Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Oligarchie a lid jsou nepřátelé demokracie

Pojem „lid“ je dnes nástrojem oligarchů. Pokud to myslíme s obranou demokracie vážně, měli bychom jako cestu k nápravě zavést losování.

To, že demokracie kdysi vznikla jako obrana proti oligarchii, se všeobecně ví. Méně známé je však to, že demokracii stejně tak ohrožuje i sám lid. Pro současnou krizi demokracie je totiž příznačné zdánlivě paradoxní spojení lidu a oligarchie. Obránci demokracie by ale na tuto situaci neměli reagovat patetickým vzýváním „lidu“, které nakonec posiluje jenom její nepřátele. Měli by usilovat o přepsání hracího pole, o rozvázání vztahu mezi lidem a oligarchií.

Slepé místo demokracie

V řadě současných diskusí nejen na levici se opakuje určitý myšlenkový stereotyp. Podle něj jsme prý svědky tvrdého útoku liberálních elit na nárok prostého lidu vládnout. Liberální elity jsou líčeny jako arogantní povýšenci, kteří urážejí lid na základě jeho (domnělé) nevědomosti, sní o omezení volebního práva a podobně. Takové hlasy se jistě najdou, ale jde (naštěstí) o výjimky, kterými nemá smysl se pro jejich prostoduchost zabývat. Zajímavější je položit si otázku, proč levicoví publicisté těmto výkřikům věnují takovou pozornost a o čem to svědčí. Předně, tato rétorika opakuje, prohlubuje a potvrzuje rétoriku extrémní pravice (poslechněte si Zemanův inaugurační projev) a není jasné, proč by k tomu demokraté měli přispívat. Za druhé, v reakci na přehnanou kritiku lidu jsme svědky nekritického přístupu k návrhům, které si (falešně) nárokují, že vrátí moc do rukou „obyčejných lidí“, jako je referendum, přímá volba politiků či jejich odvolání. A za třetí, a to je nejdůležitější, poukazuje to na určité slepé místo našeho pojetí demokracie.

Nic jako lid neexistuje – místo homogenního lidu společnost tvoří nepřeberné množství různých skupin, jednotlivců s rozdílnými zájmy, identitami a hodnotovými orientacemi.

Zaměřme se na poslední bod. V čem spočívá ono slepé místo demokracie? Tím slepým místem je totiž sám lid. Proč? Prostě proto, že žádný „lid“ neexistuje. Lid je nebezpečné slovo, které tím, že jej užíváme výlučně v jednotném čísle, naznačuje přítomnost jakési homogenní skupiny, která má nějakou vůli, zájem, jedná, je schopna činit politická rozhodnutí a podobně. Náš zvyk používat slovo lid v jednotném čísle je tak silný, že když třeba Petr Pithart chce vyjádřit, že společnost je rozdělená, hovoří o zemi dvojího lidu, nikoli o zemi „dvou lidů“, a naznačuje tak, že – i přes ono rozdělení – zde setrvává ona mytická jednota lidu. Slovo lid v sobě obsahuje jakýsi obraz, který nás drží v zajetí a ze kterého je nutné se vymanit.

Nic jako lid neexistuje – místo homogenního lidu společnost tvoří nepřeberné množství různých skupin, jednotlivců s rozdílnými zájmy, identitami a hodnotovými orientacemi. To, že „lid“ do demokracie nepatří, se paradoxně ukazuje ve volbách. V okamžiku, který můžeme považovat za moment, kdy se lid má možnost nejvíce projevit. Během voleb, „svátku demokracie“, nevidíme lid, nevidíme jednat nějaký kolektivní útvar, ale vidíme pouze jednotlivce. Každý sám za sebe, odtržený od všech ostatních, za plentou hodí do urny volební hlas. Demokraté si toho, že lid jako takový neexistuje, byli vždy vědomi, a proto ho ve svých úvahách nahrazovali něčím jiným. Nejznámější náhražkou lidu kromě národa se stala „většina“. Demokraté přijali pravidlo většiny (to, že vítězem se stává ten, kdo získá aspoň polovinu plus jeden hlas) proto, že se domnívali, že většina vyjádří obecné dobro mnohem lépe než menšina. A je pravda, že tato náhrada lidu za většinu měla kdysi emancipační potenciál proto, že ona většina byla jasně sociálně zakotvená a stála v opozici proti oligarchii.

