Senátní výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice se shodl, že podpoří návrh Václava Klause mladšího, který usiluje o změnu zákona, podle nějž má stát garantovat rodičům dvouletých dětí od roku 2020 místo ve školce, pokud o něj budou mít zájem.
Stalo se tak po veřejném slyšení s názvem „Dvouleté děti nepatří do školky, ale do náruče mámy“. Během slyšení zaznělo několik příspěvků shrnujících pocity, dojmy a obavy mluvčích, ale došlo také ke sdílení zkušeností z institucí, které o dvouleté děti pečují už dnes.
Výsledkem senátního slyšení bohužel není návrh, jak to udělat, aby to celé dobře fungovalo pro děti, rodiče, zřizovatele i zařízení předškolní péče, ale shoda na tom, že by se to celé mělo zrušit.
Tamara Kováčová ze společnosti Eduin apelovala na přítomné, aby se státní politiky koncipovaly na základě dat. Podotkla, že příslušný zákon byl sice schválen bez znalostí dat, ale když už existuje, neměl by se opět bez analýzy potřebných dat jen tak zrušit. Naopak by bylo vhodné využít příležitosti a vyhodnotit reálné dopady změny. Bohužel v tuto chvíli se zdá, že spíše než argumenty pracovaly v politickém rozhodování emoce.
Senátní dávka emocí
Názvy příspěvků senátního slyšení jako „Předčasné zaškolení do MŠ je jako utrhnout nezralé jablko a doufat, že bude sladké…“ vyvolávaly pochmurnou náladu a vtíravé vzpomínky na verše „Zemřela matka a do hrobu dána/ siroty po ní zůstaly“. Básnivá srdceryvnost naháněla husí kůži především při proslovu speciálního pedagoga Jiřího Haldy, který naznačil souvislost odkládání dětí do jeslí a školek s terorismem, nárůstem diagnóz autismu, ADHD, rostoucím nacionalismem a sílícími rasově motivovanými útoky. V závěru jeho příspěvku se však zdálo, že největší díl viny padá na hlavy matek. Doslova řekl, že „je nepochopitelné, že žijeme v zemi, kde děti matkám překáží, a i přes státem garantovanou tříletou mateřskou je o zaškolování dvouletých dětí takový zájem (…) Konstatuji, že velkou část matek jejich děti obtěžují a jejich potřeby přizpůsobují vlastní pohodlnosti. Mají nezpochybnitelnou zodpovědnost za jejich citový vývoj, a přesto raději sledují vlastní kariéru a vlastní ambice. Ne, nedomnívám se, že kompromis mezi kariérou a mateřstvím je možný, aniž by dítě poznamenal, a domnívám se, že být matkou je nejdůležitější kariéra v životě.“
Během slyšení mnohokrát zaznělo, že dítě patří k mámě. Nikdo však nevysvětlil, proč je tento požadavek v rozporu s tím, že by dvouleté dítě strávilo nějaký čas mimo mateřskou náruč, což je žitá realita mnoha dnešních dvouletých dětí, ať už tráví čas s tatínky, prarodiči, dalšími pečovateli nebo v soukromých zařízeních, která si může dovolit jen určitá část populace s dostatečnými příjmy. Nikdo z prezentujících nepředložil výsledky konkrétní studie, která by dokládala, že dobře vedené a na dvouleté děti připravené jesle a školky způsobují dětem nevratná poškození. Zahraniční výzkumy nic takového nepotvrzují. Kdo si to chce zevrubněji nastudovat, nechť se začte do knihy Péče o nejmenší: Boření mýtů. Najde tam odkazy na mnoho studií, které se tématem zabývají. Pro budoucí debaty by bylo užitečné, aby zastánci „máminy náruče“ podpořili svá tvrzení také nějakou relevantní aktuální studií, nikoli jen vlastním pocitem, obavami a svým osobním názorem.
