Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Nagano Tapes: Český zázrak americkýma očima

Dokumentární film Ondřeje Hudečka odkrývá společenské i historické pozadí nejslavnějšího českého hokejového triumfu.

Málokterý film se může pochlubit větším lákadlem. Nagano Tapes slibují, že ukážou nikdy nevysílané záběry z turnaje století a že se divák dozví něco, co ještě nevěděl. Vzhledem k tomu, co se u nás o Naganu za dvě desetiletí napovídalo – téměř z každého se stal profesionální „naganolog“ –, zní takový příslib více než nabubřele. Přesto se mladému režisérovi Ondřeji Hudečkovi povedla velká věc. Vytvořil strhující film, který zdaleka nesleduje jen několik hokejových zápasů. Film vznikal v americké produkci pro Olympic Channel, na němž je ho možné zhlédnout online i s českými titulky. Není tedy primárně určený pro českého diváka. A v tom je jeho hlavní síla. Představuje český hokej i samotný turnaj v mnohem širším kontextu a nebojí se ho propojovat se společenskými událostmi.

Hašek ze sitcomu

Dokument ukáže, že „turnaj století“ vznikl s jasným záměrem – vydělat pro NHL co nejvíce peněz. Šéf kanadsko-americké soutěže Gary Bettman chtěl totiž navázat na úspěch amerického basketbalového Dream Teamu na letní olympiádě v Barceloně v roce 1992, který znamenal globální rozšíření NBA a také masivní nárůst příjmů pro americkou basketbalovou asociaci. Stejný cíl si vytknula i hokejová show v Naganu, na níž startovali nejlepší hokejisté z celého světa. Druhý důvod už byl mnohem poetičtější. Hokej byla Kanada a Kanada byl Wayne Gretzky. Hry měly být příležitostí přihrát největší postavě hokejových dějin zlatou medaili z olympiády. I když herně už nevyčníval, pro média a fanoušky byl hlavní celebritou olympijských her. „Je to zničující, za celou svoji kariéru jsem se necítil hůř,“ popisuje na kameru zlomený Gretzky po prohraném semifinálovém zápase s Čechy. Ze záběru na jeho zklamaný výraz na lavičce skutečně mrazí, až si člověk chvíli pohrává s myšlenkou, jestli nakonec skutečně neměl vyhrát.

Dokument se zcela vymyká běžné filmové produkci věnující se sportu. Ukazuje politicko-společenské pozadí, které ke sportu patří, ale na něž se v ryze sportovních dokumentech často zapomíná.

V dokumentu není nouze ani o pikantnosti. Jaromír Jágr přiznává, že za neúspěchem na Světovém poháru, dva roky před Naganem, byl rozmařilý noční život českých hokejistů. Ještě zajímavější jsou ale zpovědi kanadských a amerických hráčů a trenérů, kteří tehdy proti Česku nastoupili. Kanadský kouč Marc Crawford vyjasní, proč na nájezdy neposlal Gretzkého, což mu kanadská veřejnost vyčítala tak silně, že by to podle vlastních slov mohl mít i na náhrobku. Také se zmíní o vášni Ivana Hlinky kouřit v šatně, což jako jeho spoluhráč ve Vancouveru zažil na vlastní kůži. Českého diváka pohled z druhé strany notně hřeje na srdci. „Slovo na sedm písmen popisující tým USA a jeho pokoje: nadranc,“ popisovala americká média prohru Američanů s Českem ve čtvrtfinále, ale i následnou devastaci hotelu v olympijské vesnici. Zatímco Eric Lindros a Theo Fleury nenachází dost obdivných slov na adresu Dominika Haška, film jeho excentrický způsob chytání vtipně glosuje na šílených příchodech souseda Kramera z legendárního amerického sitcomu Seinfeld.

Pláč hokejového rockera

„Ahoj rodino, chci se vám omluvit za to, že jsem se nevrátil domů. Doufám, že se na mě nezlobíte,“ psal rodičům osmnáctiletý hokejový uprchlík Petr Svoboda. Zatímco většina fanoušků ho má zaškatulkovaného jako tvrdého obránce s prachbídnou češtinou a autora zlaté střely od modré, dokument dává nahlédnout na mnohem zásadnější moment v jeho životě. Aniž by to jeho rodina tušila, nadějný talent si během šampionátu osmnáctek v Německu sbalil věci v šatně, zatímco jeho spoluhráči slavili na ledě a zmizel. Po tajných schůzkách s hráčskými agenty po hotelových pokojích zamířil na kanadskou ambasádu a poté do zámoří. Ještě větší šok způsobil v americké NHL, když během hráčského draftu vešel do haly v dresu Canadiens. Manažer montrealského klubu ho do té chvíle schovával před konkurencí v kanceláři. Na první pohled bizarní záležitost během pár minut výstižně dokumentuje, jak trýznivě i dobrodružně vypadaly útěky za sportovní slávou. Hráči byli, jak připomíná Dominik Hašek, draftováni kluby v zámoří i bez svého vědomí. Zatímco si v roce 1983 při turnaji ve Francii Hašek prohlížel pornočasopisy, spoluhráč František Musil objevil v posledním vydání Hockey News, že byli oba draftováni – Musil klubem Minnesota North Stars a Hašek chicagskými Blackhawks. Musil nakonec v roce 1986 emigroval a k týmu se přidal, Hašek ho ale nenapodobil. Nechtěl opouštět příjemné angažmá v Pardubicích a neviděl jediný důvod k riskantnímu útěku za hranice. Dějiny to ale viděly jinak.

