Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Rekviem za Sobotku

Bohuslav Sobotka byl dobrý státní úředník a schopný premiér. Bohužel nezvládl dělat politiku v éře sílícího populismu a odporu proti establishmentu.

Bohuslav Sobotka odchází z vrcholné politiky. A v něčem to dává smysl – jelikož se vloni v závěru svého vládnutí tvrdě vymezil proti Andreji Babišovi, bylo by trapné, kdyby dnes jako poslanec hlasoval právě pro vládu ANO s ČSSD. Má to ale háček: Sobotka mohl vytvořit opozici proti dnešnímu směřování sociální demokracie a semknout za sebou všechny, kteří by si přáli a zasloužili mnohem lepší parlamentní levici, než máme dnes. Bohužel to z řady důvodů nedokázal – i když sehrál svoji historickou roli v obraně proti privatizaci státu.

Bohuslav Sobotka měl pověst člověka konsensu. Uměl dělat kompromisy a spojovat nespojitelné. Dokázal skoro čtyři roky vládnout s Babišem a stát v čele vlády, kterou většina společnosti hodnotila kladně. Sobotkova vláda vydržela celé funkční období, což není v české polistopadové politice žádná samozřejmost. Průměrná délka trvání českých vlád totiž byla do té doby pouhých třiadvacet měsíců. Lidé oceňovali stabilitu, výrazný ekonomický růst a tlak na zvyšování mezd i důchodů, k čemuž často docházelo Babišovi navzdory. A Sobotkovi je nutné přičíst k dobru i velkou snahu o stabilizaci státu a jeho fungování po letech plundrování ze strany pravicových vlád.

Za Sobotku kdysi demonstrovaly davy v ulicích, jenže budoucí premiér to ve svůj prospěch neobrátil. Místo aby se opřel o „hlas lidu“ a razantně se zbavil zemanovského křídla ve straně, uzavřel s ním kompromis.

Úřednictvo jako hráz proti výprodeji státu

Sobotka byl dobrý profesionální úředník, což není málo. Právě díky ČSSD se podařilo prosadit zákon o státní službě, který měl odpolitizovat státní správu, a vybudovat hráz proti privatizacím a systémové korupci na celostátní úrovni. Ta nejhorší korupce je totiž systémová, neodehrává se předáváním obálek nebo dohazováním ,kšeftů pro kluky‘, jak se lidé běžně domnívají a jak je o tom denně utvrzuje Babiš. K nejmasivnější korupci dochází už v samotné přípravě zákonů, které můžou být napsány tak, aby zvýhodňovaly určité ekonomické zájmy a skupiny,“ vysvětluje šéf Ústavu politologie na FF UK Jan Bíba.

A právě profesionální úřednictvo, které zavedl Sobotka, mělo těmto systémovým tlakům bránit. Mělo snížit vliv politických nominantů, hájit instituce proti tupým neoliberálním škrtům a udržet veřejnou sféru pohromadě. Právě to byl smysl hesla „prosadíme dobře fungující stát“, jakkoliv znělo vyprázdněně a voliče nedokázalo chytit za srdce.

Je ohromný paradox, že u voličů zabodoval právě Babiš. Ten totiž svoji politickou mašinerii postavil na antikorupční kartě, ale jeho vláda svými dosavadními kroky podmínky pro systémovou korupci posiluje: ničí smysl služebního zákona, odvolává profesionální úředníky z ministerstev, a vytváří tak prostor pro rozprodávání státu. Jak už jsme v Alarmu psali, důkazem těchto záměrů je bezhlavé odvolávání lidí, omezování připomínkového řízení při tvorbě zákonů nebo čím dál větší chaos a nejistota ve státní správě. Je nabíledni, že oligarcha stojící v čele korporace si bude chtít ze státu zřejmě urvat i něco pro sebe. Jeho zájmy jsou vidět třeba ve zdravotnictví, které může otevřít privatizacím tak jako v nejhorších dobách Nečasovy vlády. Můžeme jistě namítnout, že si tím jako společnost musíme projít, abychom to konečně pochopili. Jenže máme to fakt zapotřebí?

Chybějící vize a ideologie

Sobotka byl schopný údržbář, který by v klidných dobách skvěle zvládal správu země. Pokud by politikou nezmítaly otřesy, měl by velký úspěch. Bohužel nezvládl to, že éra tradiční politiky končí a místo ní nastupují strany a hnutí s populistickým a antiestablishmentovým ostnem. A navíc, politika je i o polarizaci – jednou z jejích podstat je vyvolávání konfliktu a rýsování dělících čar ve společnosti. Na to Sobotka bohužel neměl charisma a nebyl ta správná osobnost. Mohli jsme to vidět v přímém přenosu při lánském puči po volbách 2013, kdy se proti Sobotkovi semkli Zeman a jeho nohsledi v ČSSD ve snaze vyštípat ho z vedení partaje. Tehdy došlo k nevídané události: za Sobotku demonstrovaly davy v ulicích. Jenže budoucí premiér to ve svůj prospěch neobrátil. Místo aby se opřel o „hlas lidu“ a razantně se zemanovského křídla ve vlastní straně zbavil, uzavřel s ním kompromis. Důsledkem bylo, že se za pár let zemanovci spolu s pomstychtivým prezidentem spojili a zbavili se samotného Sobotky.