Lid jako spojenec oligarchie

Původním významem slova „lid“, bylo označení sociální skupiny, která byla nejmocnější složkou společnosti a stála v opozici proti oligarchům. Demokracie tak původně znamenala třídní vládu, vládu lidu proti oligarchii. Moderní demokracie ale chápe lid obecněji – bez onoho třídního charakteru. V moderní demokracii by totiž každý (aspoň na papíře) měl mít stejná práva a rovný podíl na vytváření politických rozhodnutí bez ohledu na sociální původ. Problém je, že tento ideál zůstává nenaplněn. S krizí sociálního státu, nástupem neoliberalismu a posunem sociálnědemokratické levice do středu (anebo spíš do pravého středu či na nahnědlý okraj) začal tento problém být mnohem naléhavější. Občané zjistili, že se nacházejí v jakési pasti: oprávněně se cítí nereprezentovaní, uvědomují si, že nemají rovný přístup k politickému rozhodování, ale tuto okolnost nemohou prokázat, protože mají formálně rovné volební právo. Tahle frustrace se nakonec promítla do vzestupu pravicového populismu. Ten slibuje návrat moci do rukou lidu, ať již díky zavedení přímé demokracie, či prostřednictvím přímého zastoupení charismatickým lídrem, anebo na nástup manažersko-autoritářského populismu, jak jej představuje Babiš. Ten sice neslibuje větší podíl na moci pro obyčejné lidi, ale předstírá, že pro lidi „maká“, a jeho volba se tak pořád může jevit jako zisk.

Občané zjistili, že se nacházejí v jakési pasti: oprávněně se cítí nereprezentovaní, uvědomují si, že nemají rovný přístup k politickému rozhodování, ale tuto okolnost nemohou prokázat, protože mají formálně rovné volební právo.

Ať už ve své manažersko-autoritářské, či neofašistické formě (jedno zda Babiš, Zeman nebo Okamura), populismus nezastupuje zájmy svých voličů, ale zájmy oligarchie. Zkrátka, výše jmenovaným politickým podnikatelům se podařil husarský kousek: získali na svoji stranu většinu (nebo podstatnou část) voličů, aby prostřednictvím jejich hlasů hájili oligarchii. Jde skutečně o absurdní spojenectví: lid se stal nástrojem oligarchie.

Když vezmeme tuto skutečnost vážně, můžeme si položit otázku po smyslu pravidla většiny v demokracii. Připomeňme si, že pravidlo většiny bylo demokraty zvoleno jako náhražka za neexistující lid na základě přesvědčení, že většina lidí mnohem lépe vyjádří obecné dobro. Co si ale počít v situaci, kdy většina nevyjadřuje obecné dobro, ale – z řady důvodů – se stala obětí všehoschopných demagogů? Samozřejmě to neznamená, že pravidlo většiny je potřeba opustit. Znamená to však, že úvahy o tom, jak referendum a další majoritářské nástroje přímé demokracie zlepší kvalitu demokracie, nejsou nic jiného než naprosté blouznění. Znamená to také, že zlepšit kvalitu demokratického rozhodování neznamená dát hlas většině, která pak snadno převálcuje menšinu, jak svorně ukazují staronový hradní pán i vládce Strakovy akademie v demisi, ale dát hlas všem. Jenže to vyžaduje nejen dojímání se nad vlastní demokratičností jen proto, že stojím na straně lidu, ať už si odhlasuje cokoli, ale důkladnou revizi demokratických institucí.

