Fakt, že drogy byly a jsou pevnou součástí válečných konfliktů, už zřejmě nikoho příliš nepřekvapí. Nejčastěji si drogy a válčení spojujeme s válkou ve Vietnamu, a to díky jeho silné medializaci již v době probíhajícího konfliktu, ale i množství filmů, které tento fenomén nepokrytě zobrazovaly (například Coppolův opus Apocalypse Now). Minulý rok zase debatu o zvláštní vazbě mezi drogami a válkou oživila kniha Totální Rauš od Normana Ohlera, který dokázal poměrně přesvědčivě popsat ohromnou spotřebu pervitinu v německém Werhmachtu během druhé světové války a poukázal také na to, že ze samotného Adolfa Hitlera se ke konci války stal superfeťák konzumující denně různé druhy drog. Polský politolog Łukasz Kamieński se ve své knize Shooting Up snaží jít o něco hlouběji a ukázat, že snaha o změnu vnímání reality prostřednictvím různých druhů hypnotik nebo stimulantů tváří tvář válečným hrůzám je stará tisíce let.
Novodobé superdrogy, o jejichž vývoj stojí především americká armáda, mají přinést povzbuzující, anebo naopak tlumící účinek, aniž by přitom došlo k ovlivnění střízlivého uvažování vojáka
Autor během svého výzkumu nachází první doklady o užívání drog během válečného konfliktu již u starověkých Řeků a Římanů. Homér se v Odysseji zmiňuje o „zázračném nápoji zapomnění“, který válečníci popíjejí po skončení Trójské války, aby potlačili smutek nad padlými spolubojovníky. Nejednalo se o nic jiného než opium rozpuštěné v alkoholu. Autor nezapomíná ani na obecně známé případy jako například na asasíny, radikální sektu šíitských muslimů z 11. století, kteří prosluli politicky motivovanými vraždami svých sunnitských a později (v době Křížových výprav) i křesťanských nepřátel. Podle legendy patřili asasíni k pravidelným uživatelům hašiše.
Vikingové a houbičky
Mezi méně známými případy, které v knize Kamieński uvádí, patří třeba užívání silných halucinogenních houbiček sibiřskými kmeny nebo Vikingy, kteří se prostřednictvím jejich působení dostávali do bojové extáze. Zajímavá je i spojitost mezi Napoleonovou dobyvačnou výpravou do Egypta a rozšířením hašiše ve Francii v době, kdy se vojáci z Egypta vrátili domů. Rimbaud, Verlaine nebo Baudelaire by možná patřili k obdivovaným básníkům i bez Napoleonovy egyptské anabáze, ale dějiny literatury by byly zcela jistě ochuzeny mimo jiné o známou Baudelairovu esej Báseň o hašiši.
Americká občanská válka představuje v knize určitý zlom. Aplikace drog během válečných konfliktů se v této době zintenzivňuje a racionalizuje. Zatímco do té doby drogy působí jako vítaná, ale nikoli nezbytná možnost, od druhé poloviny 19. století se válečný průmysl úmyslně zaměřuje na produkci a aplikaci různých chemických látek s jasným cílem ovlivnit výkonnost vojáků. Zatímco v průběhu americké občanské války dominovalo opium a morfin, který se aplikoval prakticky při jakémkoli lékařském zákroku, v průběhu první světové války začali američtí, němečtí, ale i britští vojáci ve velkém množství užívat kokain. Druhé světové válce zase dominoval metamfetamin.
Látku metamfetaminu se podařilo poprvé syntetizovat na konci 19. století japonskému chemikovi Nagajošimu, ale průmyslově jej začali ve velkém vyrábět až v nacistickém Německu prostřednictvím Temmlerových farmaceutických závodů. Užívání pervitinu, jak ukázal právě Norman Ohler, bylo v Německu třicátých let naprosto běžnou záležitostí, kterou si dopřávaly například i ženy v domácnosti. Droga se stala důležitým nástrojem všech válčících stran vyjma Sovětů. Dokonce i Japonci, kteří drogy striktně odmítali, přistoupili ke konci války k jejich rozsáhlému užívání.
