Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Mučírna značky Ford

V sedmdesátých letech byli ve Fordu mučeni a zabíjeni levicoví aktivisté.

25. března 1976, den po vojenském převratu, kterým byla v Argentině nastolena krvavá diktatura generála Jorge Videly, svolal ředitel tamní pobočky výrobního závodu Ford Motor Company schůzi odborových předáků. Manažer vztahů se zaměstnanci Guillermo Galarraga s armádním činitelem po boku nahlas přečetl vyhlášku, podle níž měli zaměstnanci závodu s okamžitou platností zapomenout na jakékoli požadavky odborů. Projev Galarraga zakončil: „Období problémů je u konce – o naši společnost se bude nově starat armáda.“ Podle Tomase Quintany, právníka, který dnes tehdejší zaměstnance zastupuje, se situace v podniku vyvíjela během dalších týdnů takto: „Odváděli je přímo od výrobní linky. Mířili na ně pistolí a vedli je kolem ostatních zaměstnanců – to aby všichni viděli, co se stane každému, kdo má něco společného s odbory. Celé pracoviště ovládl strach, který pracovníkům znemožnil požadovat zvýšení platu či zlepšení pracovních podmínek nebo čehokoli jiného.“

Brutální mučení

Odborář Carlos Propato popisuje, jak 13. dubna odvedli vojáci i jeho. Spolu se čtyřmi dalšími kolegy ho vzali do rekreačního střediska. Místo dříve určené k socializaci pracovníků a organizaci odborové činnosti se proměnilo v jednu z mnoha mučíren, kde nová vojenská diktatura dělníky vyslýchala. Carlose mučili od jedenácti dopoledne do jedenácti v noci. Celou dobu ho bili a k tomu brutálně mučili elektrickými nástroji, jež se později staly signaturou argentinské policie a armády. Elektrickými obušky pouštěli obětem proud do genitálií, očí, rtů – kdekoli jim to jen působilo co největší bolest. Propato mluví o tom, jak mu dávali elektrické šoky tak dlouho, až dostal mrtvici. Dopady na svém zdraví pozoruje dodnes.

Stejně jako spousta jiných podniků i argentinský Ford pomáhal argentinské armádě s vyhlazováním odborářských aktivistů.

Když některého ze zaměstnanců odvedli, poslal mu závod obratem upozornění o ukončení pracovního poměru z důvodu, že se dotyčný nedostavil do práce. Propatovi přišla domů výpověď ve chvíli, kdy ho armáda v prostorách Ford Motor Company mučila. Námitky, že jsou uvnitř dělníci nedobrovolně drženi, podnik odmítal. Z vazební věznice v podniku Propato putoval na místní policejní stanici, kde strávil dlouhých čtyřicet dní ve špíně a o hladu. Každý den ho mučili, přišel o oko a zlomili mu jeden obratel. Některé zajatce propustili po pár měsících – než se ale mohl vrátit domů Propato, strávil ještě dva roky ve vězení. Ale ani potom jeho utrpení neskončilo: najít si práci pro něj bylo téměř nemožné; po dlouhém, brutálním mučení byl tělesně postižený. Přes to všechno se už tehdy pustil do vleklého boje za spravedlnost – a dnes se konečně začíná dobírat nějakých výsledků.

Teror s podporou korporace

Po více než čtyřiceti letech trpělivé práce je trestní řízení s odpovědným vedením podniku konečně na dosah ruky. Jde o první případ v dějinách Argentiny, kdy budou ředitelé nadnárodní společnosti souzeni za zločiny proti lidskosti. Dva z nich, Pedro Müller a Francisco Sibilla, čelí spolu s bývalým generálem Santiagem Riverosem obvinění z únosu a mučení dvaceti čtyř zaměstnanců. Bezpečnostní ředitel Sibilla se aktivně účastnil minimálně jednoho mučení, kdy při výslechu sám navrhoval otázky. Pedro Müller byl ředitelem výroby a v korporátní hierarchii automobilky zaujímal druhou nejvyšší pozici. Obviněni byli rovněž generální ředitel celé společnosti a manažer vztahů se zaměstnanci, oba ale zemřeli, než vyšetřování výrazněji pokročilo.

