V prosinci 2017 prolétl americkými zprávami záznam z kamery, který usvědčuje policistu ze zastřelení nevinného civilisty Daniela Shavera. Těsně předtím, než se záznam dostal na veřejnost, byl tento policista obžalovaný z vraždy druhého stupně zproštěn viny. Den po zveřejnění se prokurátoři státu Oklahoma rozhodli nepodat žalobu na strážníky, kteří pěti střelami do hrudníku, pánve a rukou zasáhli neslyšícího muže, když neuposlechl výzvu. Ve stejný týden při pátrání po podezřelé bělošce ve středních letech mířili policisté v Michiganu zbraní na jedenáctiletou holčičku tmavé pleti, nasadili jí pouta a nacpali ji na zadní sedadlo policejního auta. Mezitím nováček u policie v San Francisku hned čtvrtý den ve službě zastřelil neozbrojeného muže podezřelého z krádeže auta. V roce 2017 stihli američtí policisté zabít 1 191 lidských bytostí, a přesto – navzdory tomuto státem sponzorovanému teroru – je někdo, kdo si dovolí bezúhonnost a vůbec užitečnost policejních orgánů zpochybňovat, pořád ještě považován za radikála.
Malé dějiny policie
Policie – tak, jak vypadá dnes – je mladší, než by si člověk pomyslel. Vyvinula se v 18. století ve Francii, nejstarší užití slova „policista“ v USA se objevilo v roce 1794 a „policejní stanice“ roku 1817. Došlo k tomu tedy před dvěma sty lety. Koncept hlídkování a jiných policejních praktik se sice objevil už mnohem dříve, jenže moderní policisté jsou něco úplně jiného.
Všichni policajti jsou špatní, protože žádný z nich není morální aktér. Můžou být dobrými rodiči, spolehlivými kamarády nebo třeba nadanými saxofonisty – ale ne dobrými policisty ve stávajícím systému.
Ještě než vznikly dnešní policejní orgány, zastávali jejich roli hlavně dobrovolníci z řad obyvatel menších měst a vesnic. V předprůmyslovém období vynucovaly v Evropě právo místní skupinky, kterým se říkalo „noční hlídky“ nebo jen hlídky. Kromě velkých měst (kde se zdržovala imperiální vojska, třeba to římské) se lidé z vesnic s potíráním zločinu většinou na vládní orgány nespoléhali a zařizovali se sami. Bez oficiálního dohledu mohly být jistě skupinky hlídačů náchylné ke korupci, ovšem fakt, že se v průběhu dějin objevovaly podobné hlídky po celém světě, naznačuje, že soběstačné hlídkování na lokální úrovni je model, který v lidské společnosti vzniká víceméně spontánně. Ve městech s vyšší kriminalitou bývali hlídkám k ruce inspektoři nebo konstáblové, které si místní úřady najímaly na ochranu svých obchodů nebo na pomoc s vážnějšími zločiny.
Policejní oddělení dneška
Pak se policejní koncept od základů proměnil. Když se pod vlnami revolucí začaly v 18. století v Evropě hroutit feudální mocenské struktury, zaujaly vlády na poli vynucování práva mnohem aktivnější pozici. Král Ludvík XIV. stvořil ve Francii první centralizovanou policejní organizaci. Nový útvar byl bez obalu popsán jako mechanismus třídní regulace dělníků a rolníků: „Bude veřejnost a soukromé osoby udržovat ve stavu klidu a míru, očistí město od potenciálních rušivých vlivů a zajistí, aby všichni žili v souladu se svým postavením ve společnosti a povinnostmi s ním spojenými.“
Jakkoli ve francouzských četnících viděl zbytek Evropy symbol útlaku, s příchodem Napoleona, který velkou část světadílu dobyl, se na počátku 19. století rozšířil francouzský model policie i sem. Během pár desetiletí se novodobý policejní orgán – veřejně financovaná, centralizovaná policie, uspořádaná podle vojenského hierarchického modelu a řízená státem – uchytil všude od carského Ruska přes Anglii až po USA.
Skupiny udržující v komunitách pořádek spolkly nové, „oficiální“ instituce a z policie se najednou stala výsada vlády. Tito noví policisté ale neměli sloužit jen veřejnosti – chránili také politickou moc svých nových zaměstnavatelů. Doba byla revoluční a vládci, kteří vznikající policii formovali, se potýkali s obzvlášť nepokojným obyvatelstvem. Využití policie v první linii státem uplatňované moci znamenalo převratný vývoj: najednou ji vlády využívaly k potlačování lidových povstání. Třeba nově vzniklé policejní organizace v Americe své modré uniformy v podstatě věnovaly strážím na otrokářských plantážích a protiunionistickým žoldákům. Ti odjakživa bránili zájmy majitelů plantáží na Jihu a průmyslových podnikatelů na Severu.
