Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zvjagincev: Z míst, kde láska nemá šanci

Nový snímek Andreje Zvjaginceva pojednává o krizi rodiny, ruské společnosti a frustracích i ambicích současné (nejen ruské) střední třídy.

Ruský režisér Andrej Zvjagincev má reputaci velkého opozičního tvůrce, který je trnem v oku Putinovu establishmentu. Když zahraniční (především pak americká) média píší o jeho novém snímku Nemilovaní, texty se hemží spojeními jako „nesmlouvavá kritika současného Ruska“, „Putinem nenáviděný režisér natočil nový snímek“, „temný život v současné Moskvě“. Sám Zvjagincev ovšem takové nálepky odmítá a v roli ruského disidenta mu není dobře. Vysloužil si ji především za snímek Leviatan, který sleduje, jak korupce za mohutné asistence představitelů pravoslavné církve ničí životy lidí na ruské periferii. Zvjagincevova tvůrčí metoda je ale jiná. „Jestliže ukazuju zkorumpovaného starostu, je to proto, že takoví lidé existují. Není to tak, že bych chtěl být disidentem nebo že bych snad chtěl kritizovat Rusko. Jenom vyprávím příběhy, které kolem sebe vidím.“

Politizaci svého díla se brání. Rád mluví o tom, že se zaměřuje na životy běžných lidí a vychází z každodenních situací, jejichž uvěřitelné ztvárnění má v divácích vzbuzovat účast. Snaží se znovuzpřítomnit povědomé detaily každodennosti. Všechny politické implikace podle Zvjaginceva vycházejí z toho, že ukazuje aspekty moderního ruského života, které nejsou všem po chuti. „Stát nechce pamatovat na to, že rolí umělce je být v opozici. Jak jinak by ale mohli lidé u moci spatřit své skutečné tváře?“

Urputná snaha o zajištění materiálních podmínek blahobytu je temnou a úzkostnou alegorií hodnot novodobých východoevropských elit (Česko nevyjímaje), v jejichž životech zeje hluboká emocionální propast.

Stejně tak zmínky o tom, že se jeho filmy vypořádávají s chybějící spiritualitou v postindustriální společnosti, režiséra přivádějí k nepříčetnosti: „To je váš jazyk, jazyk novinářů. Já jako režisér takto nepřemýšlím.“ Ve svých filmech postupuje od konkrétních situací, v nichž promýšlí, jak se která postava zachová, jak budou vypadat detaily scény, jak je možné kamerou zabrat prostor. „Skutečný člověk žije jednoduchý život. Pokud se ocitne uprostřed tragédie, nepřemýšlí o sobě jako o produktu nějakého sociálního kataklysmatu.“ Některé prvky se v jeho filmech ale neustále opakují. Zvjagincev je chápe jako plody mnohaletého pozorování skutečnosti, které pro něj představují jakési esence univerzality lidské zkušenosti. „Pokud se pokusíte řešit abstraktní problémy, problémy společnosti nebo svět jako celek, nikdy ničeho nedosáhnete. Nic nevytvoříte.“

Nevábnými kouty větších českých měst

Nemilované Zvjagincev zamýšlel jako pohled na současnou rodinu – původně mělo jít dokonce o aktualizaci Bergmanových Scén z manželského života. Už to naznačuje, jakým směrem se ruský režisér vydává. Přestože je problematická a mnohoznačná půda rodinných vztahu tématem takřka všech jeho filmů a rodinu rád označuje za bitevní pole, v Nemilovaných došel na samotnou hranu toho, jak je o ní možné vůbec hovořit. „V rodinném životě se lidé odhalují nejvíc, jak vůbec dokážou, a děti jsou toho často tichými svědky. Zajímá mě, co se stane, jakmile začne blednout a mizet romantismus svatby. Svatební šaty jsou někde v šuplíku nebo krabici. Právě tehdy začíná skutečný život,“ vysvětluje Zvjagincev. Tak jako u Bergmana je i u něj zaměření na rodinné vztahy především pokusem vystihnout skutečnou podobu lidského chování v momentě, kdy odhodíme masky společenských rolí.

