Jestli se dají letošní prezidentské volby v Rusku k něčemu přirovnat, tak je to masturbace nad vlastní fotografií. Masturbace, po které člověku ukápne nejprve slza dojetí nad tím, jak se sám sobě podařil, a potom slza smutku nad svou osamělostí. A i když to celé mohlo v dotyčném vyvolat silné emoce, význam akce zůstává především lokální.
Před pár dny jsem se přistihl při nadávání na Rusko a jeho obyvatele. Přitom jsem dlouho hájil touhu po pocitu základní hrdosti u lidí, kteří se v devadesátých letech přes noc proměnili z občanů obávané globální supervelmoci v poražený národ prostitutek a gastarbajterů. Ze země, se kterou se počítá u každého jednání, v periferii, kterou o poučuje kdokoli, kdo jde zrovna kolem.
Jestli bylo dříve možné brát Putina jako stabilizátora, který chce svou zemi pozvednout z kolen za použití autoritářských prostředků, nově se z něj stal despota ochotný použít jakékoli prostředky k tomu, aby udržel u moci sebe a své nejbližší okolí.
Divoká a tragická ekonomická tranzice pod praporem nezřízeného ekonomického liberalismu, rozkvět pouličního banditismu, totální ekonomický krach a hrozba rozpadu i zbytků toho, co z nedávné říše zůstalo pohromadě, v člověku vyvolá šok. A podobné šoky vždy potřebují chvíli na to, aby se z nich dalo vzpamatovat
Opřít se do stěn ztrouchnivělého systému
Zatímco potřeba času na vzpamatování může být pochopitelná, začalo být čím dál těžší obhajovat novou velmocenskou politiku, která má dnes za cíl tyto rány po rozpadu Sovětského svazu hojit. Kdybych měl dnešní Rusko hájit, znamená to omlouvat zemi, která za poslední čtyři roky způsobila smrt deseti tisíc lidí na Ukrajině. V Sýrii drží u moci diktátora, který už léta vyhlazuje vlastní obyvatelstvo. Systematicky přispívá k rozkladu institucí a vzájemné důvěry nejen v zemích, které považuje za svou zónu vlivu. Podporuje xenofobní politické strany a hnutí napříč Evropou. A to nemluvím o pronásledování etnických menšin na Krymu a vybíjení sexuálních menšin v Čečensku.
Všechno, co zmiňuji, jsou vnější projevy Putinova režimu za poslední čtyři roky, tedy od začátku války na Ukrajině. Tyto čtyři roky jsou pro vývoj Ruského režimu z dnešního pohledu zásadní i proto, že se během nich volby proměnily ze snahy imitovat západní demokracii v něco, co ruský politolog Grigorij Golosov přiléhavě označil za „událost elektorálního typu“.
Přitom ještě v době bezprostředně po posledních prezidentských volbách v roce 2013 se zdálo, že před sebou mají Rusové poměrně širokou paletu scénářů, ze kterých si mohou vybrat další směřování země. V sociologických průzkumech nezávislého centra Levada říkalo jen třicet procent respondentů, že by znovu volili Putina. Pětačtyřicet procent si pak přálo v čele země zcela novou postavu.
Politická debata o budoucnosti země byla v té době poměrně živá, opoziční hnutí sebevědomé a každou chvíli se v jeho řadách objevovaly nové tváře. To všechno vedlo k představě, že vyrůstá nová generace silných osobností, které budou schopné získat vliv na další směřování země. Někdo byl nacionalističtější, někdo liberálnější a z policejních antonů zněla po každé demonstraci slova písničky marxistů ze skupiny Arkadij Koc o tom, že když se všichni spolu opřeme do ztrouchnivělých stěn systému, tak ho rozboříme.
Země, která trpí paranoiou
Válka na Ukrajině znamenala pro politický život v Rusku v jistém smyslu podobnou katastrofu, jakou byl začátek války proti teroru pro alterglobalizační hnutí v USA. Kdokoli, kdo chtěl hlásat alternativu proti současnému systému, byl rychle obviněn, že vyvolává nestabilitu, vede zemi k válce, jako je ta na Ukrajině, a podporuje zájmy americké zahraniční politiky zacílené na totální rozklad a porobení Ruska.
Země se během pár měsíců zcela proměnila. Když jsem v květnu 2015 po roce stopoval přes jih Ruska, prakticky všichni, koho jsem potkal, byli zachvácení totální paranoiou. Rozhovory začínaly i končily tím, že se Rusko musí bránit před snahou USA zemi rozložit. Když jsem jen lehce nesouhlasil s politikou Ruska, hned jsem byl zmanipulovaný Spojenými státy a jejich světovládnými ambicemi.
Putinův režim využil moment, jejž vyhrocením situace na Ukrajině pomohl vytvořit. Za neustálého přiživování vlastenecké mobilizace dokončil destrukci nezávislých zdrojů informací a zbylých sítí ruského opozičního myšlení. Následně se vydal na velké tažení k padlé velmocenské slávě. Ke slávě spočívající v tom, že se země budou všichni bát a ze strachu ji respektovat. Jestli bylo dříve možné brát Putina jako svého druhu stabilizátora, který chce svou zemi pozvednout z kolen za použití autoritářských prostředků, nově se z něj stal despota, který je ochotný použít jakékoli prostředky k tomu, aby udržel u moci sebe a své nejbližší okolí.
Řešit v dnešním Rusku otázky kolem volebních výsledků nebo falšování voleb by bylo jen odváděním pozornosti od reality. V dnešní ruské skutečnosti totiž volba neexistuje. Každá alternativa je zadupána dříve, než by se vůbec mohla dostat k voličům, nebo je jí zakázáno kandidovat.
Autor je novinář.