Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Nikdo to za nás neudělá

Pondělní demonstrace za odvolání Zdeňka Ondráčka přinesly kýžený výsledek, ale také vyvolaly řadu otázek.

Stmívá se, je pondělí večer a dolní část Václavského náměstí se zaplňuje. Nejdřív to vypadá, že demonstraci proti zvolení Zdeňka Ondráčka předsedou sněmovního výboru pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) přišlo podpořit jen pár tisíc lidí. Kolem sedmé se ale shromáždění rozrůstá a za chvíli už je téměř nemožné dostat se z jednoho místa na druhé. Dav začíná skandovat „Bureše do koše“, „Svobodu nedáme“, „Národa ostuda“, „Hanba vládě“ či „Zakázat komouše“. Na piketách lidé mají různé nápisy, kterými vyjadřují svůj odpor ke zvolení Zdeňka Ondráčka, Babišově vládě a komunistům.

„Komunistická mlátička“ Zdeněk Ondráček odstoupil nakonec sám a ve svém projevu ještě zdůraznil, že to nemá nic společného s mnohatisícovými demonstracemi, které se v pondělí konaly v různých městech České republiky. Lidé, kteří se zvedli a šli na náměstí, mohou mít přesto radost, protože kdyby to neudělali, zřejmě by předsedou komise zůstal. O pondělní demonstraci se už vedou různé spory a na levici se vášnivě diskutuje o tom, jestli ta akce byla potřebná, anebo jen primitivně antikomunistická. A jako obvykle nejsme jednotní.

Je třeba otevírat i taková témata, jako je kumulace moci a kapitálu, problematizovat Babišovo predátorské počínání nebo bohatnutí na úkor zaměstnanců jeho firem, přehlížení xenofobie jeho neformálních spojenců nebo drancování přírody za účelem soukromého zisku.

Každý typ akce přitahuje jiný typ lidí a generuje jinou atmosféru. Na pondělní demonstraci přišli ve většině osobnostním nastavením podobní lidé, kteří se účastnili kampaně Děkujeme, odejděte! v roce 1999 nebo událostí kolem krize České televize na přelomu let 2000 a 2001. Atmosféra se pak vyznačuje hravostí, velkou zapáleností a jakýmsi revolučním étosem. Jedinci slabší povahy se v tak emocionálně vypjaté atmosféře bojí odmítnout podepsat, když se k nim někdo sune s peticí, a nezbývá jim než utéct, případně lhát, že už dávno podepsali. A také je tváří tvář spalujícímu nadšení obtížné formulovat jakoukoli, byť mírnou a přátelskou kritiku.

Máme-li ale vést dialog, musíme se o to pokusit. Pro některé pondělní protestující může být nepochopitelné, že někomu příliš nevadí, že Zdeněk Ondráček vykonával v roce 1989 službu u pohotovostního útvaru VB a zasahoval během Palachova týdne. Bylo mu tehdy právě dvacet let a od té doby se klidně mohl věnovat nějaké bohulibé činnosti a žít docela normální život. Lidé se mění a vyvíjejí. Pochybení dvacetiletého člověka by nemělo být celoživotním cejchem. Ondráček ztělesňuje jiný problém. Fungování GIBS zjevně trpí tím, že v něm pracují bývalí policisté, a pokud by měl být v čele orgánu, který má kontrolovat GIBS, také bývalý policista, který dle svých veřejných výroků stojí vždy na straně represivních složek, bylo by to absurdní. Pokud by se Ondráček po roce 1989 stal lidskoprávním aktivistou a upozorňoval na různé excesy policejní práce, byl by pro takovou funkci jako stvořený. To se věru nestalo, a proto se teď můžeme zprava i zleva shodnout na tom, že tu funkci vykonávat nemá, byť nás k tomu vedou jiné důvody.

Když policisté kontrolují policii

V souvislosti s fungováním GIBS stojí určitě za zmínku případ fotografa a novináře Víta Hassana, kterého v listopadu 2013 kontrolovali revizoři. Hassan neměl lístek a revizoři na něj zavolali policii. Novinář se snažil utéct, ale našli ho schovaného v blízkém křoví. Podle Hassanovy výpovědi ho pak revizor za přihlížení policie zbil, okradl o diktafon a promazal mu společně s jedním z mužů, kteří zasahovali, mobil. Po incidentu si Hassan stěžoval u GIBS, která provinění policie neprokázala a podala podnět pro podezření z křivého obvinění. Vít Hassan byl odsouzen ke dvou letům natvrdo, zastal se ho až Ústavní soud, který poukázal na to, „že v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, v žádném případě nelze bez dalšího přikládat větší váhu výpovědím policistů jako vykonavatelů veřejné moci oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž je veřejná moc vykonávána. To platí zejména v případě jejich konfliktu,“ uvádí se v nálezu Ústavního soudu. Po jedenácti měsících tak byl propuštěn.

