Turecké bomby zabíjejí v Afrínu kurdské civilisty, zatímco svět mlčky přihlíží.
Už nikdy nedopustíme další Rwandu, Srebrenici, Arménii… Také vám taková prohlášení v kontextu toho, co se děje ve světě, přijdou trochu plochá? Právě teď probíhá anexe části severní Sýrie – kurdské provincie Afrín. Ze svých domovů ve snaze zachránit si život utíká 150 000 lidí, některé odhady už mluví o 200 000. Přenechali Turecku svoje domy, zvířata i olivové háje. Nemají kam jít. Stovky jich zemřely při bombardování, Turecko jim vzalo i přehradu, zdroj pitné vody. Svět překvapivě mlčí.
Kurdové byli obětováni
Od nynějška Sýrie už de facto neexistuje. Alespoň ne ve svých původních hranicích. Turecký prezident Erdoğan v neděli prohlásil, že Turecko a jeho žoldáci dobyli většinu syrské provincie Afrín včetně hlavního města. Všude zavlály červené vlajky s půlměsícem. Město je prázdné, vesnice vypálené a na útěku z Afrínu je 150 000 lidí – Kurdů, křesťanů, Arabů i jezídů… „Je to strašná katastrofa, jsme na cestě tři dny, nemáme dost jídla ani pití, lidé padají vysílením. Jedna paní teď rodila, musela jsem jí přeříznout pupeční šňůru nožem. Proč nás v tom svět nechal?“ řekla po telefonu zdravotní sestra z nemocnice v Afrínu naší kolegyni Janě Andert, české dokumentaristce, která se v oblasti pohybuje.
Je ostudou NATO, že si takového člena hýčká bez kritiky, a je ostudou EU, že Turecku posílá další a další miliardy a nechá se jím vydírat pod hrozbou otevření hranic.
Turecko slaví – nebo alespoň ta jeho část, která souzní s Erdoğanem. Osmanská říše se rozšiřuje a s ní i území, která mají pod nadvládou sunnitští muslimové. Svět mlčky přihlíží, anebo možná už ani to ne. Města a vesnice v Afrínu jsou už dva měsíce ostřelovány. Turecké bomby v Sýrii zabily přes 400 civilistů včetně více než stovky dětí. Informace nepocházejí jen od jedné strany konfliktu; v místě pracuje několik zahraničních novinářů, a to i přes obrovské nebezpečí, že budou zajati Turky a jejich milicemi a odsouzeni za terorismus. Turecko tak celkem běžně přistupuje k novinářům, kteří v minulosti pokrývali dění v syrské Rojavě a boje proti Islámskému státu (IS). Každý, kdo pracuje jako novinář na území jejich nepřátel, je také nepřítelem. Poukazovat na to, že je nemožné se dnes v Turecku v takových případech domoci spravedlnosti, je asi zbytečné.
Exodus civilistů z Afrínu je o to strašnější, že tito lidé nemají kam jít. Jediná cesta vede do Aleppa, které je pod kontrolou Bašára Asada. Jeho vojáci vybírají v přepočtu 300–700 euro za osobu za vstup do města (což je ověřeno přímo od lidí na místě). Tolik peněz má ale málokdo, a tak lidé uvízli na prostranství před městem, kde museli přenocovat. Donald Trump překvapivě nevypaluje žádné střely Tomahawk; Rada bezpečnosti nezasedá, nad mrtvými dětmi se nikdo nedojímá a dokonce ani aktivisté nepochodují. „Proč nás svět opustil?“ ptá se jedna zdravotní sestra v Afrínu.
Proč tomu tak je? Kurdové a Afrín byli obětováni v zajmu ukojení potřeb velmocí, které o Sýrii rozhodují – v tomto případě zejména Turecka, Ruska a USA. Dobytí Afrínu také není výsledkem náhody. Stejně jako u všech jiných velkých bitev v Sýrii se na postupu předem dohodly mocnosti. Afrín není výjimka. Jeho anexi předcházelo vyjednávání mezi Putinem a Erdoğanem. Rusko v Sýrii drží s prezidentem Asadem, zatímco Turecko od počátku války podporuje ty, kteří proti Asadovi bojují (jde o sunnitské skupiny – dnes už víceméně džihádistické). Jenže bylo to právě Rusko, které Erdoğanovi přepustilo vzdušný prostor nad Afrínem, aby turecká letadla mohla volně manévrovat. Ruský ministr Lavrov prohlásil, že situaci musí řešit Damašek a Ankara.
Mocenské hry v Afrínu
Je pravděpodobné, že bude následovat arabizace celé oblasti. Syrský prezident Asad se podivil, když zjistil, že Turci sice vyhnali Kurdy z jejich vesnic a měst, ale že mu dobyté území nepředají. Na případu Afrín je vidět, jak je válka složitá a jak jsou nejrůznější koalice vrtkavé a těžko předvídatelné. Spojencem Asada je Rusko – země, která přenechala vzdušný prostor Turkům. Bylo jasné, že YPG se proti letectvu neubrání. Afrín je navíc odříznutý od dalších území tzv. kurdské Rojavy. Kurdské milice YPG vydaly prohlášení, že přecházejí k taktice „zaútoč a stáhni se“ a že se nikdy nevzdají.
