Zdá se, že hysterie nad Českou televizí polevuje. Kdekdo s napětím čekal na úterní jednání mediálního výboru Poslanecké sněmovny, kde se projednávala výroční zpráva o činnosti a hospodaření ČT. Na něm se však ukázalo, že Babiš do střetu s televizí s největší pravděpodobností nepůjde. Poslanci ANO totiž na výboru zprávu o ČT podpořili a doporučili ji plénu sněmovny ke schválení. Zemanův scénář, který počítal s tím, že se do Poslanecké sněmovny dostane zpráva o ČT a po jejím dvojím zamítnutí dojde k výměně Rady a celého vedení televize, zatím nevyšel. A i když je kampaň proti ČT dost nepříjemná, neměli bychom propadat panice.
Babiš nemá svoje kandidáty do Rady ČT
To, že Zeman s Okamurou útočí na ČT, není legrace. Zeman se do veřejnoprávní televize pravidelně naváží v rasistické TV Barrandov a podobně to zkouší i Okamura. Obavy vyvolala hlavně hrozba, že se od řečí přejde k činům a útok podpoří i Babiš a jeho poslanci. Babiš je totiž s ČT dlouhodobě v konfliktu, a dokonce novináře z pořadu Reportéři ČT nazval „zkorumpovanou pakáží“. Nakonec však obrátil. Prohlásil, že má ČT rád, že odpustil Václavu Moravcovi a že nechce veřejnoprávní média napadat. Poslanci ANO pak zvedli ruce pro výroční zprávu o ČT a doporučili ji ke schválení. Je jasné, že stoprocentní jistotu budeme mít, teprve až zprávu o ČT schválí celá sněmovna. Šance na to, že „vlk“ v podobě Okamury, Zemana a Babiše nakonec televizi sežere, jsou však čím dál menší.
Místo paniky a příkrých odsudků bychom se měli zamyslet nad tím, jak udělat ČT ještě nezávislejší a lepší – z dlouhodobého hlediska se to vyplatí nám všem.
V diskusi kolem ČT se ztrácí jedna dost důležitá věc. Stačí se totiž podívat na současné složení kandidátů do Rady ČT, a zjistíme, že mezi nimi není žádný „kůň“, který by byl napojený na ANO či SPD. A to je dost pádný argument, který by měl obavy z ovládnutí ČT přece jen zmírnit. Mezi uchazeči najdeme předsedu Syndikátu novinářů Adama Černého, novináře Tomáše Němečka, Karla Strachotu z organizace Člověk v tísni nebo bývalou ředitelku Knihovny Václava Havla Martu Smolíkovou. Je jasné, že kdyby Babiš s Okamurou měli předem připravené politické plány, kandidáti do Rady by vypadali úplně jinak. Zdá se, že Babiš má plné ruce práce s důležitějšími problémy, než je ČT. Snaží se sestavit vládu, na ministerstvech se mu rozmáhá čím dál větší chaos a do toho se přidávají zahraničněpolitické třenice s ruskými diplomaty. Kampaní proti ČT by na sebe definitivně poštval uměleckou frontu a většinu liberálů, kteří mu už dnes nemůžou přijít na jméno. Kdyby v této situaci zaútočil na veřejnoprávní televizi, nijak by si nepomohl.
Nefér argumenty proti analýze vysílání
Kromě toho došlo k posunu v souvislosti s analýzou FSV UK, která je propíraná v médiích a podle které ČT ve volbách v roce 2016 protežovala TOP 09. Analýzu podrobila tvrdé kritice šestice předních sociologů a označila ji za účelovou. Výtky proti analýze si zaslouží naši pozornost. Studie o ČT se totiž podle sociologů dopustila řady prohřešků a na jejím základě prý nelze říct, že by televize zvýhodňovala pravici a TOP 09.
Je jistě alarmující, že se zmíněnou analýzou ČT ohánějí Zeman s Okamurou a zneužívají ji ve své účelové kampani. Jenže Křečkův tým nedělal výzkum o ČT na objednávku pomstychtivých politiků, ale Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). A problém, na který jejich studie upozorňuje, je mezi lidmi dlouhodobě pociťovaný. Bylo by proto nefér šoupnout analýzu do jednoho pytle s Okamurou a šmahem ji odsoudit jen proto, že s ní operuje Zeman. I zmíněná kritika šesti sociologů má totiž svá problematická místa. A teprve ze vzájemné diskuse by mělo vyplynout, jak udělat ČT ještě nezávislejší, aby to Zeman a spol. v budoucnu neměli tak lehké.
