Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Hledá se obětní beránek na levici. Zn: spěchá

Kopání do takzvané nové levice je postavené na nesmyslech. Obhájci politického debaklu ČSSD jen hledají viníky za svoje vlastní selhání. Jak z toho ven?

Českem obchází strašidlo. Je to údajně „nová“, „kulturní“ nebo „mladá“ levice. Anebo – řečeno hlasem sociálních sítí – banda neomarxistů a vlastizrádců. Čím se nová levice vyznačuje? Prý chce zvýhodnit etnické a sexuální menšiny a dát jim „nadstandardní práva“ na úkor „normálních“ a „pracujících“ lidí.  Za všechno prý může „Sobotka“ a „Brusel“. Je však absurdní, že podobné nesmysly papouškuje nejen extrémní pravice, ale i někteří stoupenci levice. Chtějí totiž svést odpovědnost za svoje vlastní chyby a selhání na neexistující problém. Co s tím?

Ve skutečnosti selhalo národovectví

Takzvaná nová levice je prý odtržená od lidí a zabarikádovaná v elitářských zámcích velkých měst. Údajně by nejradši zaplavila naši vlast migrační vlnou z Afriky a na započatém díle zkázy provedla – spolu se zbídačenými uprchlíky – revoluci. Její dosah je sice malý, ale i tak je třeba mít se na pozoru. Mnozí zástupci ČSSD svorně opakují, že je nutné vykašlat se na blbosti, jako je inkluze ve školách, rovnost žen a další nesmysly. A spolu s Jiřím Zimolou i Milošem Zemanem tvrdí, že je nutné zatočit s nemakačenky, kteří odmítají vzít jakoukoli práci, a vrátit se ke „skutečným“ levicovým hodnotám. Jenže které hodnoty to jsou?

Heslo „prosadíme dobře fungující stát“ nic moc konkrétního nenabídlo. Ve skutečnosti bylo dost prázdné na to, aby ho ukradl Andrej Babiš a přetvořil ho do představy o státu jako „dobře šlapající firmě“.

Není jasné, co je na boji proti „flákačům“ nebo výsměchu lidem v exekucích, jak to předvádí Zeman, levicového. A nikdo nechce ani zaplavovat Česko migračními vlnami nebo ponižovat lidi údajně jen proto, že jsou bílí a heterosexuální. Asi není náhoda, že podobné výroky slyšíme i z řad některých zástupců parlamentní levice, která dnes zažívá historický propad. Na někoho se totiž vlastní průšvih svést musí.

Nejen na nedávném sjezdu ČSSD zazněl názor, že za volební neúspěchy může nadměrný důraz na kulturní témata nebo menšiny. A že by snad bylo nejlepší inspirovat se Okamurovou SPD – mírné náckovství prý frčí. Jenže je tu velký problém. ČSSD totiž kulturní témata ve svých kampaních ani nikde jinde moc nezdůrazňovala: „Sociální demokracie rozhodně nestavěla svoje kampaně na feminismu ani ničem podobném. Ve vládě se jí povedlo zvýšit minimální mzdu, kladla dopředu témata jako zvyšování důchodů, hospodářský růst a zajištění chodu státu. Pokud by ČSSD fakt chtěla spadnout pod pět procent, ať se zkusí stát dvojčetem Okamury. Ti, kteří dnes na levici takové věci naznačují, svádí jen vlastní vinu na neexistující problém. Ve skutečnosti selhala právě národovecká politika, ke které se obrátily ČSSD i KSČM,“ říká šéf Ústavu politologie na FF UK Jan Bíba.

Jak je to s tím feminismem?

Proč je ČSSD na historickém minimu? Zaprvé tu jsou dlouhodobé příčiny jako letité srážení všeho na levici. Je velká ironie, že řada liberálních novinářů, kteří se dnes třesou před Babišem a Okamurou, ještě před pár lety strašila návratem komunismu, když se vlády chopí ČSSD, a hájila Nečasovu vládu. Parlamentní levice nakonec podlehla tlaku a začala hrát roli pouhé správkyně neoliberálního řádu. Nejlépe to vystihuje její heslo „prosadíme dobře fungující stát“. To sice mohlo voliče chvíli uchlácholit, ale nic moc konkrétního jim nenabídlo. Ve skutečnosti bylo dost prázdné na to, aby ho ukradl Andrej Babiš a přetvořil ho do představy o státu jako „dobře šlapající firmě“, se kterou slavil volební úspěchy.

Babišovi stačilo obšlehnout hesla o státu, ve kterém bude jako manažer vypadat přesvědčivěji, než údajní „levicoví byrokrati“. A nic na tom nemění fakt, že Babiš dnes řídí stát zoufale amatérsky, destruktivně, a jak mnozí varují, ve skutečnosti ohrožuje celý jeho chod. ČSSD zatím vzdává boj za přerozdělení, v tématu progresivní daně připomínala spíše zakřiknutého prvňáčka a ve způsobu boje s Babišem – tedy pod praporem „boje za demokracii“ – Kalouska. Byla to přitom právě tato partaj, která měla kdysi punc protestní strany. Slavné „oranžové tsunami“ v krajských a senátních volbách v letech 2008–2012 bylo vedené odporem proti pravicovým vládám a poplatkům ve zdravotnictví. Jenže projekt „protestní strany“ si zatím přivlastnili jiní – po tragikomických „vévéčkách“ nastoupili sekáči Babiš s Okamurou.