Zvláštní kapitolu tvoří finský případ. Už samotná statistika, podle které patřilo Finsko ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století k zemím s největší spotřebou heroinu na obyvatele na světě, je pozoruhodná. Finsko dokonce v roce 1934 odmítlo na doporučení její lékařské rady výzvu Společnosti národů, aby její členské státy zakázaly užívání heroinu ve svých zemích. Jako jedna z mála zemí bylo Finsko proti kriminalizaci drog a zavádění jakékoli regulace na jejich užívání. Právě pervitin a heroin byly nejužívanější drogy, které Finové aplikovali během zimní války s Ruskem v roce 1939. Taktika vytrvalého boje Finů vyžadovala silnou koncentraci a schopnost vydržet ve střehu i několik desítek hodin v kuse. Pervitin byl ideálním prostředkem k dosažení obojího. Autor uvádí i svědectví účastníků lyžařských oddílů, kteří v důsledku užívání drogy trpěli vedlejšími účinky, například halucinacemi. „Když jsme konečně dorazili k jezeru Ohta, uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. Začal jsem mít vidiny. Ptal jsem se Ohtonena, proč musíme jet zase zpátky na základnu do našich stanů, když můžeme jít tady do té dvoupatrové budovy před námi, kde tancují ženy v bílých šatech,“ vzpomíná jeden z účastníků finské lyžařské patroly.
Nekrvavé války na tripu
Začátek studené války pak podle autora knihy otevřel dveře k rozsáhlému výzkumu psychoaktivních látek ve Spojených státech. Americkou veřejnost popadl strach z proradných komunistů, kteří dokážou s pomocí drog ovládnout mysl poctivého amerického občana a získat jej na svou stranu ideologické barikády. Americká vláda i veřejnost byly šokovány častými případy, kdy se američtí váleční zajatci začali veřejně vyjadřovat protiamericky a antikapitalisticky. Jediným vysvětlením takového chování byly pro Američany drogy.
Tato interpretace byla mezi americkou veřejností poměrně populární, jak ukazuje například oblíbená kniha Mandžuský kandidát od Richarda Condona z roku 1959 a stejnojmenný film, který vznikl o tři roky později. Výsledkem této hysterie byly experimenty s psychoaktivními látkami na lidech pod hlavičkou CIA a tajný projekt MKULTRA. Americký válečný program se od počátku padesátých let soustředil na možnost vedení „nekrvavých válek“, v nichž budou hrát prim chemické látky, jež dočasně zneškodní nepřítele. Mezi testovanými substancemi bylo zpočátku favoritem LSD. Experimenty ukázaly, že vojáci pod vlivem LSD nejsou schopní vykonávat základní úkoly a rozkazy. Porazit rozveseleného nepřítele neschopného boje se jevilo jako jedna z možných humánních cest, jak vést válečný konflikt budoucnosti.
Podobné experimenty prováděla i britská armáda. V sedmdesátých letech se takové pokusy dělaly i v Československu. Sověti věděli o využitelnosti LSD zejména během výslechů již od padesátých let. Americká armáda však nakonec upřednostnila halucinogenní látku s názvem BZ. Ta byla v porovnání s LSD až desetkrát silnější, přičemž její účinky trvaly i 72 hodin, což byla pro americkou armádu dost dlouhá doba na to, aby mezitím stačila obsadit všechny strategické cíle nepřítele. Zásadním problémem aplikace halucinogenních látek proti nepříteli byla nerealizovatelnost celého projektu. Aby byly halucinogeny účinné, musela by se jimi kontaminovat voda i vzduch nepřátelského území v neúnosně velkém měřítku. K tomu by bylo potřeba několik tun psychoaktivní látky, a výsledek takové operace by i tak byl nejistý.
Jednou z hlavních kapitol knihy je pak válka ve Vietnamu, kterou autor knihy popisuje jako „farmaceutickou válku“. Drogy byly pro americké vojáky každodenní záležitostí. Běžně se konzumoval alkohol, marihuana, speed, pervitin i heroin. Důvody, proč se vojáci uchylovali k drogám, byly různé. Stres, nuda, nebo strach patřily k těm hlavním. Medializace problému americké armády s drogami vyvolala v americké společnosti panický strach z vlny navrátivších se drogově závislých vojáků. Taková panika komplikovala válečným veteránům znovu se zapojit do každodenního života. Pro Sovětský svaz byla takovým „Vietnamem“ válka v Afghánistánu v osmdesátých letech. Jediný rozdíl mezi oběma příklady je v tom, že užívání drog nebylo v Sovětském svazu medializováno. Afghánští povstalci ve spolupráci s americkými tajnými službami dokonce ponechávali na územích dobytých sovětskými vojáky zásoby opiátů. Boj proti zfetovaným vojákům byl pak pro afghánské povstalce o dost jednodušší.