Policie popírá mravní odpovědnost
Nakonec došlo k zásadnímu posunu: policie už nevznikala v reakci na potřeby komunity a lidí, ale stala se nástrojem státní moci. Záběr policejních postupů nově určovali vládní představitelé, hlídači pracovali pro vládu a běžní občané už nad policií neměli žádnou kontrolu. Původně nebyla pravomoc hlídače nedotknutelná, zvlášť když si to rozházel u větší party zemědělců – hlídky zpočátku organizovali právě oni –, zpochybnit pravomoc státu už ale bylo o dost těžší.
Struktura dnešní policie odpovídá vojenské hierarchii. Okrskáři dělají to, co jim řeknou nadřízení strážníci, strážníci zase poslouchají svoje nadřízené a takhle to jde až na dno byrokratické propasti. Policisté musí poslouchat rozkazy, stejně jako vojáci. A protože neuposlechnutí rozkazu je poměrně rychlá a spolehlivá cesta ven z policejní jednotky, jsou takoví neposlušní policajti dost vzácní (a u sboru většinou moc dlouho nezůstanou).
Jenže právě proto postrádají policisté schopnost, které se ve filosofii říká „morální aktérství“ – nedokážou ve svém jednání rozlišovat mezi dobrem a zlem. Když třeba medvěd zabije člověka, nejde o morální problematiku, takhle medvědi zkrátka fungují. Když ale člověka zabije jiný člověk, musí si najmout advokáta a případ se začne řešit jako vražda, protože lidé za své činy nesou odpovědnost. Vražda totiž není jen zabití: vrah si může vybrat, zabít nemusí, ale stejně to udělá. Bez morálního aktérství nemůže k vraždě dojít. Celá myšlenka „spravedlnosti“ je na tom postavena, a proto ve většině právních systémů nemůžete trestně stíhat děti nebo lidi s vážnými duševními poruchami.
Moderní pojetí policie však policajta zbavuje morální odpovědnosti na celé strukturální úrovni. Jelikož jádro každé policejní instituce tvoří čistě vojenská linie, přenáší se mravní odpovědnost za vlastní činy ze strážníka-jednotlivce na abstraktní strašidlo v podobě vládního orgánu. Z toho plyne, že vinu nemůže nést nikdo a z řadového strážníka se stává nástroj v neviditelné ruce byrokratického bubáka bez sebemenší odpovědnosti.
Proč jsou ti policajti špatní?
Společnost na nás ze všech stran tlačí, abychom kluky v modrém (jak jim říkají Želvy ninja) podporovali. Kritiku policie má vždycky následovat ujištění typu „většinou to ale jsou dobrý lidi“ nebo „pár shnilých jablek přece neznamená, že je špatný celý košík“. Jenže to se pak vyhýbáme řešení problému, který vězí už v samotné struktuře. Za to, že 3,3 procenta z celkového počtu zranění, která se ošetří na amerických pohotovostech, způsobí policisté, nemůže pár protivů. Může za to fakt, že policejní instituce jsou nastavené tak, aby své strážníky chránily před odpovědností za vlastní činy.
Všichni policajti jsou špatní, protože žádný z nich není morální aktér. Můžou být dobrými rodiči, spolehlivými kamarády nebo třeba nadanými saxofonisty – ale ne dobrými policisty ve stávajícím systému. Dochází k potlačení mravní odpovědnosti a výsledkem je, že za popravu Daniela Shavera prosícího na kolenou o život nenese nikdo odpovědnost. Nikdo není odpovědný ani za zastřelení Philanda Castilla před očima jeho partnerky a jejího dítěte a nikdo nenese odpovědnost ani za výstřely, které ukončily život dvanáctiletého černošského chlapce Tamira Rice, když si hrál v parku.
Jebat policejní orgány
Když jsem psal na konci roku 2017 první odstavec tohoto článku, byl počet obětí zabitých americkou policií 1 132. Když teď píšu poslední odstavce, je mrtvých už 1 142. A číslo určitě ještě poroste. Některé případy zvlášť ohavného policejního násilí, jako poprava Daniela Shavera, se občas dostanou do televizních archivů – valná většina osob zabitých policií ale upadne v zapomnění. Den zkrátka nemá tolik hodin, aby šlo o takovém množství utrpení poctivě informovat.
A ani se to nezmění, pokud si víc lidí neřekne, že už toho máme dost. Pokud naše odvaha otevřeně policii kritizovat nepřeroste ve všudypřítomný společenský a politický tlak. Pokud se nezačneme víc pohoršovat nad tím, že policajti střílejí děti, než nad tím, že někdo řekne „jebat poldy“ („Fuck the police“). Jebat policejní orgány. Jebat strukturní mechanismy, které policistům berou lidskost stejně jako matkám jejich děti. A i když je váš švagr nebo jiný příbuzný fajn člověk, jestli nosí odznak, je třeba jebat i jeho.
Autor je novinář.
Z anglického originálu All Cops Are Bad. How Modern Police Institutions Negate Moral Responsibility, publikovaného na webu Extra Newsfeed, přeložila Alžběta Franková. Redakčně upraveno.