Co dělat, když všechno selže? Zbývá národovectví, odpor k uprchlíkům a přezíravost k menšinám. Milan Chovanec s puškou v ruce, Jan Keller posedlý hrozbou migračních vln, Jaroslav Foldyna pokukující po Okamurovi a všichni svorně uhranutí Zemanem. A málem bychom zapomněli – ještě zbývá viník. Takže rychle: Sobotka, Dienstbier, lidská práva, nová levice, feministky, neomarxismus. Má to však háček: ultrapravicovou a národoveckou pozici v systému už dávno s přehledem obsadili Okamura a část ODS s Klausem mladším. A jsou v tom zatraceně přesvědčivější.

Jiří Zimola by rád zatočil s nemakačenky… Foto Václav Drozd


Rozhněvaní bílí muži

Na tom, že spoustu lidí feminismus nebo práva menšin nezajímají nebo je odpuzují, jistě něco je. Není to však vina feminismu, nýbrž toho, jak už roky vypadají naše média a veřejný prostor. Parlamentní levice tato témata lidem nevysvětlovala a radši přenechala prostor postavám jako Zeman, který objíždí regiony se svými šovinistickými moudry. Rozdíly v odměňování žen a mužů u nás přitom patří k nejvyšším v celé Evropě a ohromná je i míra domácího násilí. Jeden by řekl, že levice tu má otevřené pole působnosti, ale nic takového se neděje.

V něčem je to pochopitelné. Polský sociolog Jan Sowa vysvětluje dnešní popularitu konzervativců a pravicových populistů vyloučením velké skupiny lidí z podílu na bohatství i rozhodování. Většinou jde právě o bílé heterosexuální „normály“, kteří dřou od rána do večera, ale nedostávají za to uznání v rovině symbolické ani ekonomické. Leckdo by sice mohl namítnout, že v patriarchální společnosti plné rasistických předsudků nic takového nepotřebují. Není to ale celá pravda: právě oni se stali nestabilním a nebezpečným prvkem, který v USA volí Trumpa a u nás třeba Okamuru.

Klíčem pro levici by však neměla být snaha kopírovat tyhle politické kreatury, ale přiblížit se lidem jinak. Jak upozornil sociolog Daniel Prokop, ČSSD vítězí tam, kde dokáže hájit zájmy spodních šedesáti procent společnosti. A naopak končí tam, kde tuhle skupinu lidí začne rozdělovat na makačenka a nemakačenka nebo podle kulturních témat, jako je kouření v hospodách. V tom všem jsou totiž mnohem autentičtější jiné politické partaje.

Změna v ČSSD, nebo nová strana?   

Kdo by chtěl na levici vést boj proti „nepřizpůsobivým“, nakonec pohoří. Ale řešení není ani opak – tedy nechat kulturní témata pravici a soustředit se jen na ekonomické problémy jako vyšší mzdy. Klíčová otázka zní, jak spojit kulturní a ekonomické otázky dohromady a vytvořit z nich pro lidi přesvědčivou vizi. Pár možností tu je. Vždyť zhruba půlka naší populace jsou ženy, které dřou, nadto vychovávají děti a ještě ke všemu pobírají nižší platy. Opravdu to není téma pro politickou mobilizaci? Anebo matky samoživitelky, které často nemají prostředky na základní věci?

Je ovšem otázka, kdo se toho chopí. ČSSD to v současné podobě nejspíš nebude, pokud neprojde zásadní programovou a personální proměnou: „ČSSD letos čekají komunální volby, které s největší pravděpodobností drtivě prohraje. Následující období bude jedna z posledních příležitostí, jak stranu změnit k lepšímu. Po porážce v obcích může nastat rozhodující moment a převládne pud sebezáchovy. Měli by to udělat jako v Británii – i tam byli labouristé v těžké krizi, ale s nástupem Jeremyho Corbyna se strana otevřela masivnímu nástupu nových kádrů, které ji proměnily. Jak se říká, kádry rostou s úkoly,“ říká Jan Bíba.

Není ale jasné, kdo se takové proměny v ČSSD ujme. Stojí o to vůbec někdo? Pokud ne, ke slovu se hlásí druhá možnost. Nechat ČSSD být a začít diskusi o trnité cestě s nejistým výsledkem: nové levicové straně, která převezme štafetu. Taková partaj by se konečně mohla chopit témat, která naši sociální demokraté nechávají ležet na ulici. O jednom totiž není pochyb: nová hospodářská krize dříve či později zaklepe na dveře. A pokud levice vyklidí pole, její důsledky nebudou vůbec hezké.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image