Turistická sezóna (nejen) u nás začíná tradičně na apríla. Mnoho památkových objektů nejspíš stejně jako loni zaznamená rekordní návštěvnost. Tiše se předpokládá, že mnoho turistů kvůli obavám o svoji bezpečnosti do zahraničí nevycestuje. Pevnostní město Josefov však z této konjunktury zřejmě opět vytěží málo.
Třebaže se spolupráce města, jeho příspěvkových organizací i spolků v posledních letech zlepšila, Josefov stále svádí boj s větrnými mlýny. Znevýhodňuje ho tranzitní poloha dvojměstí Jaroměř-Josefov i chybějící dlouhodobý plán rozvoje města.
Památka? Ne, hlavně sociálně vyloučená lokalita
Dvojměstí Jaroměř-Josefov na severovýchodě Čech je důležitým dopravním uzlem. Je to dané už historickým vývojem. Již v raném středověku byla Jaroměř klíčovým opěrným bodem na spojnici českého vnitrozemí s Kladskem. Tuto úlohu později převzal v poslední čtvrtině 18. století vybudovaný Josefov. Dnes se tu protíná silnice z Trutnova do Třebechovic pod Orebem s hlavním tahem z Hradce Králové do Kłodzka. Větví se tu též železnice na tratě směřující do Trutnova a Liberce a prochází tudy labská cyklostezka. Rozvoj turistického ruchu však tato poloha brzdí úplně stejně jako dopravu v místě.
Věčně jsem měl na kase dilema, jestli návštěvníka poslat do nejbližší hospody a možná mu přivodit otravu jídlem, nebo nechat tu restauraci zkrachovat.
Jaroměř návštěvníka jednotlivostmi typu Braunova mariánského sloupu nebo Josefem Gočárem navrženého Wenkeova obchodního domu zaměstná na delší dobu jen stěží. Vzhledem k vojenské minulosti se jako lákavější cíl výletu v oblasti Jaroměřska jeví Josefov, který byl s Jaroměří sloučen roku 1948. Je to ale jen zdání. Ačkoli Josefov představuje unikátní doklad vývoje městských sídel, vrchol bastionového opevnění s potenciálem pro zařazení do seznamu UNESCO, pořád se jedná o sociálně vyloučenou lokalitu. První část předešlé věty jsem v tiskových materiálech ještě jako zaměstnanec správy turistického areálu Bastionu I a podzemí různě obměňoval, druhou vypouštěl i bez ohledu na zadání. Josefovský festuňk (pevnost) jeho pověst předcházela.
Život v ideálním pevnostním městě založeném v poslední čtvrtině 18. století z nařízení císaře Josefa II. nikdy ideální nebyl. Setřeme teď z jeho dějin pozlátko vojenské slávy a blahobytu. V 19. století byl sice Josefov ušetřen hrůz obléhání a většinu té doby sloužil jako posádkové město. I to však mělo své stinné stránky. Civilisté, jejichž služby vojsko nutně potřebovalo, se zde usazovali spíš až po napoleonských válkách, téměř třicet let od předání pevnosti armádě roku 1787. Vedle šikany se tu dařilo alkoholismu, hazardu i prostituci. Stejně dobře jako vojenská základna se Josefov uplatnil také jako žalář. V jeho zdech byli vězněni povstalci, revolucionáři i váleční zajatci. Život ve městě životně závislém na útratách vojenského eráru nicméně skutečně ochromil až v devadesátých letech 20. století téměř úplný odchod armády.
Když se daří, jak se dařit nemá
Pro opuštěná pevnostní města vybudovaná uměle od 15. do 18. století se nové využití hledá obtížně. Město Jaroměř-Josefov si však řešení nezáviděníhodné situace samo ještě ztížilo. Zprivatizovalo totiž významnou část uprázdněných prostor, které od vojska převzalo. Od té doby ve městě vzkvétá ekonomika hlavně šedá a daří se obchodu zejména s chudobou. Agentura pro sociální začleňování zmiňuje drobnou kriminalitu, lichvu, prostituci a opatrně též drogově závislé.
Čím je postapokalyptický zjev města lákavější pro filmaře a uměleckou bohému, tím víc turisty odpuzuje. Územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu v Josefově se dle slov jeho vedení snaží jít příkladem. Jeho sídlo v dvojitých kasárnách č. III v letech 2006–2007 prošlo nákladnou opravou. Tento hraběcí příklad ale netáhne, jakkoli může být míněný stejně dobře, jako jsou opodstatněné nároky památkové ochrany. Udržovat své domy v odpovídajícím stavu je často nad možnosti jejich majitelů.
Od delšího pobytu v Josefově odrazuje také občanská vybavenost. Základní služby ve městě sice dostupné jsou, tím však výčet pozitiv končí. Odečtěme „soukromý klub“, vietnamské večerky a liduprázdný obchod ruským smíšeným zbožím, o němž si místní šuškají, že ho provozuje mafie. Zbude po jednom koloniále, cukrárně, bistru s provozní dobou odvíjející se od zdravotního stavu majitelky, skanzenu bývalé véesky (vojenské stravovně) z osmdesátých let a dvou restauracích (v jedné z nich vládne striktní cenový apartheid). Věčně jsem měl na kase dilema, jestli návštěvníka poslat do nejbližší hospody a možná mu přivodit otravu jídlem, nebo nechat tu restauraci zkrachovat.
Za vším hledej „cigány“
Bílá majorita však jako nejpalčivější problém vnímá přítomnost Romů. V rozporu s představami vystrašených turistů ale v „Pepkingu“ žádné hordy nepřátelských „cigánů“ nežijí. Přesto se na Romy vesměs pohlíží jako na hlavní viníky úpadku města. Že se jim často nedostává dobrého vzdělání, pracovních příležitostí a jsou hlavním cílem obchodu s chudobou, se zcela běžně přehlíží. Přitom projekt sociálního bydlení podobný tomu brněnskému by Josefovu prospělo snad ještě víc než zmilitarizovaná městská policie.
Profesionálně vystupující městská policie se alespoň u bílé majority vesměs těší mnohem větší důvěře než policie státní. Přítomnost vytrénovaných atletů ve výstroji armádní jakosti je ale spíš pudovou reakcí na daný stav než součást šířeji pojatého řešení situace ve městě.
Čtyři roky starý pokus zřídit v bývalých dělostřeleckých kasárnách soukromou věznici byl naopak vzdor nadějím, jaké do něj město vkládalo, aktem čirého zoufalství. Z plánu naštěstí sešlo. Požadavky památkové ochrany byly v přímém rozporu s normami, jaké nápravná zařízení musejí splňovat. Krom toho je vězeňství zákonem garantovaným státním monopolem. Sociální bydlení by však alespoň pro část městského komplexu rozkládajícího se na 266 hektarech našlo nové využití. Navíc by mohlo „Pepíkovu“ dát, co už dlouho postrádá. Naději na lepší budoucnost.
Autor už není historik.