Už debut Návrat se věnoval rozvrácené rodině, do níž se po několika letech vrací otec, aby synům nahradil léta nepřítomnosti. Téma opuštěných či zanedbávaných potomků se v Zvjagincevových filmech neustále opakuje. I v Nemilovaných sledujeme, jak se bezmoc a totální zmatek, které přicházejí v momentech rozpadu rodinného života, otiskují do prožívání i osudů všech zúčastněných.

Film začíná, když se dvanáctiletý introvertní chlapec Aljoša vydává ze školy domů do bytu v moderní zástavbě někde na moskevském předměstí. Při sledování jeho cesty nevábnou sídlištní krajinou může český divák klidně přestat myslet na současné Rusko a vzpomenout si na toulky nevábnými kouty okrajů větších českých měst. Výstražná páska zamotaná do kořenů stromu nás upozorňuje na blížící se tragédii. O povaze této tragédie se dozvíme víc, jakmile do moderního bytu Aljošovy rodiny přichází cizí partnerský pár s realitní makléřkou. Manželé byt prodávají, jejich vztah je v troskách, vzájemně se nenávidí a jeden druhého nemůžou prakticky ani vidět. Oba mají už jiné životy jinde, ale s Aljošou v nich nepočítají. Stává se překážkou v jejich cestě za štěstím. Vyplyne to z večerní hádky, která vyvrcholí jednou z nejsilnějších scén dětského utrpení.

Následující den se Aljoša ztratí. Oba rodiče mají však tolik práce s rozjížděním nových vztahů, že je na jeho zmizení musí upozornit až škola. Žeňa tráví noc se starším a bohatším přítelem. Boris zase prožívá iluzi nového začátku se svou těhotnou přítelkyní. V silném monologu se Žeňa svému milenci zpovídá, jak se po porodu při pohledu na svého syna otřásala hnusem. Boris existenci svého syna před novou partnerkou tají úplně a v souvislosti s rozvodem přemýšlí jen nad tím, jak vše zakamuflovat, aby ho jeho ortodoxní pravoslavný šéf nevyhodil z pohodlného kancelářského jobu. Pro rozvedené není v jeho firmě místo. Jedinou nadějí je plynule přejít do nového manželství tak, aby to nikdo nezaznamenal. S těhotnou přítelkyní má naději, že se mu to podaří.

Jak přijít o zbytky lidskosti

Nemilovaní se ocitají někde na pomezí mezi čistými interiéry a minimalismem Zvjagincevova snímku Jelena z roku 2011 a spektakulárností filmové krajiny následujícího Leviatana. Jelena znamenala pro režiséra částečný odklon od hypnotičnosti a symbolismu směrem k realismu a místy působila jako pouhá kopie stylu belgických bratří Dardennů vsazená do východoevropských reálií. V Leviathanovi zase svůj styl obohatil o unikátní práci s krajinou a exteriéry, která filmu dodala fatalistickou příchuť a ruskému režisérovi zase nálepku „Andreje Tarkovského s dějovou zápletkou“.

Nemilovaní jsou spíše komornějším, realistickým kouskem. Exteriéry moskevského předměstí ale snímek posouvají jinam. Čisté interiéry připomínající estetiku typu „Ikea lepších lidi“, kde se většina filmu odehrává, dokonale zhmotňují současnou východoevropskou představu o blahobytu. V Nemilovaných se ale blahobyt utápí v chladných, šedomodrých barvách a neutěšené exteriéry zase působí jako průrvy do městské krajiny sežvýkané dějinnými zvraty. Tento kontrast vnáší do snímku i příběhu zneklidňující napětí. Chytře navíc diváka stahuje z poklidného života ruské vyšší střední třídy do spodnějších pater společnosti. Kontrast mezi snobskou atmosférou moskevských luxusních restaurací a ubohými, zanedbanými hřišťátky na sídlištích v sobě zhušťuje autentický obraz hlavního ruského města. Zvjagincev snímá i zanedbanou městskou přírodu tak, aby zapadala do celkového vyznění filmu. Sledujeme potrhané, umrzlé a skomírající kořeny stromů, které nám připomínají, že ze zanedbaného a upadajícího podloží nemůže vzejít vitalita ani láska.