Po pádu železné opony americký hokejový trh zaplavili talentovaní hráči z Československa a dalších postkomunistických zemí. Jak glosuje Robert Záruba, naše extraliga zůstala vybrakovaná. Největším českým fenoménem v NHL je dodnes zcela jednoznačně Jaromír Jágr. Jak Jágr sám ve snímku reflektuje, měl ve své kariéře ohromné štěstí na načasování. Změna režimu pro něho znamenala možnost v čerstvé plnoletosti zamířit rovnou na draft a v Pittsburghu se po boku tehdejší největší hvězdy Penguins, Maria Lemieuxe, stát legendou. Přitom dres s tučňákem na hrudi oblékl jako vůbec první Evropan v klubové historii. Pro mladíka s vizáží rockera, který neuměl anglicky, to taková jízda nebyla. „Nebylo to lehké. Občas jsem brečel do telefonu a chtěl odjet domů,“ přiznává hvězdný hráč. Na jeho pocity měla vliv i prvotní vlna xenofobie a nenávisti vůči cizincům v elitní hokejové soutěži, kterou Evropané v zámoří zažívali. „Chtěl jsem sem přijít a být za dobráka. Nemluvit o Rusech a tak, říct, že jsou tu [hráči z východu] vítaní. Ale to nejde! Já je tu nechci, hráči je tu nechtějí a vy budete litovat, že tu jsou,“ hřímá na starých záběrech televizní komentátor Don Cherry. Kanaďané i Američané dávali na ledě Evropanům co proto, a když byla příležitost, nešli pro ránu daleko. Přece jen šikovní Evropané byli i ekonomičtí migranti, kteří místním sebrali pracovní místa, a objevovaly se i klasické hlášky o tom, že Američanům kradou jejich holky.

Z Litvínova do Nagana

Češi ale nakonec pronikli mezi absolutní špičku i díky na první pohled bizarní souhře náhod. Hudeček neopomněl zmínit jednu raritu, která nemá ve sportovních dějinách obdoby. Asi už nikdy se nebude opakovat, aby se ve vítězném olympijském týmu objevili hned čtyři spolužáci ze školy. Lang, Ručinský, Šlégr a Reichel se spolu scházeli nejen v lavicích na litvínovské základní škole, ale později patřili i mezi nejlepší hráče své generace v NHL. Nebyla to ale nějaká pošetilá shoda okolností, ale důkaz, jak dobře fungoval tehdejší systém výchovy mládeže. V něm spočívalo kouzlo úspěchu českého týmu v Naganu proti Američanům a Kanaďanům. Proto nad nimi zvítězil tým, v němž byl poměrně velký počet hráčů z domácí soutěže, a nejednalo se tak o klasický výběr hokejových hvězd ze zámoří.

Hudeček připomíná, že když se Ivan Hlinka vrátil z NHL, věnoval se nejmenším hokejistům v průmyslovém Litvínově (sám Hlinka se narodil v sousedním Mostě). Rozpad někdejších socialistických středisek mládeže poznamenal hned následující postnaganskou hokejovou generaci, která na podobné úspěchy stále čeká. Kulturní rozdíly v hokejové výchově ale nejsou těžištěm filmu Nagano Tapes. Těmi se dopodrobna zabýval čtyři roky starý dokument Rudá armáda, který mapuje vzestup i pád sovětské hokejové nadvlády. Mimochodem byli to paradoxně Čechoslováci, kdo Rusy seznámili se samotnými základy populární hry, v níž měly potom vzájemné střety pro hráče i fanoušky význam politického souboje. Sovětský systém, který znamenal téměř celoroční odluku hráčů od rodin a takový tréninkový dril, že někteří hráči močili i krev, byl zcela jiným světem než individualizovaný přístup Kanaďanů. Jak se po rozpadu SSSR ukázalo, i ty největší hvězdy ruského hokeje měly v NHL mnohem větší problém přijmout odlišný herní, ale i životní styl. Vedle toho se česká škola ukázala jako mnohem flexibilnější a čerpalo z ní i samotné Nagano.

Snímky Rudá armáda i Nagano Tapes spojuje i to, že se zcela vymykají běžné filmové produkci věnující se sportu. Ukazují politicko-společenské pozadí, které ke sportu patří, ale na něž se v ryze sportovních dokumentech často zapomíná. Hrané filmy ze světa sportu zase neumí naložit s přirozeným vizuálním a narativním potenciálem dění na hřišti a za sportovní realitou v této rovině silně pokulhávají. Hudečkovi se podařilo skloubit obojí. Film přitom dokáže zprostředkovat silné emoce i divákům, kteří tehdejší fenomén nezažili, a navíc podivuhodnou euforii českého úspěchu z roku 1998 autenticky předává také zahraničnímu publiku.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image