Losování: lék na nemoci demokracie

Demokraté z antiky a italských středověkých republik měli na rozdíl od současných demokratů jednu obrovskou výhodu. Nebojovali totiž minulé bitvy proti návratu minulého režimu („komunismu“). Zaměřovali se na skutečné nepřátele v podobě oligarchie a vytvořili k tomu celou řadu demokratických institucí. Možná je na čase se od nich poučit. Jednou takovou institucí, která se těší narůstající pozornosti, je losování. V antických Athénách se losováním obsazovalo zhruba 90 procent funkcí a úřadů, a i v italských středověkých republikách losování výrazně převažovalo nad hlasováním. Losování bylo dlouho považováno za typický znak demokracie, což nejlépe shrnul Aristoteles výrokem, že „za demokratické se pokládá ustanovení, že se úřady obsazují losem, za oligarchické, že se obsazují volbou“.

Losování dává stejnou šanci každému. Vyjadřuje tak mnohem lépe ideál demokratické rovnosti než volby.

Jaké jsou tedy hlavní výhody losování? A jak je možné losování využít v naší demokracii? Předně, losování dává stejnou šanci každému. Vyjadřuje tak mnohem lépe ideál demokratické rovnosti než volby, jelikož lidé nemají stejnou šanci být zvoleni, ale mají stejnou šanci být vylosováni. Losování na rozdíl od voleb také zajišťuje poměrné zastoupení. Díky platnosti jistých matematických a statistických zákonů totiž bude vylosované těleso mnohem lépe odrážet složení společnosti než volby. Volby systematicky vedou k opomíjení určitých skupin obyvatelstva jako žen, chudých lidí a národnostních menšin. Losování by naopak tento nedostatek odstranilo. Pokud je ve společnosti 50 procent žen, ve vylosovaném tělese by jejich počet víceméně odpovídal realitě – losování je proto účinnější než kvóty. Dále, výsledek losování na rozdíl od voleb neovlivňují žádné předsudky, fake news, koncentrace mediálního vlastnictví a ani marketingové a PR agentury. A nakonec, vylosovaná osoba by za svůj výběr nevděčila žádným prostředkům na volební kampaň, žádnému oligarchovi, žádným předsudkům, rasismu, sexismu a podobně.

Demokracie jako vláda všech

Klasický argument proti losování zní, že losování svěří moc do rukou nekompetentních lidí. Jenže to je nutné odmítnout ze tří důvodů: jednak tento argument jde proti demokracii samotné, neboť předpokládá, že vládnout může jen menšina, která „ví, co je dobré“. A pokud jistý úřad či pozice, které jsou předmětem losování, vyžadují zvláštní odborné kompetence, je možné zahrnout do osudí pouze ty, kteří tyto kompetence mají. A nakonec, je omyl tvrdit, že vítězové voleb jsou kompetentní k vládnutí, protože jedinou kompetenci, kterou dosud prokázali, je schopnost vyhrát volby.

Samostatná otázka je, jak losování včlenit do současných demokracií. Řada případů losování z nedávné minulosti v Irsku, Řecku, na Islandu, v Kanadě a dalších zemích má podobu těles, která vedou diskuse nad předloženými návrhy zákonů a dávají doporučující stanoviska k záležitostem, o nichž následně rozhodují buď sami občané, nebo volení zástupci. Takto zůstává zachováno jak právo většiny, tak možnost kvalitativní proměny politických stanovisek. Existence těchto losovaných deliberativních fór prospívá nejen občanům, kteří se jich účastní, ale i veřejnosti, která může celý proces sledovat. Tím je možné překročit horizont demokracie jako vlády většiny směrem ke vládě všech. A konečně, je možné rozvázat dnešní spojenectví mezi těmi, kteří se vydávají za lid a jeho mluvčí, a oligarchií.

Autor je vedoucí Ústavu politologie na FF UK.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image