Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Politik vzbuzující lítost a slušný premiér bez vizí

Bohuslav Sobotka, bývalý předseda vlády a ČSSD, letitý politik, oznámil minulý týden konec své politické kariéry. Přinášíme několik pohledů na jeho vládnutí i odchod.

Do ČSSD vstoupil Sobotka jako velmi mladý už v roce 1989 a podílel se na obnově strany. Také byl spoluzakládajícím členem Mladých sociálních demokratů. V letech 1998–2010 byl zastupitelem ve Slavkově u Brna, v roce 2002 byl jmenován ministrem financí ve vládě Vladimíra Špidly. Tento post zastával i ve vládě Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, stal se potom i místopředsedou vlády. Po letech, kdy byla sociální demokracie v opozici, kandidoval v roce 2011 Bohuslav Sobotka na předsedu strany, o pouhých devatenáct hlasů tehdy porazil Michala Haška a postavil se tak do čela ČSSD, od roku 2012 byl předsedou vlády, po vládní krizi, která vyvrcholila konfliktem s Milošem Zemanem se Sobotka stáhl, zůstal předsedou vlády, ale do voleb už stranu vedl Lubomír Zaorálek (jako lídr) a Milan Chovanec (jako statutární místopředseda). V posledních volbách se Sobotka znovu dostal do Poslanecké sněmovny, ale minulý týden ohlásil konec politické kariéry. K tomu ho, mimo jiné, vyzvali brněnští politici v čele s Romanem Onderkou po neúspěšných volbách.

Zeptali jsme se několika respondentů, jak osobně hodnotí politickou kariéru jihomoravského sociálního demokrata a o čem vypovídá fakt, že se Sobotka stahuje z profesionální politiky – jak ve vztahu k situaci na levici, tak i ve vztahu k poměrům v České republice.

Ondřej Slačálek (politolog)

Sobotkovi se stalo to nejhorší, co se může politickému vůdci stát – vyvolává soucit. Reprezentoval navíc patrně to nejlepší, co je současná sociální demokracie schopna ze sebe vydat, a stal se objektem sprostoty i v českých poměrech vídané nepříliš často. I z těchto dvou důvodů se ho člověku nechce příliš kritizovat. Už vzniká legenda o dobrém králi, který chtěl, ale nemohl, ach běda, i proto, že jsme si ho málo vážili – nebo případně o hodném, ale „slabém“ politikovi.

Jak už to s hledáním „lidského rozměru“ v politice bývá, zakrývá to podstatné. V tomto případě obraz Sobotkovy slabosti brání položit klíčovou otázku: mohl snad na jeho místě být někdo „silný“? Sociální demokracie se proměnila v konfederaci krajských bratrstev, věnujících se především účelnému využívání evropských peněz, křiklavému natolik, že dokonce i v Česku vedlo k několika trestním stíháním. Takové klubko s mocnými částmi, ale slabým středem by snad tolerovalo nějakého siláckého chlapáka „s tahem na branku“ a úspěch bez ohledu na cokoli (dnes se perou, kdo do těchto Zemanových a Paroubkových stop vstoupí), ale zcela jistě ne nějakého nositele sociálnědemokratických hodnot. Je zázrak, že Sobotka tak dlouho vydržel – a jestliže dělal předsedu strany, kde mají tak velký vliv podivní političtí byznysmeni a xenofobové, zaplatil za to svou cenu. Postoje k migrační krizi (mírněné občasnou polovičatostí a pomrkáváním k „vítačům“) i to, že mu dělal krytí Milan Chovanec, byla příliš vysoká cena. Výsledkem byl kočkopes, nevěrohodný takřka pro nikoho, a výsledek, který je špatný i na poměry současné krize sociálnědemokratických stran. Nebyl to ale ani tak výsledek Sobotky, jako především sil, které mu neumožnily být předsedou strany.

Silný Sobotka nemohl být ani jako předseda vlády – slabý stát zmítající se mezi závislostí na Německu, tíhnutím k nové etnokratické a nepříliš demokratické střední Evropě a neprůhlednými závazky části svých elit rozsáhlým americkým, ruským a čínským vlivovým sítím může mít jen těžko silného premiéra. A už vůbec ne v situaci, kdy mu „dvojku“ dělal přední český oligarcha vedoucí soustavnou válku proti „tradičním stranám“.