Kurdské milice Afrín předaly téměř bez odporu. Převaha Turků a milicí FSA (v nichž jsou podle britského novináře Patricka Cockburna i džihádisté z IS a dalších radikálních sunnitských milicí) je drtivá, zejména kvůli bombardování. Jana Andert popsala situaci na frontových liniích: „FSA začnou útočit. YPG samozřejmě musí odpovídat, čímž odkryjí své pozice, nad které okamžitě naletí drony nebo letadla a začnou je bombardovat.“
Od začátku operace zemřelo asi 1500 příslušníků YPG a YPJ. Podle našich odhadů mohlo být v celém Afrínu kolem 5000 kurdských bojovníků a bojovnic (po přesunu posil z Dajr az–Zauru). Ztráty jsou tedy více než citelné. Afrín padl a zbytek celého regionu se zřejmě přesune pod tureckou nadvládu. Stejně jako další syrská města Džarábulus, al–Báb a Azaz, které Turecko ovládá už víc než rok.
Celý svět se mlčky dívá na tento zápas Davida s Goliášem. Nikdo Kurdům neposkytl pomoc (kromě symbolického přesunu blíže neupřesněného počtu šíitských milicí loajálních Asadovi). Spojené státy, dosavadní spojenec Kurdů ve válce proti IS, mlčí. Nepomohly vůbec ničím a zřejmě se naopak domlouvají s Turky, že jim nebudou bránit ani v zabrání Manbidže, dalšího města dobytého na IS Kurdy. Erdoğan se netají tím, že chce zabrat celou Rojavu, tedy území ovládané Kurdy na severu Sýrie. Žoldáci z FSA se nechali natočit, jak vyhrožují Kurdům, že jim setnou jim hlavy, pokud se nepřidají k extrémnímu islamismu. Jde přitom o milice placené a podporované Tureckem, tedy členem NATO.
Ostuda nás všech
Severoatlantická aliance vydala prohlášení, že Turci se smí bránit. Evropský parlament alespoň ústy Federiky Mogherini vyjádřil silné znepokojení nad tureckou operací v Afrínu a vyjádřil snahu s představiteli Turecka jednat o vzniklé situaci. Američané pak Kurdy v této bitvě zcela opustili. Americký ministr zahraničí Rex Tillerson prohlásil, že dlouhodobým cílem USA zůstává svržení Asadova režimu a konec šíření vlivu Íránu. Jenže pokud USA chtějí zůstat v syrské hře, nemají v regionu mnoho spojenců, se kterými můžou jít proti Asadovi do války. Syrská válka je zkrátka válkou světových velmocí a nyní za kratší konec lana tahají právě Američané.
Tahle hra však dnes sotva zajímá 200 tisíc civilistů prchajících z bombardovaného Afrínu, který obsazují radikální islamistické milice. Odborníci dlouhodobě upozorňují na to, že Turecko podporuje sunnitské džihádistické skupiny, a to nejen v Sýrii. Turecko dlouhodobě spolupracovalo s Islámským státem – nezapomeňme, že právě přes Turecko na území IS přešlo přes 20 000 bojovníků z celého světa. Opačným směrem – z IS do Turecka – zase proudily cisterny s ropou. Přes Turecko se také k IS dostávaly zbraně.
Je ostudou NATO, že si takového člena hýčká bez kritiky, a je ostudou EU, že Turecku posílá další a další miliardy a nechá se jím vydírat pod hrozbou otevření hranic. Je ostudou Putina, že Erdoğanovi posvětil anexi Afrínu výměnou za obchod se zbraněmi. Je ostudou českých politiků včetně prezidenta, že mlčí. Kurdské milice YPG/YPJ, proti kterým teď Turecko bojuje, svedly největší tíhu boje s Islámským státem v Sýrii. A nyní je celý svět hodil přes palubu. Opravdu si všichni myslí, že boj s IS je u konce a Kurdy už nepotřebují?
Není nám to jedno
Samotným Tureckem se šíří strach. Lidé se bojí kritizovat jeho postup v Sýrii. „Hodně lidí bylo pozatýkáno, všichni se bojí jen vyslovit slovo Afrín; vládne tu hrozný strach,“ řekl jeden z obyvatelů tureckého města Hatay, ležícího kousek od syrských hranic. Podle jiných zdrojů bylo v souvislosti s Afrínem v Turecku pozatýkáno kolem osmi set lidí, kteří o tématu psali na sociálních sítích, stovka politiků a dvacet šest novinářů. Turecké agentury jako Anadolu či katarská al-Džazíra (Katar je sunnitský spojenec Turecka v syrské válce) šíří jen vládní propagandu a oslavují „velkého Erdoğana“.
Na náš otevřený dopis představitelům ČR ve věci turecké vojenské agrese na severu Sýrie reagoval například český europoslanec Pavel Telička: „Vaše rozhořčení sdílím, resp. jsem znechucen. Evropský parlament příliš možností nemá, protože konkrétní kroky jsou v rukou Rady, tedy členských států. Nicméně na půdě Evropského parlamentu se již delší dobu snažím o uplatnění principu kondicionality (není k ní však dostatečná politická vůle v Radě) a vyjadřuji se pro zastavení jednání o členství, neboť Turecko již dávno neplní kritéria.“
K turecké operaci se také jednoznačně staví europoslanec Jaromír Štětina: „Členský stát NATO, náš vojenský spojenec, se dopouští násilí vůči Kurdům na cizím území, v Sýrii a Iráku. Vyřešit dilema, kdo je náš spojenec v Afrínu, vyžaduje mnoho diplomatické obratnosti. Vyžaduje však i schopnost odpovědět na otázku, zda je brutální porušování lidských práv ze strany Turecka akceptovatelné za cenu oslabení vojenského spojenectví.“ Není nám to jedno a vyzýváme ještě jednou naše politické představitele, aby se proti turecké agresi vymezili. Jsme členem NATO i členem EU a nechceme se tvářit, že 150 000 lidí na útěku ze svých domovů neexistuje.
Autorky jsou novinářky, společně vydaly knihu Islámskému státu na dostřel.