Vít Hassan o sobě sám říká, že není žádný svatoušek, ale popírá, že by si „jen tak pro srandu králíkům bezdůvodně stěžoval“. Dle svých vlastních vyjádření měl v minulosti konflikty s revizory a lítačku si pořídil až po této zkušenosti, předtím ho revizoři několikrát chytli. To ale nic nemění na tom, že se dostal do vězení za to, že si stěžoval u GIBS. Každého, kdo má pud sebezáchovy, přejde při takovém pomyšlení chuť stěžovat si na postup policie. Co kdyby se vaše stížnost ukázala jako nedůvodná? Stejně jako 134 stížností ze 142 v roce 2014 nebo 131 ze 134 v roce 2015? A GIBS by si vzpomněla, že je potřeba vás potrestat za křivé obvinění? Než by se případ dostal k Ústavnímu soudu, mohli byste si pár měsíců odsedět.

Jednání policie navíc vzbuzuje v posledních letech opakovaně obavy. Represivní složky často jednají mimo své zákonné hranice a jejich chování především vůči lidem, kteří se nemají jak bránit, je někdy doslova brutální. Dlouhodobě se ale nedaří policejní svévoli institucionálně řešit – ani v tak problematické kauze, jako je operace Fénix, jako by se nebylo možné dobrat se spravedlnosti za roky stresu a zničených životů – nikdo z těch, kdo byli v kauze nálepkováni jako teroristi, nepředpokládá, že by policejní agenti (a pravděpodobně agenti-provokatéři) mohli někdy být potrestáni. Bývalá ústavní soudkyně a současná senátorka Eliška Wagnerová potvrzuje, že zkušenosti s Generální inspekcí jsou extrémně špatné. Jako důvod uvádí fakt, že v inspekci pracují bývalí policisté. Těm je pochopitelně stavovská solidarita bližší než spravedlnost. Ondráček, jakkoli je jeho celoživotní chování problematické, by v řetězci pochybení asi nepředstavoval žádnou změnu. Tu mohl přinést pravděpodobně jen kandidát Mikuláš Ferjenčík z Pirátů, kterého ale poslanci vyřadili hned v prvním kole. O to víc však zarezonovala symbolická rovina Ondráčkova zvolení, která v protestech hrála hlavní roli.

Foto Petr Zewlakk Vrabec


Příčiny a důsledky

Na sociálních sítích upozornila řada lidí na to, že Mladá fronta neměla pondělní protest na titulní straně. O několikanásobně větší odborářské demonstraci v roce 2012 referovaly Hospodářské noviny možná ještě hůře. Zveřejnily jednu fotografii na čtvrté straně se čtyřvětým popiskem a krátkým komentářem na straně šest. Proč má Mladá fronta na titulce jako téma autolékárny při nehodě, je všem jasné. Na otázku, proč Hospodářky prakticky ignorovaly více než sto tisíc odborářů, dodnes neznáme odpověď. Připomínáme to i proto, že jsme přesvědčené, že sílící preference ANO a SPD nejsou zcela bez souvislosti s postojem výrazných tváří veřejného nebo mediálního prostoru k sociálním problémům nízkopříjmových skupin – ať už jde o pracující chudé, Romy nebo lidi postižené asociálními reformami. Solidarita v Česku holt nikdy nebyla moc silnou zbraní.

Na demonstracích v různých městech byli často viditelní politici z pravicových stran. V Brně dokonce současný předseda ODS Petr Fiala mluvil na pódiu. Jsou to přitom často problémy vzešlé z období minulých vlád, které Babiše a jeho ANO (a spolu s nimi vlastně i Ondráčka) vynesly do čela. Je dobře, že se v současnosti pravicové a středové strany snaží vytvářet protiváhu k bloku ANO, SPD a KSČM, podobně jako v případě médií bychom si ale měli být schopni uvědomit, že je to v lecčem limitující.

