Novinář Stanislav Motl vydal nedávno knihu Peklo pod španělským nebem, pojednávající o působení československých interbrigadistů ve španělské občanské válce (1936–1939). Jak se k tomuto tématu dostal? Proč byli interbrigadisté tak významní? A proč se tito lidé těší v zahraničí velké úctě, zatímco u nás se o nich dlouhé roky mlčelo?
Proč jste se rozhodl napsat knihu právě o československých interbrigadistech ve španělské občanské válce?
Odjakživa mě zajímali váleční veteráni, třeba českoslovenští piloti RAF ve Velké Británii nebo vojáci z východní a západní fronty. S řadou veteránů jsem se setkával osobně a nahrál s nimi spoustu rozhovorů. Potkal jsem i řadu bývalých „Španěláků“, jak se jim někdy říkalo. A můžu-li to porovnat, snad nikdo neprošel tak dramatickými peripetiemi jako naši interbrigadisté působící ve Španělsku. Nejdřív ilegálně utíkali z Československa, které v době španělské války oficiálně zachovávalo neutralitu, a za účast v tomto konfliktu jim tak hrozily kriminální tresty. Poté bojovali ve Španělsku, odtud pak po porážce republikánské levice znovu utíkali pryč a řada z nich bojovala proti Hitlerovi v druhé světové válce. Pak přišla padesátá léta, někteří z nich upadli v nemilost a ocitli se ve vězení. Kolem roku 1968 byli krátce rehabilitováni, ale za normalizace byli opět zapomenuti. Po roce 1989 jsem se zase setkával s tím, že interbrigadisté byli vykreslováni jako „žoldáci kominterny“ a „Stalinovi pohůnci“. To je zvlášť absurdní, když si uvědomíte, že některé z nich za bývalého režimu zavírali nebo jinak perzekvovali. Chtěl jsem proto vybočit z černobílých ideologických škatulí a napsat knihu postavenou hlavně na osobních příbězích.
Čím se interbrigadisté vyznačovali a jací to byli lidé?
Byli to především idealisté. Věřili, že bojem proti nacismu a fašismu pomůžou světu. Nemohli předem tušit, ze se zapletou do různých velmocenských her a ideologických sporů. Zároveň byli nesmírně odvážní. Dostat se do Španělska bylo ve třicátých letech složité, příslušníci interbrigád odcházeli z naší země v podstatě jako zločinci. Zároveň mezi nimi byla i spousta Židů. Ve Španělsku bojovalo na straně republikánů více než dva tisíce Čechoslováků, mužů i žen, několik set jich tam padlo. Španělská válka začala v roce 1936 vojenským povstáním krajně pravicových důstojníků v čele s generálem Franciskem Frankem, na jejichž stranu se postavili Adolf Hitler a Benito Mussolini. A zatímco se řada západních politiků Hitlerovi vysmívala a nevěřila, že je hrozbou pro Evropu, interbrigadisté předvídali, co skutečně hrozí. Byli první v boji proti Hitlerovi. Dnes se ale o nich v České republice spíše mlčí, protože – podobně jako za bývalého režimu – nevíme, jak se k nim politicky postavit.
Narazil jsem třeba na lidi z rodin, jejichž předci bojovali v interbrigádách, ale oni se o tom báli mluvit, protože by prý byli označeni za „bolševiky“.
Proč interbrigadisté vyvolávají ještě po osmdesáti letech tak velké rozpaky?
Uvedu klasický příklad. Jedna z našich nejúspěšnějších jednotek ve španělské válce se jmenovala dělostřelecká baterie Klement Gottwald. Ale dnes se u nás řada lidí bojí název této brigády vůbec vyslovit a toto téma považuje za velký problém. Přitom to byla jednotka, kterou dnes ve Španělsku označují jako legendární, bránila civilisty před bombardováním, sestřelila desítky německých a italských letadel a nedávno po ní pojmenovali ulici ve městě Sagunto. Lidé, kteří šli v roce 1937 bojovat do Španělska, přece nemohli tušit, že muž, po kterém je tato brigáda pojmenována, jednou ponese odpovědnost za věznění a smrt mnoha lidí včetně řady interbrigadistů. Na dnešních středních ani základních školách se o španělské válce většinou neučí a celkově u nás převládá ohromná neznalost. Výsledkem je, že se v naší společnosti vyskytují názory, které jsou vůči interbrigadistům dost extrémní a nespravedlivé. Interbrigadisté bývají leckdy označování jako „komunističtí fanatici“, extremisté, teroristé a podobně.
Jak vyvracíte tvrzení, že interbrigadisté byli jen nějací fanatici?