O aktivní spolupráci Fordovy automobilky s diktátorským režimem v Argentině není pochyb. Na svých pozemcích automobilka provozovala vojenské výslechové středisko. Armádě poskytovala zaměstnanecké průkazy svých dělníků a pomáhala jim sestavovat seznamy odborářských a levicových aktivistů. Dnešní trestní řízení s vedením podniku se sice týká jen oněch dvaceti čtyř mučených zaměstnanců, zločiny, které režim spolu s Ford Motor Company na svých pracujících spáchal, ale sahají dál. Přesné číslo neznáme, doloženo bylo ovšem minimálně pět násilných zmizení, tedy vražd.

Stejně jako spousta jiných podniků i argentinský Ford tehdy pomáhal armádě s vyhlazováním odborářských aktivistů. V prostorách továrny docházelo bez nadsázky ke korporátně sponzorovanému terorismu. Režim mučil lidi, šířil mezi nimi strach a vyhrožoval jim smrtí a Ford zatím prosperoval a nemusel se potýkat s žádným nežádoucím aktivismem z řad svých zaměstnanců.

Militantní dělnické hnutí

Dělníci z továrny Ford i jiní pracující z různých koutů Argentiny patřili k zástupcům militantního dělnického hnutí. Spojily je základní otázky bezpečnosti práce: ve výrobně podvozků umírali pracovníci kvůli jedovatým výparům na otravu olovem a rakovinu plic. Pokaždé, když někdo z nich onemocněl natolik, že už nemohl pracovat, dostal padáka a jeho pozůstalí obdrželi finanční kompenzaci, která nestačila ani na pohřeb.

Snahu dělníků bojovat za základní zdravotní a bezpečnostní potřeby ale mařil jak podnik, tak vedení odborů. „Odborová byrokracie patřila mezi největší zrádce,“ prohlašuje Carlos Propato. Ještě před pučem měla vláda Isabel Perónové silného spojence právě ve vysokých odborových úřednících. Stabilitu vlády dále zajišťovala a levici potlačovala Argentinská antikomunistická aliance, která unášela, mučila a vraždila socialisty i odborářské aktivisty.

Členové dělnického odboje jako Propato vyhnali byrokracii z továren a v průmyslových zónách Buenos Aires pomohli ke zrodu mohutnému militantnímu dělnickému hnutí, jež se dokázalo profilovat jako nezávislé na třídním systému. Roku 1975 se hnutí přetvořilo v tzv. koordinační výbory, které sdružovaly dělníky ze všech továren v hlavním městě. V dubnu se pak pořádal jeden z největších pochodů pracující třídy v dějinách. Propato vzpomíná, jak si právo pochodovat zajistili tím, že se zmocnili cisterny s benzínem a policii varovali, aby se jim nepokoušela blokovat cestu, jinak všichni poletí do vzduchu.

Stále častěji pak docházelo k protestům dělnické třídy proti pokusům vlády zavádět přísná úsporná opatření. Později téhož roku dohnala nespokojenost pracujících odbory k tomu, aby svolaly stávku na protest proti nejnovějším vládním opatřením, která se do historie zapsala pod názvem „Rodrigazo“ (podle ministra hospodářství, jenž reformy navrhl a následně upadl v nemilost). Stávka prokázala, že vláda Isabel Perónové a jejích spojenců v odborové byrokracii nad pracujícími definitivně ztratila kontrolu. A právě tehdy začaly obchodní a armádní elity osnovat plány na vojenský převrat.