Celá expozice vnáší jiné světlo i na naše vnímání hlavních postav. Aljošovi rodiče v nás nevzbuzují žádné pozitivní emoce, máme pro ně jen pohrdání. Jejich návštěva u Ženiny matky nás však přivádí k hlubšímu plánu snímku: ukazuje svět, v němž se neustále opakuje patologické chování a dospělí reprodukují vzorce známé z dětství. Svět Nemilovaných je tak územím bez lásky a prostředků k tomu, aby se v něm mohl lidský život plně realizovat. Bytosti, které na tomto území žijí, sice nemusejí bojovat o holý život a strachovat se, co budou na druhý den jíst, ale za to svádějí nekončící zápas o prestiž, peníze a sociální status, které jim mají zajistit pěkný byt, atraktivního a zajímavého partnera a zaručenou cestu ke spokojenému životu. Jejich urputná snaha o zajištění materiálních podmínek blahobytu je temnou a úzkostnou alegorií hodnot novodobých východoevropských elit (Česko nevyjímaje), v jejichž životech zeje hluboká emocionální propast. Svého ideálu nejsou schopni nikdy dosáhnout a v zaslepeném běhu za ním ztrácejí zbytky lidskosti.

Když se do intimity zaryje demoliční četa

Ve světě Nemilovaných však nenajdeme jen vyprahlé a pochroumané bytosti. Kromě chybějícího Aljoši, jehož pozice oběti v nás vzbuzuje soucit, se tu objevuje i skupina dobrovolníků hledajících pohřešované osoby bez nároku na odměnu. Jejich čas přichází v momentě, kdy se policie odmítá Aljošovým případem zabývat s tím, že má mnoho jiné a důležitější práce a chlapec se pravděpodobně stejně vrátí zpět. Dobrovolníci v oranžových vestách, jejichž předobrazem je skutečná ruská dobrovolnická organizace Liza Alert založená v roce 2010, přicházejí tehdy, když se stát zříká své odpovědnosti a nechává Aljošovy rodiče jejich osudu. Liza Alert je občanské sdružení, které funguje nezávisle na ruském státu a nepřijímá žádné finanční dary. Do jinak absolutně chladného a nehostinného světa vnáší altruismus a zájem o životy jiných, přestože o skutečných motivacích jednotlivých zachránců nic nevíme.

Liza Alert je ale také takřka jediným prvkem filmu, který bychom mohli číst jako přímou kritiku ruského státu. Organizace vznikla rok před masivními ruskými protesty roku 2011 a v její ideologii svépomoci je zakódováno tiché pohrdání státem, který selhává v zajišťování elementárních služeb svým občanům. Příběh Nemilovaných začíná v roce 2012, kdy se ruská vláda zavázala zohlednit požadavky demonstrujících a ruská společnost žila v očekávání pozitivních změn. Snad není příliš přemrštěné číst v tomto kontextu Aljošovo zmizení i jako pošťouchnutí moskevské střední třídy, která svůj vzdor a nadšení pro myšlenky protestního hnutí brzy ztratila buď v konformitě stereotypního, ale pohodlného života (Boris), nebo ve snaze probojovat se až do nejvyšších pater ruské oligarchické smetánky (Žeňa). Aljošovo zmizení je pak možná apelem na ruskou společnost, aby na přerušený emancipační proces navázala. Ztracený chlapec může být symbolem naděje, ale také nevratné ztráty, pokud na jeho nalezení oba rodiče rezignují.

Podobně jako Leviatan končí i Nemilovaní demolicí obydlí, v němž se unikátní blízkost rodinného soužití uskutečňovala. Do atmosféry bezpečí a intimity nechává Zvjagincev i tady zarývat přístroje demoliční čety – ovšem dělníci jen symbolicky dokonávají to, co už stihli mladí manželé dávno způsobit sami. Po zhlédnutí Nemilovaných by měli podle režiséra rodiče pocítit potřebu zavolat svým milovaným nebo je obejmout. „Pak film naplní svůj záměr.“

Autor je redaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image