Historik by neměl vycházet z emocí ani zbožných přání, ale z faktů. V roce 1936 došlo ve Španělsku k převratu pod vedením generála Franka proti legitimně zvolené republikánské vládě. V té době se ale Sovětský svaz konfliktu ve Španělsku neúčastnil. Stalin se zpočátku choval zdrženlivě, a dokonce odmítl první žádost španělské republiky o pomoc. Sám se totiž snažil o sbližování se západními mocnostmi, které tehdy daly od Španělska ruce pryč a oficiálně zachovávaly „neutralitu“. Rovněž španělská komunistická strana byla zpočátku dost slabá a posilovala teprve v průběhu války. Naproti tomu na stranu Franka se ihned postavili němečtí nacisté a italští fašisté. Podle řady historiků to byla především laxnost Velké Británie a Francie, které nechaly, údajně z obav před „šířením komunismu“, Španělsko krvácet, a tím otevřely dveře Stalinovi a sovětskému vměšování. Samotní interbrigadisté odcházeli do Španělska v dobré víře a netušili, že někteří budou v budoucnu ideologicky zneužiti a zapletou se do různých politických her. V každém případě by to ale nemělo snižovat jejich zásluhy v boji proti fašismu.
Ve své knize popisujete osobní příběhy interbrigadistů. Které vás zaujaly nejvíc?
Ze zahraničních příběhů mě zaujaly osudy německé novinářky Gerdy Taro a jejího tehdejšího partnera Roberta Capy, později slavného fotoreportéra. Oba odešli do Španělska jako idealisté; Gerda Taro byla dokonce první válečnou reportérkou, která pořizovala fotky přímo v boji, ovšem v roce 1937 zahynula v předních liniích – v pouhých šestadvaceti letech. Z československých osudů to byl třeba příběh třebíčského rodáka Leopolda Pokorného. Tento muž se v dubnu 1937 sebeobětoval v boji u obce Morata de Tajuña asi třicet kilometrů od Madridu. Tehdy došlo k tomu, že se američtí interbrigadisté z praporu Abraham Lincoln a polští bojovníci z praporu Dabrowski ocitli v obklíčení přesily frankistů. Hrozil totální masakr. Poblíž však byla jednotka československých kulometčíků a někdo dostal nápad, že Čechoslováci vyběhnou ze zákopů, zaměří na sebe přímou palbu frankistů, a umožní tak Američanům a Polákům útěk. Jeden z prvních, kdo se přihlásil dobrovolně, byl právě Pokorný s vědomím, že jde na jistou smrt. Tihle českoslovenští dobrovolníci pak skutečně vyběhli do otevřeného terénu, soustředili na sebe smrtící palbu frankistů a své americké i polské kamarády zachránili. Ovšem přežil z nich jen jeden jediný.
Někdo by ale mohl namítnout, že na straně interbrigadistů a republikánů také docházelo k válečným zločinům. V Česku dokonce zaznívají názory, že Franco představoval „menší zlo“, protože Španělsko vlastně zachránil před komunismem…
Musíme vycházet z faktů, a ne pouze z dojmů a názorů. I kdybychom čistě teoreticky přistoupili na argument, že Franco „zachránil“ Španělsko před komunisty, otázkou je, čemu a komu otevřel dveře. Franco přece otevřel stavidla německému nacismu a nejstrašnější genocidě v dějinách lidstva. Právě díky Frankovi mohli Hitler a Benito Mussolini vyzkoušet na cizím území svoji bojovou připravenost a sílu. To, co si třeba němečtí letci z Legie Condor vyzkoušeli na baskickém městě Guernica, které v roce 1937 vybombardovali, dovedli později za druhé světové války téměř k „dokonalosti“ při ničení měst jako Coventry či Leningrad. Právě španělská občanská válka byla začátkem všech těchto hrůz. Účast německých nacistů ve válce na straně Franka předznamenala zvěrstva holokaustu.
O Frankovi se ale také říká, že prý zachránil před Hitlerem řadu Židů, když jim umožnil průchod Španělskem…
To se sice říká, ale zapomíná se při tom na práci španělských archivářů. Novinář Jacobo Israel Garzón objevil dokument, z něhož vyplývá, že režim diktátora Franka nařídil za druhé světové války sestavit soupis židovského obyvatelstva. A tento seznam pak předal říšskému vůdci SS Heinrichu Himmlerovi. Garzón tak narazil na fakta, která jsou v přímém rozporu s tvrzením, že Franco chránil Židy. Z dalších objevených dokumentů naopak vyplývá, že diktátor byl připravený vydat španělské Židy hitlerovskému Německu, kde by je čekala jistá smrt. Dokazují, že Frankův bezpečnostní aparát vydal v roce 1941 příkaz udělat seznam všech „národních i cizích Izraelců“. Pozornost se měla zaměřit hlavně na sefardské Židy, protože, jak stálo v dokumentu, „jejich hispánské vzezření jim umožnilo lépe zapadnout do španělské společnosti a skrývat své kořeny“. Franco si ale v roce 1943 uvědomil, že válka je prohraná, a proto radši Židy Němcům nevydal.
Ostatně jak je možné věřit, že Franko chránil Židy, když sám vyslal svoje jednotky (tzv. Modrou divizi) bojovat po boku Němců na východní frontu? Pravda sice je, že třeba španělský konzul v Rumunsku pomohl řadě Židů uprchnout ze země, ale tohle všechno byla jen osobní iniciativa. Rozhodně to nejde vztáhnout na celý frankistický režim. To je asi jako by někdo pod dojmem filmu Schindlerův seznam začal tvrdit, že němečtí průmyslníci si dali za úkol zachránit evropské Židy. Podle mnoha španělských novinářů a historiků je tvrzení, že Franco chránil Židy, jednou z největších lží. Pravda je taková, že Frankovi likvidace Židů pod vlivem nejrůznějších okolností prostě jen nevyšla.
