Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Budiž světlo!

Patálie s parlamentní hlídačem policejních hlídačů skýtá dobrý vhled do svérázné nepolitické politiky. I na úspěšné vyzařování ideologií, které nás oslepují.

Zdeněk Ondráček rezignoval na funkci předsedy sněmovní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních složek (GIBS). Hájit ho nemohu a ani bych to neuměl, i kdyby mě mučili. Nejen proto, že jeho hoši-mlátičky mne nejednou zlili vodním dělem a že ve víření pendreků na Václavském náměstí v Praze 19. ledna 1989 jsem měl skutečný strach; řádili tenkrát, jako kdyby doopravdy chtěli někoho zabít, jenom tak, čistě pro výstrahu. A to jsme jen skandovali: „Konec temna!“ A podobné naivity. Až tehdy jsem pochopil, že i když se chodilo občas do ulic z protirežimního hecu celý předcházející „osmičkový“ rok, ba začali jsme s tím už na Den lidských práv 10. prosince 1987, proč Ludvík Vaculík stále odmítá fyzicky demonstrovat. Zdůvodňoval to slovy: „Připletl bych se určitě do něčeho, při čem by mě zabili. Nechte je, ať sa v ulicích naháňajú sami.“

A co Kalousek?

Vadí mi víc, že Ondráček je takzvaný zelený mozek, potažmo byrokrat od kosti. „Nikdy jsem neporušil zákony této země,“ říká nám, kudy chodí. Je to děsivé, ale tak to má v té správné byrokracii vlastně být, ne? Tam musíte pevně třímat žerď a čerta se starat, že se nahoře vyměňují prapory. Ctí byrokrata je právě jen ona žerď. A pevné sevření… Jenže kdyby byl ten komunistický pán, který tak miluje neofašistické podtóny kapely Ortel, moudrou a socializovanou lidskou bytostí levicového přesvědčení a kdyby byl ten soudruh poslanec jen trochu politikem, řekl by hned, že byl tenkrát o třicet let mladší a o třicet řádů hloupější. Že je mu dnes stydno za tu mlýnici, která z něj v mládí učinila nevědomý drtící kamínek. A kdyby byla KSČM levicovou stranou, jakože jí není, mohl by dokonce drze dodat: „Doufám, že se nikdo za tři dekády nezastydí, že v uniformě mlátil lidi u vinohradské Kliniky.“

Všechny dominantní ideologie jsou vždycky jen zpětná zrcátka, v nichž lidé bojují prastaré bitvy, vyhrávají dávné války a hlásí se k ušlechtilým principům.

Vadí mi, že Andrej Babiš zjevně stále neví, že stát je vším, jenom ne firmou, a že politika je hlavně spektáklem symbolů, z nichž nikoli nevýznamným je a zůstane Ondráček. A že jako by ani neznal manažerské pravidlo, základní zákon firemního řízení: optimální delegaci pravomocí do rukou vhodných osob. Jestliže Jaroslav Faltýnek, který jménem ANO řídí sněmovní jednání, za kontrolora BIS vyjednal, koho vyjednal, a vyvolal tak předjímatelné demonstrace v celé zemi i šéfovu ústupovou tíseň, měl by ve firmě dostat padáka. Manévr s Ondráčkem způsobil, že jde zcela stranou svrchovaně důležité téma dohledu zákonodárců nad velevýznamnou dozorčí institucí policie. Ta přece opakovaně byla v podezření, že obsluhuje mafiánský suterén, jehož hlavní starostí a výtečným krycím manévrem je dneska boj proti „oligarchizaci politiky“ a restauraci „komunistických praktik“. V Brně nesli demonstranti proti temnu minulého režimu transparent OBUŠKU, Z GIBSU VEN! A ve snu je nenapadlo, že Generální inspekce bezpečnostních sborů potřebuje dnes pořádný obušek na čenichu jako prase drbání. Ani noha by nešla demonstrovat, kdyby se stal šéfem kontrolní komise Miroslav Kalousek, ačkoli ten dobře věděl, proč čestným policajtům může vyhrožovat „odstíháním“.

Planoucí srdce

Důrazně odmítavý postoj k dávnému mlácení demonstrantů (a „zločinům komunismu“ obecně) je základní legitimizační rituál současného režimu. Rituál, který papežům liberální demokracie propůjčuje stejnou váhu neomylnosti, jakou skutečným papežům naděloval odkaz na zločiny mocných pohanů, předhazujících křesťany lvům. Kdo chce dělat politiku, která je napořád uměním možného, nemůže napřed podříznout větev, na níž sám sedí, ba ze které vypučel. Ano, oligarchizace politiky i mafiánský suterén – a všeobecné rozčarování z toho i onoho, kvůli němuž je Ondráčkovo drzé čelo širší, než kterýkoli Babišův poplužní dvůr – jsou přímé důsledky naší poslední revoluce. Nechat se zlít vodním dělem a odnést si jelito po pendreku z demonstrace za lidská práva ještě neznamená, že neexistují režiséři dramatu a že s koncem jednoho temna nezačíná jiné. Temno v podobě světla, které pere lidem do očí a dává jim zapomenout, že i pod svícny na oltářích bývá tma.

Všechny dominantní ideologie jsou vždycky jen zpětná zrcátka, v nichž lidé bojují prastaré bitvy, vyhrávají dávné války a hlásí se k ušlechtilým – často dodatečně a pokaždé shora ustaveným – principům. V rámci antiondráčkovských demonstrací za současnost proti minulosti („zločinné“), za demokracii proti oligarchům („bývalým agentům“) a za Západ proti Východu („orientálním despociím) neexistuje žádná poptávka po panoramatickém představení, v němž by – v moderním překladu renesančního klasika – znovu konečně zaznělo: „Světlo! Tak co bude s tím světlem!?“ V našem nynějším Elsinoru se nikdo neptá, kdo komu nalil do ucha jed. A co všechno je – v tuto chvíli a právě zde – vůbec nejpodstatnější pro ideály, jimiž srdce planou.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image