Lidé, kteří z různých důvodů volí Babiše nebo komunisty, mají politiky typu Miroslava Kalouska spojené možná s tím nejhorším, co za poslední roky zažili. Zvykli jsme se tomu vysmívat, ale byl to právě výsměch, co TOP 09 připravilo o většinu voličů, zatímco kandidáty ANO nebo SPD poslalo do Poslanecké sněmovny v tak hojném počtu. Pokud by se protesty proti Babišovi měly opakovat, bude důležité je rámovat i jinak než nostalgickým voláním po lepších a „demokratičtějších“ časech. A to čistě jenom proto, že taková taktika může pomyslný příkop mezi „elitami“ a „antisystémovým“ lidem ještě víc prohloubit. Spolu s tím bude potřeba řady pořadatelů rozšířit – ideálně tak, aby reprezentovali celé politické spektrum. Důvod, proč se Babiš mezi tolika lidmi těší takové oblibě, má totiž pravděpodobně kořen spíš v současnosti než minulosti – ta naopak většině jeho voličů vůbec nevadí.

Prostor pro levici tu je

Při pohledu na pikety s nápisy jako „Je to pravda, je to tak, vládne nám tu STBák, stíhaný a v demisi, ANO ještě nevisí,“ může leckoho obejít úzkost, i když se nachází „mezi svými“, anebo právě proto. Kam až může zajít nenávist? Na demonstraci však byla i celá řada hravých a sympatických projevů. Také zde bylo hodně cítit, že ve skutečnosti sem řada lidí přišla vyjádřit svůj nesouhlas s Babišem ve vládě a s politickou situací en block. Protestovat proti vládě je samozřejmě dobré pořád, jen v tomto konkrétním okamžiku se nabízí otázka, jaké mohou mít takové protesty výsledek. V situaci, kdy není alespoň naděje, že další volby by mohly dopadnout výměnou politického představitele, ztrácí jinak vždy chvályhodný protest proti vládě vlastně smysl. Kdyby byly na podzim nové volby do Poslanecké sněmovny, mohlo by se taky stát, že by strany jako TOP 09, STAN a lidovci propadly ještě výrazněji, a naopak by mohlo posílit ANO. Třeba by pak Babiš sestavil vládu sám a nemusel by k tomu hledat spojenectví s komunisty a SPD. To ale jistě není cíl lidí, kteří přišli v pondělí demonstrovat.

Způsob Babišova divokého vládnutí a lehkost, s jakou je schopný se účelově spojovat s SPD i komunisty, jsou určitě alarmující. Ukazuje, že rádoby pohodová tvář ANO má i svou temnou stránku. Krom toho je na případu Ondráčka dobře vidět, jak je Babiš nekonzistentní a všehoschopný. Dokáže rychle pochopit, co lidem vadí a bez mrknutí oka změnit taktiku. Pár dní poté, co jeho poslanci prohlasovali Ondráčka na pozici šéfa výboru, a pár hodin poté, co se v reakci na to začala veřejným prostorem šířit vlna nevole, to Babiš sám zpětně zkritizoval. Všechno ukazuje na to, že Andrej Babiš opravdu je ohrožením pro liberální pojetí demokracie. Pokud ale chceme, aby kritika Babiše nezamrzla u klasického antikomunistického postoje (nebo občasného moralizování), je třeba najít v sobě na levici jistou velkorysost. Z antikomunistické rétoriky je možné si vybrat to podstatné, tedy poukazování na autoritářské tendence – ty totiž tvoří jádro toho, co hodně lidí, hlavně těch s osobní vzpomínkou na minulý režim, chápe jako „komunismus“ a nemá smysl to jakkoli rozporovat.

Hlasy kritiků je totiž potřeba rozšířit i o další křídlo – to, které kromě minulosti kritizuje dnešní SPD, dnešní komunisty a hlavně dnešního Andreje Babiše. Je třeba otevírat taková témata, jako je kumulace moci a kapitálu, problematizovat Babišovo predátorské počínání nebo bohatnutí na úkor zaměstnanců jeho firem, přehlížení xenofobie jeho neformálních spojenců nebo drancování přírody za účelem soukromého zisku. V tom by mohl být úkol levice. I proto by na podobných protestech měla být přítomná a hlásit se o slovo. Nikdo jiný to za nás totiž neudělá.

Autorky jsou redaktorky Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image