Padesát let od událostí roku 1968 to ve francouzských ulicích opět začíná vřít. Ve čtvrtek proběhla generální stávka veřejného sektoru a masivní demonstrace po celé zemi. Média i policie se shodují na třech až čtyřech stech tisících demonstrujících, odbory hlásí dokonce půl milionu. O co demonstrantům jde a jak vypadala pařížská demonstrace?
Čeho se týkají reformy?
Francouzský prezident Emmanuel Macron představil několik zásadních reforem, proti kterým se zvedla velká vlna odporu. Komentátoři v médiích mluví o největší mobilizaci od protestů proti zákoníku práce v roce 2016. Protesty ale lze přirovnat také k posledním opravdu masivním stávkám v roce 1995, které se týkaly reformy sociálního systému a vedly mimo jiné k upuštění od plánované důchodové reformy.
Přítomny byly také všechny levicové strany, které události jara 2018 vnímají jako možnost sjednotit se a resuscitovat levici.
Dění rozhýbaly debaty o změně státního železničního dopravce (SNCF). Vláda argumentuje dluhem, poklesem na rovině služeb, vysokými cenami jízdného a častým zpožděním vlaků. Domnívá se proto, že je nutné železnice liberalizovat a státního dopravce vystavit konkurenci. Na regionální úrovni se postupné otevírání se konkurenci chystá už v průběhu let 2019 až 2033, nově představená reforma ovšem počítá se změnou statusu dopravce tak, aby mohly paralelně vznikat další železniční sítě. I když se Francouzi shodnou na problémech, které SNCF má, jsou železnice stále chápány jako symbol veřejného sektoru a veřejných služeb. S tím se pojí druhý a pro mobilizaci možná důležitější bod reformy, a tím je změna statusu zaměstnanců železnic.
Momentálně mají zaměstnanci železnic poměrně specifické postavení, které jim zaručuje důstojnou mzdu (vyšší než francouzský průměr, který činí 2900 eur), doživotní pracovní pozici, vyšší důchody i sociální pojištění. Tento status by ale nově najímaní pracovníci měli podle změny zákona ztratit. Proto se rozhodlo vedení SNCF a čtyři odborové organizace, které na železnicích fungují, vyhlásit tříměsíční stávku, jejíž podoba a frekvence bude ještě vyjasněna. Ve čtvrtek bylo zrušeno 35 procent vlakových spojů, ke stávce se zároveň připojili zaměstnanci pařížských letišť a odbory letecké společnosti Air France se přidaly s požadavkem na navýšení mezd o šest procent.
Mezisektorová solidarita
Když už po delší době lidé vyšli do ulic, nabalila se na protest i další témata spojená s plánovanými reformami: veřejný sektor, kterému hrozí snižování počtu státních zaměstnanců, a také středoškoláci a vysokoškoláci, kteří jsou proti chystané změně maturitní zkoušky a zároveň také proti přijímacím zkouškám na některé veřejné vysoké školy. Patrná byla mezisektorová spolupráce, potřeba se spojovat a bojovat společně. Studenti a studentky tak stávkovali, aby podpořili železnice, a zároveň, aby vyjádřili solidaritu s protestujícími a vyučujícími.
Podle největších odborů v zemi CGT je to jediná cesta, jak něčeho dosáhnout, spojovat se a vytvořit silný občanský odpor. Proto se v průběhu demonstrací objevovaly také kritické hlasy vůči chystaným imigračním zákonům a protestovalo se také proti nelidským podmínkám tzv. sans-papiers (nelegálních migrantů, kteří pracují načerno).
Pařížská demonstrace
Jak probíhaly protesty v Paříži? Zúčastnila jsem se pléna, které organizovali studenti školy, na níž studuji. Bavili jsme se o tom, jak podpořit železnice, zaznívala slova solidarity a úcty k veřejným službám, které musíme jako jejich uživatelé chránit. Volili se delegáti a delegátky na pléna organizovaná jednotlivými odborovými organizacemi a zároveň se řešilo, jak mobilizovat vyučující i ostatní studující. Každý týden bude nyní probíhat veřejné plénum, diskutuje se se zástupci odborů, společně se vytvářejí transparenty, navštěvují demonstrace a postup se koordinuje s ostatními školami v okolí.
Ve čtvrtek 22. března ve 13:00 vycházela demonstrace železničářů a železničářek z nádraží Gare de l’Est a ve 14:00 z nádraží Bercy pracovníci veřejného sektoru. Oba průvody se následně potkaly na náměstí Bastily. Vydala jsem se k Bercy, ale autobus, kterým jsem přijížděla, zastavil opodál, protože ulice byla zablokovaná. Když jsem dorazila na místo, náměstí před nádražím bylo již plné lidí. Téměř každá odborová organizace má vlastní dodávku, z níž zní hudba nebo z ní řeční různí lidé. Odboráři a odborářky prodávali pivo a občerstvení. Atmosféra byla skvělá, v jedné části shromáždění bylo možné poslouchat orchestr, jinde francouzský rap, z dalšího auta zněly střídavě Internacionála a Bella Ciao. Přítomny byly také všechny levicové strany, které události jara 2018 vnímají jako možnost sjednotit se a resuscitovat levici. K vidění byli představitelé Nepoddajné Francie (La France Insoumise), hnutí Générations neúspěšného socialistického kandidáta na prezidenta Benoita Hamona, Komunistická strana, Nová antikapitalistická strana a další menší levicová uskupení. Velmi silně byl znát odkaz května 1968, k němuž se momentálně v Paříži konají akce, odborné konference, filmová promítání a podobně.
Z davu znělo třeba: „Bez veřejného sektoru nemůže existovat republika“ nebo „Nejsme to my, co stojí stát peníze, je to Macron a jeho kamarádi zaměstnavatelé“. Společně demonstrovali odboráři a odborářky, učitelé a učitelky, studenti a studentky, migranti a migrantky a byla cítit naděje i nadšení, že se něco děje. Po zhruba dvou hodinách demonstrace dorazila na náměstí Bastily, kde symbolicky zazněla Internacionála. Další mobilizační den byl ohlášen na 19. duben, mezitím částečně pokračuje stávka SNCF i Air France a stále se zapojují vysoké školy, které blokují výuku, aby studující i vyučující upozornili na situaci v zemi. Vypadá to na zajímavé francouzské jaro.
Autorka studuje v Paříži.