Martina Poliaková (politoložka a historička)

Sobotkova stabilní a úspěšná politická kariéra trvala 22 let, během níž byl poslancem, ministrem i premiérem. Pro jeho osobnost je nicméně příznačné, že nejodvážněji zapůsobil až ve chvíli, kdy reprezentoval pouze sám sebe. Politicky byl Sobotka vždy středovým sociálním demokratem, který už jako ministr financí ve Špidlově vládě loajálně prováděl politiku škrtů ve vztahu ke státním zaměstnancům nebo nemocenské.

Sobotka také nikdy nebyl politickým vizionářem, nestál sice v cestě modernizaci strany směrem k levici západního střihu, ale rozhodně se nestal mluvčím této vize a spíše se vezl proudem stranické většiny. Po tzv. lánském puči se mu podařilo na čas umenšit konzervativní křídlo strany, což se odrazilo i při pozdějším obsazování ministerstev. Progresivní vlně okolo Úřadu vlády ale chyběla silnější a razantnější osobnost, která by rezonovala proti vzrůstající xenofobii, nenávisti a rasismu. Ekonomické a sociální úspěchy sociálnědemokratické vlády zúročil Andrej Babiš, slavné zvyšování minimální mzdy by se zase nekonalo bez odborů a hlavně jejich předáka Josefa Středuly, který si podobně jako Babiš za věc připsal politické body. Sobotka vždy působil a jednal jako státní úředník, který tiše, klidně a postupně plní jednotlivé kroky. To jsou dobré vlastnosti, ale ne pro premiéra nebo předsedu strany.

Sociální demokracie ztratila v očích liberální levice reprezentaci, do které si mohla projektovat široké spektrum kompromisních příslibů. Politický styl Jana Hamáčka může ten Sobotkův připomínat, ale i v negativním smyslu. Sobotkův odchod tedy není pro stranu žádný přelom: výběr jeho nástupce v očích veřejnosti jen prodlužuje její bezradnost.

Petr Pithart (politik, bývalý předseda vlády)

Je mi ho docela líto. Myslel to většinou dobře (pořád ovšem nevím, jak to bylo s OKD). Kdyby se uměl přirozeně usmát a přirozeně se naštvat, spontánně se rozčilit, byl by o dost víc v plusech než v mínusech. Televizní kamery ho zbavovaly lidskosti, kterou jinak měl, a to tak, že úplně. S takovým mankem ovšem nikdo do nejvyšší politiky nelez! Charisma je krutost sama: někdo to má, někdo nemá, a s ničím dalším to nesouvisí…

Jana Horvátová, (ředitelka Muzea romské kultury v Brně)

Nejsem odborník na politiku, jen laik. A jako takovému se mi Bohuslav Sobotka jevil vždy jako velmi slušný, vzdělaný a kultivovaný člověk, byť poněkud nevýrazný a málomluvný, což u politika může být na škodu. City nedával najevo, působil až submisivně, což také pro politika není žádná výhoda. U takovýchto slušných lidí, kteří jsou zároveň politiky, je kultivovanost pokládána spíše za slabost, a tak se k těmto lidem i prohnaní a mazaní političtí šíbři chovají, jako by politika byla blíže světu zvířat nebo rovnou džungli? Ostatně i někdejší premiér a pozdější Sobotkův poradce Vladimír Špidla byl z této kategorie a podobně neslavně bylo jeho politické působení hodnoceno, byť pro mě byl politikem, jakého bych si v čele vlády znovu přála.

Sobotkův odchod z vrcholné a profesionální politiky vypovídá mimo jiné o tom, že je jako člověk i politik myšlenkově konzistentní a nechce asistovat vulgarizaci své strany i politické scény. Není to dobrá zpráva pro nás ostatní. Slušní lidé opět z vrcholné politiky mizí. Je čas se obávat, je čas se konsolidovat, je čas nemlčet, a konat.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image