Závislost vojáků na dealerovi
Svůj výklad pak Kamieński zakončuje v současnosti, kdy je užívání drog ve válečných konfliktech běžnou záležitostí. Zejména džihádistické skupiny jako ISIS, Boko Haram, syrské povstalecké skupiny nebo válčící strany v různých občanských válkách na území afrického kontinentu aplikují ve velkém různé druhy drog, aby zůstali v bojové pohotovosti. Zároveň jim drogy umožňují vyrovnat se se stresem a krutostmi války. Mezi džihádisty bojujícími v Sýrii patří k nejoblíbenějším drogám stimulant Captagon, zatímco afričtí vojáci, z nichž velkou část tvoří děti, preferují brown-brown, což je mix kokainu a střelného prachu.
Novinkou válečných konfliktů od devadesátých let minulého století je podle Kamieńského to, že obchod s drogami se stal jedním z největších zdrojů příjmů různých teroristických organizací. Podle autora se prostřednictvím systému drogového dealerství vytváří jakási novodobá forma patrimonialismu, kdy jsou vojáci závislí na svém veliteli, jež je zásobuje drogami, které distribuuje jedna z válčících stran. Vytváří se silný vztah závislosti, který není snadné přerušit. Drogy tak v tomto případě fungují nejenom jako nástroj k posílení morálky, odvahy a krutosti, ale i jako prostředek kontroly. Drogově závislí vojáci se přece nebudou bouřit proti svému dealerovi.
Zatímco neprofesionální povstalecké skupiny dokážou bojovat a čelit nepředstavitelným krutostem novodobé války pouze díky drogám, které mění jejich vnímání reality, americká vláda vyvíjí superdrogy, které by dokázaly udržet vojáky bdělé, ale zároveň střízlivě uvažující. Především piloti, kteří jsou často nuceni vydržet ve vzduchu nad nepřátelským územím i několik desítek hodin, používají tzv. go pills. Občas je však třeba, aby se pilot naopak zrelaxoval a načerpal síly. Při takových příležitostech se aplikují tzv. no-go pills. Tyto novodobé drogy dokážou potlačit případné nežádoucí účinky a přitom splnit svůj účel. V Americe se tak stal populárním armodafinil, na trhu dostupný pod názvem Nuvigil, který dokáže povzbudit lidský organismus na několik hodin bez významnějších vedlejších účinků. Naopak například Suvorexant, který se v USA prodává od roku 2014, funguje jako hypnotikum, jež blokuje účinky hormonu orexinu, který se významně podílí na regulaci bdělosti lidského organismu. Pokud bylo farmaceutickou velmocí na začátku 20. století Německo, v současnosti jsou jí Spojené státy.
Kamieński se ve své knize snaží uchopit čtenářsky atraktivní téma v širokém dějinném pohledu, který často sklouzává k málo objevnému encyklopedickému přehledu. I takový pohled ale může přinést i zajímavé momenty. Užívání drog ve válce nehodnotí pozitivně ani negativně. Spíše se nám snaží vysvětlit, proč jsou drogy už tisíce let důležitou součástí válečných konfliktů. Válka a s ní spojené násilí v Kamieńského knížce působí jako něco, co se vymyká lidské přirozenosti. Vojáci páchající násilí na jiném a často absolutně neznámém člověku se potřebují dostat mimo sféru střízlivého vnímání světa, aby byli něčeho takového vůbec schopni. Novodobé superdrogy, o jejichž vývoj stojí především americká armáda, mají naopak přinést požadovaný povzbuzující, anebo tlumící účinek, aniž by přitom došlo k ovlivnění střízlivého uvažování vojáka. Kamieńského široký dějinný záběr zároveň nutí čtenáře, aby přehodnotil své vnímání drog v historii jako nějaké anomálie. Drogy byly, jsou a budou neoddělitelnou součástí lidských dějin a je potřeba jim ve zkoumání minulosti věnovat daleko větší pozornost, než tomu bylo doposud.
Autor je spolupracovník redakce.