Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Dean Reed – Elvis z východního Německa

Jak se rodák z Colorada stal jednou z největších popových hvězd východního bloku.

Kdybyste se v sedmdesátých letech zeptali náhodného východního Němce, kdo je nejslavnější Američan na světě, jméno Elvise nebo JFK by od nich nezaznělo. Nejspíš by odpověděli, že to je zpěvák Dean Reed. Pro Reeda to byla zvláštní cesta. Nejprve prožil idylické dětství na farmě v Coloradu, kde jezdil na koních a vydělával si na studium meteorologie hraním na kytaru po místních hospodách. Nestal se však „rosničkářem“ v Denveru a místo toho se vydal studovat herectví do Hollywoodu. A tam – ani ne tak pro jeho hudební nadání jako spíše vzhled – přitáhl zájem společnosti Capital Records. Jako popový idol pro teenagery ve Spojených státech však neprorazil. Místo toho se jeho singl z roku 1961 Our Summer Romance stal hitem v Jižní Americe. Po turné se usadil v Chile, kde se setkal s velkou bídou a nerovností. Ty v něm vzbudily sympatie k socialistickému myšlení, které se tou dobou začínalo v latinskoamerickém regionu šířit.

Cesta za železnou oponu

Socialistické ideály Reeda záhy přiměly k podpoře nejrůznějších levičáckých aktivit a bojů po celém světě – od Vietnamu po Palestinu. Zatímco jiní míroví aktivisté pálili americké vlajky na protest proti vietnamské válce, Reed se objevoval na titulních stránkách novin, jak se před americkou ambasádou v Chile snaží jednu takovou vlajku vydrhnout do čista. Ostře kritizoval imperiální boje USA a hlasitě vyjadřoval podporu prezidentské kampani socialisty Salvadora Allendeho; když ovšem cestoval po východní Evropě, často popisoval vizi „lepšího amerikanismu“ ve snaze dokázat svým fanouškům, že i toto impérium dosáhlo nezanedbatelných pokroků.

Když došlo na opozici k politice východoněmeckého státu, Reed se autoritám nepostavil. Upřednostňoval udržování dobrých vztahů s vládními úředníky a svoji kritiku neurčitě směřoval na státní byrokracii jako celek.

Neobvyklá pozice, že je „tím Američanem“, mu rychle zajistila stabilní kariéru, ale omezila jeho uměleckou svobodu. Začal ztělesňovat archetypální postavy kovbojů ve východoněmeckých filmech a jeho interpretace amerických lidovek jako We Shall Overcome a This Land Is Your Land v oblíbenosti převálcovaly jeho původní tvorbu. V roce 1973 se Reed po svatbě s východní Němkou přestěhoval do Berlína. Pro slavného amerického umělce bylo opravdu neobvyklé, aby se rozhodl žít a pracovat ve východním bloku; navíc to bylo pořádné PR pro komunisty. A co víc: tenhle Američan byl ochotný vyzdvihovat své hluboké přesvědčení o socialistických ideálech. Východoněmecký politik Egon Krenz, který v roce 1979 Reedovi zajistil koncert na letním festivalu mládežnického komunistického hnutí, popisoval vztah písničkáře a státních úředníků jako „plodný a vzájemný“. Nikoho asi nepřekvapí, že jiní ho nazývali loutkou.

Reed si byl vědom toho, jak moc se jeho socialistické přesvědčení liší od každodenní reality života v Německé demokratické republice (NDR). Doufal, že jeho hudba a veřejné působení inspirují lidi ke zlepšování systému. Nicméně když došlo na opozici k politice východoněmeckého státu, Reed se autoritám nepostavil. V roce 1976 spustilo několik vlivných lidí petici proti vyhoštění písničkáře Wolfa Biermanna, jenž otevřeně kritizoval vládnoucí socialistickou stranu SED. Reed se ale odmítl podepsat. Místo toho naopak upřednostňoval udržování dobrých vztahů s vládními úředníky a svoji kritiku neurčitě směřoval na státní byrokracii jako celek. Ani jeho poslední zbytky zdrženlivosti mu nezabránily v tom, aby začal působit jako informátor pro Stasi.

Smrt a zapomnění

V polovině osmdesátých let se Reedovo publikum začalo zmenšovat. První řady, kdysi obsazené vřískajícími dívkami, teď tvořili zdvořilí straničtí funkcionáři. Kinematografické rady NDR a Sovětského svazu kladly nejrůznější překážky do cesty jeho poslednímu filmovému projektu a Reed uvažoval o návratu do USA. V květnu 1986 poskytl rozhovor v pořadu 60 Minutes a doufal, že mu to pomůže s oživením kariéry doma ve Spojených státech. Místo toho ale vyšlo najevo, že Reed nemá žádný přehled o politickém přesvědčení většiny Američanů. Snažil se přesvědčit levicové liberály, aby se vrátili zpět k revoluci: „Jednu dobu jsme na to byli tak hrdí, že si můžeme říkat američtí revolucionáři,“ naléhal. Navrhl, že změnu může zavést sám: „Rád bych se vrátil zpět do Colorada a stal se senátorem.“ Jeho vytoužený idealismus byl však zchlazen nekompromisním projevem moderátora Mikea Wallace, který s ním vedl rozhovor. Reed zněl naivně – nebo přinejhorším hloupě – a veřejnost na jeho odvážnější výroky reagovala s hořkostí. Bránil berlínskou zeď, porovnával Reagana se Stalinem a – abychom mu úplně nekřivdili – prohlásil, že Gorbačov je „bezpochyby“ spravedlivější, morálnější a mírumilovnější muž než tehdejší prezident USA.

Pár týdnů po vystoupení v pořadu 60 Minutes bylo nalezeno Reedovo tělo. Plulo na jezeře nedaleko jeho bydliště ve východním Berlíně. Bylo mu teprve sedmačtyřicet let. Na zadní straně scénáře, který měl v autě, se našel naškrábaný dopis na rozloučenou, který Reed adresoval svému příteli a dlouholetému ministru propagandy NDR Eberhardovi Fenschovi. Dopis zabavila Stasi – Fensch uvedl, že tak učinila proto, aby nebyly zraněny city Reedovy manželky Renate Blume, kterou Reed vinil ze své sebevraždy.

Reed se nedožil pádu berlínské zdi a svého přesvědčení o socialistické budoucnosti se držel až do konce. V postskriptu jeho dopisu na rozloučenou, které bylo určeno generálnímu tajemníkovi strany SED Erichu Honeckerovi, Reed napsal: „Nesouhlasil jsem vždycky se vším, ale socialismus se stále rozvíjí. Představuje jediné řešení pro hlavní problémy lidstva a světa.“ Jelikož byl dopis zatajen, oficiální místa uvedla, že jeho smrt nastala v důsledku „tragické nehody“. A přestože pro jeho přátele a rodinu okolnosti jasně poukazovaly na sebevraždu, kolem jeho smrti se vyrojila řada nesourodých zpráv, na kterých vzniklo nespočet konspiračních teorií. Někteří se domnívali, že jej nechala sejmout Stasi nebo KGB; jiní podezírali CIA. Většina lidí už ale jeho smutnému konci nevěnovala žádnou pozornost.

Autorka je novinářka a aktivistka.

Z anglického originálu The Elvis from East Germany, publikovaného na webu magazínu Jacobin, přeložila Linda Fořtová.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image