Vzpomínky na masakr

Teror, který se v roce 1976 zrodil na výrobní lince továrny Ford, byl součástí brutálního plánu, jak argentinskou dělnickou třídu přimět k poslušnosti. Vyhlazení levice a militantních odborů mělo obnovit stabilitu a výdělečnost argentinského kapitalistického průmyslu. Jelikož sebemenší náznak příslušnosti k levici tehdy znamenal rozsudek smrti, dá se fakt, že všech čtyřiadvacet mučených dělníků nakonec propustili, vykládat tím, že v nich stát viděl „jenom“ odboráře. Cílem mučení bylo zaměstnance zastrašit – ukázat jim na příkladu jejich odborových předáků, že jakýkoli pokus vzepřít se vykořisťování může znamenat smrt. Jedinkrát si postěžují, jedinkrát se pokusí organizovaně protestovat – a budou další na řadě.

Trestní řízení s Ford Motor Company je ukázkovým příkladem toho, jak se nadnárodní firmy aktivně podílely na ohavnostech argentinské vojenské diktatury. Skutečným cílem převratu bylo rozpoutat na pracovištích po celé zemi státní a korporátní terorismus. Někteří armádní činitelé bezprostředně odpovědní za vznik koncentračních táborů, mučení a hromadné vraždění levicových aktivistů už sice stihli stanout před soudem, ovšem bohatství, které za tu dobu režim nahromadil, zůstalo netknuté. Z hospodářského, společenského i politického hlediska dnešní Argentina povstala z té strašlivé krvavé oběti.

Ani současný argentinský prezident Mauricio Macri není výjimkou. Jeho monopolní obchodní skupina se za diktatury rozrostla ze sedmi firem v roce 1973 na čtyřicet sedm. Rapidně zbohatla na velkých stavebních zakázkách a privatizačních dohodách, které by se uskutečnily bez úzkých vazeb na armádu. V roce 1982 na sebe stát dokonce vzal část soukromého dluhu Macriho skupiny ve výši 180 milionů dolarů. Nyní se Macriho vláda snaží rozsah zločinů zmenšovat. V současném politickém prostředí Argentiny tedy nebude snadné zajistit, aby byli pachatelé odsouzeni. Neblaze proslulý mučitel z dob vojenské diktatury Miguel Etchecolatz nedávno vyměnil vězeňskou celu za pohodlí domácího vězení, a to i přesto, že byl v roce 2006 zapleten do náhlého zmizení Julia Lopéze, klíčového svědka v jeho vlastní kauze. Právě kvůli takovým pokusům pohřbít minulost a otevřít dveře neoliberální posthistorii je nesmírně důležité o dlouho odkládanou spravedlnost bojovat.

Mezinárodní solidarita

Jsme jen stránkou v učebnici dějepisu, dvaačtyřicet let starým nemilosrdným bojem, při němž mnoho z nás padlo. Novým generacím ale musíme vzkázat, že je třeba se sjednotit a že všichni patříme k jedné, pracující třídě. To, co se stalo naší generaci, se už nesmí znovu opakovat, žádný z těch velkých podniků jako argentinský Ford, General Motors nebo Mercedes-Benz si to už nesmí k nikomu znovu dovolit. Proto musí nové generace spolupracovat – a nezapomínat na všechno, co se dělo. Ne že bychom tehdy nedělali chyby, ale bojovali jsme za něco, co za to stálo.

Aby se nám však podařilo dělnické hnutí znovu vybudovat, musíme vzkřísit mezinárodní solidaritu, která kdysi ležela v samém jeho jádru. Až se společnosti jako Ford pokusí naše bratry a sestry v zahraničí (třeba ne v Argentině, ale spíš v Hondurasu nebo Egyptě) znovu zastrašit a násilím umlčet, musíme být – s živým vědomím nedávné krvavé historie – připraveni se za ně postavit.

Autor je spisovatel a novinář.

Z anglického originálu When Ford built a torture chamber, publikovaného na webu magazínu Jacobin, přeložila Alžběta Franková.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image