Problémy mateřských škol
Příspěvky úvodních dvou řečníků operovaly namísto argumentů s emocemi a obecnými klišé typu „každý přece ví, že…“ Veřejné slyšení nabralo konstruktivnější ráz, až když vystoupil starosta obce Psáry Milan Vácha, který svůj příspěvek uvedl tím, že vynechá vzletné pojmy, jako je dětská duše a mateřství, a referoval o zcela konkrétních problémech, které nový zákon přináší obcím jako zřizovatelům mateřských škol. Pokud stát nezajímá, jak mají zřizovatelé nový zákon realizovat, není potom divu, že se proti němu bouří. Starostu později doplnila místostarostka Martina Běťáková, která zajistila v obci fungování dětské skupiny a několika mikrojeslí. Ona i další ředitelky MŠ se shodly na tom, že toto je forma infrastruktury, kterou by měl stát podporovat. V současné době již mnohé mateřské školy především v malých obcích, kde je dětí méně, běžně přijímají dvouleté děti. Pro mnohé školky v menších obcích jde o existenční nutnost, jak potvrdila i ředitelka MŠ v Petrovicích Kateřina Tomášová. Otázka tedy zjevně nezní: Patří dvouleté děti do školek? Ale: Jak to udělat, aby školky zvládly dvouleté děti a dvouleťáci školku. Moralizování na téma líných matek zanedbávajících své děti nic nezmění a nikomu nepomůže.
Ředitelky školek, které už dnes dvouleté děti berou, se shodly, že je pro ně důležitá možnost klást si podmínky a přijímat takové děti, se kterými zvládnou za daných personálních podmínek pracovat. To znamená, že berou děti bez plínek a schopné sebeobsluhy. Už teď ale musí často improvizovat a postupovat metodou pokusu a omylu. Kateřina Zlámalová, ředitelka MŠ a ZŠ Stařeč, upozornila na to, že malé děti mají jiný režim, rychleji se unaví, a proto zřídili speciální třídu pro dvou- a tříleté. Problém ovšem je, že je pro jejich instituci obtížné dosáhnout na dostatečné financování adekvátního personálního zajištění péče o malé děti, které potřebují konstantní přítomnost dvou učitelek. Pro instituce je těžké nejen ufinancovat, ale vůbec zajistit kvalifikovanou pracovní sílu, navíc pedagogiku pro děti do tří let není možné ani studovat jako samostatný studijní obor.
Co by se mělo udělat a neudělá
V senátu zazněla i pro Českou republiku nelichotivá statistická data. Lenka Formánková ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR uvedla, že Česko dává na předškolní vzdělávání čtyřikrát méně, než je průměr OECD – hůř je na tom už jen Turecko a Mexiko. Je tedy s podivem, že za těchto podmínek máme vůbec tak kvalitní a dostupnou předškolní péči. Pokud ovšem stát pouze nařídí změnu a nepodpoří instituce v tom, aby tuto změnu mohly realizovat, nelze očekávat, že to stávající mateřské školy, už tak jedoucí nadoraz, bez mrknutí oka a bez protestů zvládnou. Veřejné slyšení tedy přineslo velmi relevantní připomínky k tématu zavádění míst pro dvouleté děti ve školkách či jeslích:
1) Zajistit dostatečné financování
2) Masivně podpořit různé formy péče o děti do tří let, které můžou potřebám takto malých dětí vyhovovat lépe než stávající mateřské školy – mikrojesle, jesle, dětské skupiny
3) Zajistit kvalifikační příležitosti pro pedagogiku dětí do 3 let
4) V žádném případě nespoléhat na kapacitu a flexibilitu stávajících mateřských škol, které jsou podfinancované a už nyní musí často improvizovat, aby zajistily kvalitní a bezpečnou péči a vzdělávání
5) Přizvat k řešení stávající instituce předškolní péče a vzdělávání, které mohou sdílet své zkušenosti, řešit participativně problémy, kterým čelí a které mohou být lokálně specifické
Výsledkem senátního slyšení bohužel není návrh, jak to udělat, aby to celé dobře fungovalo pro děti, rodiče, zřizovatele i zařízení předškolní péče, ale shoda na tom, že by se to celé mělo zrušit. Morálně pobouření pánové budou spokojeni, situace matek/rodičů, kteří mají zájem o kvalitní instituce péče o děti a nemohou si dovolit platit ty soukromé, ani situace přetížených a podfinancovaných školek, které už dnes z existenčních důvodů berou dvouleté děti, se tím však nevyřeší.
Autorka působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.