Výběr obsahu talíře s sebou nese etické otázky, které se netýkají pouze zvířat, ale i lidí – zejména těch chudších a žijících v zemích třetího světa. Způsob stravování, který je vlastní zemím globálního Severu, ovlivňuje velice silně množství potravy a vody, které mají k dispozici nejchudší.
Na světě trpí hladem zhruba osm set sedmdesát milionů lidí, většina z nich žije v rozvojových zemích. Lidstvo přitom vyprodukuje tolik obilí, kolik by stačilo k přímému nasycení dvojnásobku současné světové populace. Většina tohoto obilí ale není využita jako potravina pro lidi: 77 procent kukuřice, ovsa, čiroku a ječmene a přes devadesát procent sóji je použito na výkrm dobytka. Pokud chceme nasytit světovou populaci, nemusíme se ptát, kde na to vzít potraviny, ale jak vypěstované potraviny používáme.
Produkce masa je neefektivní
Na vyprodukování jednoho kilogramu hovězího masa je potřeba dvanáct kilogramů obilí. Navzdory rozšířené představě, podporované obrázky šťastných kraviček z reklam, není dobytek chován na pastvinách. V rámci maximální efektivity je většinou natěsnán na velmi malém prostoru průmyslových velkochovů; problém je ovšem v tom, že ty sice umožňují zacházet se zvířaty jako se stroji – navzdory všem jejich přirozeným potřebám –, ale v konečném důsledku místem nešetří.
Není náhoda, že 82 procent hladovějících dětí žije v zemích, kde je ve velkém pěstován dobytek, jehož maso je určeno na vývoz do zemí globálního Severu.
Krmivo pro zvířata se stále musí někde vypěstovat a do velkochovu dovézt. A to někde je právě v zemích globálního Jihu. Namísto lidí živíme dobytek. Ten totiž není krmen energeticky nevydatnou trávou, které by byl potřeba velký objem, ale obilím. Při průmyslovém uvažování to totiž vychází lépe a levněji. A při množství chovaného dobytka ani není jiná cesta.
Na každý kilogram vyprodukovaného masa padne také sedm litrů benzínu a hlavně skoro deset tisíc litrů vody – což nás přivádí k dalšímu problematickému aspektu živočišné produkce. Sucho je jednou z akutních globálních hrozeb a voda komoditou, o kterou se už začíná válčit. Přesto je jí absurdně plýtváno na produkci masa. Pro představu – v rozvojových zemích vyčerpá živočišná produkce každý rok více než pět set miliard kubických metrů vody.
V některých zemích Afrického rohu může farmář vypěstovat na jednom akru 1000–1500 kilogramů obilí, zeleniny a ovoce k přímé spotřebě, nebo padesát kilo masa a pád desítek litrů mléka. Produkce masa, mléka, vajec a dalších živočišných produktů je nesmírně neefektivní, přesto v těchto zemích až 44 procent půdy zabírá masná výroba. Většinou na vývoz.
Není náhoda, že 82 procent hladovějících dětí žije v zemích, kde je ve velkém pěstován dobytek, jehož maso je určeno na vývoz do zemí globálního Severu. Jedním extrémním příkladem je Etiopie, kde je hladem ohroženo čtyřicet procent obyvatelstva a čistá voda je vzácností; přesto se v zemi chová padesát milionů kusů dobytka, padesát milionů ovcí a třicet pět milionů kuřat. Každý den je ze země vyvezeno padesát tun masa.
Přispět může každý z nás
Vykořisťování zemí globálního Jihu začíná být společenským tématem. Veřejnost se začíná zajímat o to, za jakých podmínek byly vyprodukovány dovážené potraviny, které kupuje, a zda-li za jejich výrobu dostali místní adekvátně zaplaceno. Prosazuje se koncept fair trade a podpora lokálních potravin. Masná produkce ale stále stojí na okraji zájmu; přitom je ze všeho průmyslu asi „nejšpinavější“, co se externalit týká. Navíc jde o odvětví zcela zbytné. Dnes máme k dispozici nezvratné důkazy toho, že rostlinná strava poskytuje lidskému tělu vše, co potřebuje, ba dokonce je pro člověka vhodnější než současná „západní dieta“, která má za následek epidemii tzv. civilizačních chorob.
Definitivní vyřešení problému globální nerovnosti a hladu přinesou zřejmě jen systémové a politické změny, v mezičase ovšem může k řešení problému přispět každý z nás. Stačí přitom tak málo: přestat maso a další produkty živočišného průmyslu jíst.
Autor je provozovatel webu Veganka.cz.