Zaprvé je zvláštní, když sociologové tvrdí, že něco v textu Křečkovy analýzy není, i když to tam je. Analýza ČT prý dostatečně nezohledňuje „mocenský bonus“ (MB), tedy to, že v televizi častěji vystupují strany a lidé spojení s předchozí vládou (v tomto případě TOP 09). A ilustrují to na Miroslavu Kalouskovi jako exministru financí. Jenže v Křečkově analýze je Kalousek s mocenským bonusem několikrát jasně zmíněn: „M. Kalousek jako jediný zástupce opozice, nicméně s vysokým MB“; „byť MB bývalého ministra financi je zřejmý“ (s. 24, 54). Křečkovu analýzu dále obviňují ze zlomyslnosti, jelikož prý v závěru nebere v potaz vlastní dílčí zjištění, která vyznívají pro ČT pozitivně (tedy případy, kdy ČT zjevně nikomu nenadržovala). Jenže i tato výtka zní podivně. Dílčí zjištění totiž nejsou v textu nijak utajovaná a závěr vyplývá ze zadání analýzy – všímá si hlavně možných kolizí s vysílacím zákonem. Navíc je formulován velmi opatrně, v podstatě jen jako doporučení, s nímž se RRTV nemusela ztotožnit (a nakonec ani neztotožnila).
Jádro sporu je v metodách výzkumu. Sociologové Křečkovu týmu vytýkají, že špatně určil „faktor relevance“, tedy kritérium, podle něhož určíme význam politické strany ve společnosti. Analýza ČT totiž vychází z výsledků politických stran v parlamentních volbách 2013 a jejich preferencí ve volebních modelech agentur STEM, CVVM a MEDIAN z roku 2016. Kritici však tvrdí, že Křeček a spol. nezohledňují další ukazatele společenského významu politických partají. Pokud zůstaneme u TOP 09, v médiích zazněla námitka, že strana přece měla Karla Schwarzenberga jako dost úspěšného kandidáta na prezidenta, který dostal v roce 2013 ve druhém kole 45 procent hlasů. A že význam topky je tedy mnohem větší. Jenže vezmeme-li to do důsledků, jak často by se pak musela v ČT objevovat ministrana SPO „Zemanovci“, jejíž čestný předseda dnes sedí na Hradě?
Jak zlepšit nezávislost televize?
Analýza FSV je tvrdě cupována; jenže ve vzduchu je cítit nepříjemná pachuť. Kritici jí vytýkají kdeco, a uplatňují na ni kritéria disertace nebo článku do prestižního vědeckého časopisu. Můžeme jistě připustit, že na analýze je co zlepšovat. Jenže s tím také byla napsána. Jedná se o průkopnickou studii – první svého druhu – a bylo by zvláštní, kdyby byla bez chyb. Zajímavé je něco jiného. Co kdybychom stejně přísná kritéria uplatnili na předchozí analýzy vysílání ČT? Výsledek je nasnadě – samozřejmě by dopadly ještě hůř a nikdy by neobstály. Nejde jen o nejkřiklavější případ „analýzy“ ČT z pera novináře Jaroslava Formánka, které chyběla jakákoli relevantní metodologie a jejímž výsledkem byl naprostý paskvil. Ve světle přísné kritiky šestice sociologů by nepochybně neobstála žádná z dosavadních analýz veřejnoprávních médií – ať už vzniklých na objednávku mediálních rad nebo objednaných ČT či ČRo. Co na to říct?
Ideální by bylo, kdyby se všichni analytici sešli a společně vymysleli co nejlepší metody, podle kterých měřit nezávislost ČT. Pokud totiž v dubnu plénum Poslanecké sněmovny výroční zprávu o ČT opravdu schválí, a situace se tak zklidní, může k tomu nastat vhodná příležitost. Analýza Jana Křečka a jeho týmu se momentálně stala zbraní v politickém zápasu a těžko se nad ní dá vést vyvážená debata. Je jasné, že Česká televize drží celkem vysoký standard, a když ji srovnáme s dalšími televizemi – těmi serióznějšími, nikoli se šílenostmi typu TV Barrandov –, vyjde z toho nejlíp. Jenže zároveň platí, že Zeman s Okamurou sbírají body u nespokojené části veřejnosti, která už roky považuje ČT za příliš pravicovou a zaujatou. Místo paniky a příkrých odsudků bychom se proto měli zamyslet nad tím, jak udělat ČT ještě nezávislejší a lepší – z dlouhodobého hlediska se to vyplatí nám všem.
Autor je šéfredaktor Alarmu.