Jaké je podle vás dědictví Frankovy diktatury?
Do Španělska jsem pravidelně jezdil dva roky, takže vám můžu říct spíše své dojmy. Mám za to, že většina lidí dnes žije jinými problémy, ale přesto mám pocit, že španělská společnost je stále rozdělená. Na různá výročí dochází třeba občas i k hanobení republikánských památníků na straně jedné a frankistických na straně druhé. Nicméně mám radost z toho, že sílí zájem o interbrigadisty a občanskou válku ze strany historiků a studentů z celého světa. Odkrývají se masové hroby a mapují se místa bojů. Do Španělska se pořádají pravidelné zájezdy z různých zemí. Třeba Američané, Poláci nebo Izraelci ve Španělsku odhalili pamětní desky na počest interbrigád. Česko je ale v tomto ohledu výjimkou – španělská válka jako by u nás skoro nikoho nezajímala.
Čím si to vysvětlujete?
Je to dáno velkou neznalostí, ale i strachem. Narazil jsem třeba na lidi z rodin, jejichž předci bojovali v interbrigádách, ale oni se o tom báli mluvit, protože by prý byli označeni za „bolševiky“. Je to absurdní. Vždyť na straně španělských republikánů, kteří se postavili Frankovi, zdaleka nebojovali jen komunisté. Ve své knize například zmiňuju příběh Jozefa Májka, který zahynul při obraně Madridu. Byl to přesvědčený katolík a bývalý člen slovenské Hlinkovy mládeže, ale zároveň velký antifašista. Vzpomeňme si také na to, kdo všechno republikány podporoval: spisovatelé jako Ernest Hemingway, John Dos Passos nebo Karel Čapek. Na druhé straně musím ocenit třeba bývalého europoslance Richarda Falbra, jehož otec ve Španělsku bojoval a který dnes vede Sdružení přátel interbrigadistů. Nedávno jsme se společně zúčastnili přednášky na téma španělské občanské války v Třebíči a byl o ni mimořádný zájem. Mohl bych zmínit i několik českých historiků, kteří se španělskou občanskou válkou zabývají velmi kvalifikovaně.
Jednou z téměř zapomenutých obětí frankismu se stal proslulý básník Federico García Lorca. Jak vlastně skončil?
Dlouho se tvrdilo, že Lorca byl na začátku občanské války zabit ve „zmatku“, když se údajně omylem zamíchal mezi vojáky. Dnes už ale víme, že vše proběhlo jinak. Z nově objevených dokumentů vyplývá, že Lorca byl v roce 1936 zastřelen v Granadě na rozkaz vojenských úřadů, které podléhaly Frankovi. Byl zatčen, mučen, potupně zabit a zahrabán do země doslova jako pes ještě s dalšími republikány. Lorca ve své době řadu lidí provokoval, odmítal konvence a jasně se postavil proti frankistům, což ho stálo život. Pozoruhodné je, že se zřejmě konečně podařilo najít místo, kde byl Lorca pohřben. Dnešní španělský stát ale odmítá vydat peníze na Lorkovu exhumaci, čemuž příliš nerozumím.
Jste autorem řady knih o válečných zločincích a druhé světové válce. Narazil jste při psaní práce o interbrigadistech na něco, co vás překvapilo?
Udivilo mě skoro všechno. Mile mě překvapilo, jak velkému zájmu se interbrigadisté a španělská válka těší v cizině. Setkal jsem se s řadou španělských, britských a izraelských historiků, u nichž se interbrigadisté těší velké úctě. Ve Španělsku jsem také procházel místa, kde naši interbrigadisté působili. A narazil jsem na lidi, kteří je velmi respektovali a zamýšleli se nad tím, jak je možné, že se několik tisíc žen a mužů z celého světa vydalo do cizí země, aby tam bojovali a zemřeli. Dnes asi těžko chápeme, že nemysleli na peníze ani bohatství, ale prostě pochopili historickou situaci. Ve Španělsku vypukla vzpoura, do které se zapojili nacisté, a těmto lidem zasvítila v hlavě pomyslná kontrolka. Ve své knize popisuji třeba příběh židovského rabína Jacoba Chaima Katze, který tajně odešel do Španělska z USA a v dopise své matce napsal, že zkrátka nemohl jednat jinak, protože věděl, co Hitler dělá v Německu.
V Česku mě naopak řada věcí překvapila nemile. Při sbírání materiálů a psaní knihy jsem se leckdy setkával s odmítáním, mlčením a velmi zjednodušujícími názory. Jak už jsem ale říkal, je dobré, že i u nás přibývají lidé, kteří se španělskou válkou zabývají kvalifikovaně. Zaznamenávám i zvýšený zájem o přednášky právě na tohle téma. I tak je ale pro naši zemi bohužel stále symptomatické, že mnozí stateční lidé z Československa jsou uctíváni spíše v cizině, ale u nás nikoli.