Před čtyřmi lety jsme s kolegou Lukášem Rychetským psali, že ČSSD vstupuje do vlády bez radikálního křídla, které by svedlo bitvu o „srdce a mysli lidí“ ve veřejném prostoru. A varovali jsme, že údržbářství a ideová rozbředlost nebudou fungovat v době, kdy se proti polistopadovému systému zvedá společenský odpor. Je jistě ohromující, že se Babišovi daří vyvolávat dojem, že „je proti systému“, i když mezitím čtyři roky vedl ministerstvo financí a stojí v čele vlády. Jenže právě tak dnes funguje populismus – Babiš zvládá být v systému, a zároveň stát proti němu; hledá si „vnitřní nepřátele“ v tradičních stranách a celé polistopadové politice. Je velké selhání, že sociální demokracie, která za svůj úspěch vděčila právě protestnímu náboji – odporu proti děsivé klausovské transformaci a pravicové politice –, je dnes vnímaná jen jako zkorumpovaná partaj plná papalášů a krajských mafií. A bohužel do značné míry právem.

Návrat zombie antikomunismu

Situace není dobrá a ČSSD je v patové situaci. Chce jít s Babišem do vlády, aby byla vidět a neztratila zbytky voličů. Jenže je to velký problém: „Předseda ODS Fiala má větší rozum – ví, že vláda s Babišem by byla sebevražda. ČSSD už s Babišem čtyři roky vládla a za tu dobu klesla z dvaceti na sedm procent a není jasné, proč by se tento trend měl obrátit. ČSSD ve vládě může definitivně spadnout pod pět procent. Navíc ČSSD ve vládě podporované komunisty bude čelit dalším problémům – na scénu se totiž vrací zombie antikomunismu, který mobilizuje lidi proti Babišovi. Jenže antikomunistická karta voličům ANO nevadí a od volby Babiše je neodradí. Terčem nenávisti se pak logicky stane ČSSD, která sehraje roli Babišova užitečného idiota, a ztratí i to málo, co má,“ varuje politolog Bíba. Je totiž smutná skutečnost, že lidé zatím neprotestují proti hrozbě privatizace státu Babišem ani proti Okamurovi, ale spíš proti „komoušovi“ Ondráčkovi – jakkoliv je i on dost odpudivá postava.

Velký problém ČSSD je její slabé voličské jádro. Partaj se musí hodně snažit, aby oslovila širší společenské vrstvy; jenže když bude terčem antikomunismu a antibabišismu, znovu jí to oslabí. A nepomůže ji ani zimolovské zhnědnutí a kopírování Okamury, protože ultrapravice bude v boji proti „parazitům“ a migrantům vždy přesvědčivější – nehledě na to, že levice na nic takového přistupovat nesmí, jinak zrazuje sama sebe.

Kdo se chopí levicových témat?

Sobotkovi můžeme vytýkat kdeco. Možná nikdy neměl jít do vlády s Babišem. A možná se měl vloni zbavit nejen Babiše, ale celého hnutí ANO. Vedle toho podepsal úslužné Prohlášení čtyř k Číně a udělal nebo spíš neudělal řadu dalších věcí.  Ale to už je dnes jedno. Připomeňme si také, že to byla jeho vláda, kdo dal po letech tahanic zelenou k odkoupení vepřína v Letech, nebo že uprostřed migrační hysterie ocenil dobrovolníky, kteří pomáhali uprchlíkům. 

Sobotka se však i vlastní vinou ocitl v prekérní roli. Voliče ČSSD vysál Babiš díky masivní propagandě a rétorice proti establishmentu, v němž sám paradoxně seděl jako ministr financí. A zoufalý manévr, ve kterém Sobotka vloni Babiše na poslední chvíli odvolal z ministerské funkce, už jen dokonal dílo zkázy. I proto je chyba, že Sobotka dnes vyklízí pozici, ve které mohl sehrát roli paličatého kritika vlády ANO s ČSSD a dočasně reprezentovat autentickou levici – i kdyby byl pod tlakem, neměl by co ztratit.

Jenže Sobotka byl hlavně schopný úředník, a tak se o střet nepokusil. A možná se na něj jednou bude vzpomínat tak trochu jako na Franze Josefa. S jeho odchodem každopádně slábne naděje na lepší ČSSD. A Babiš je dost mazaný na to, aby dál vykrádal levicová témata, jako je zrušení karenční doby v případě nemocenské. I proto se nám jako bumerang vrací otázka: kdo se chopí témat, která sociální demokraté nechávají ležet na ulici?

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image