Nedávno zahájená turecká ofenziva proti kurdským milicím YPG a YPJ v severní Sýrii s paradoxním názvem „Olivová ratolest“ spustila lavinu obviňování Západu z pokrytectví. Ti, kdo dříve Kurdům dodávali zbraně a leteckou podporu, nyní přihlížejí, jak se je jedna z nejsilnějších armád NATO snaží zadupat do pouště. Jedná se o obvinění o to aktuálnější, že při tureckém útoku na kurdské pozice umírají i mezinárodní dobrovolníci, kteří často přicházejí právě ze zemí, se kterými Turecko pojí severoatlantický obranný pakt. Smutným příkladem z poslední doby jsou dva lidé zabití při ostřelování nyní již Tureckem obsazeného Afrínu – Anna Campbell a Haukur Hilmarsson.
Dnešní interbrigadisté
Anna Campbell zemřela v šestadvaceti letech, zřejmě při raketovém útoku turecké armády, a zpráva o její smrti se spolu s její fotografií brzy rozšířila po sociálních sítích. Campbell byla britská anarchistka a feministka působící v řadě aktivistických skupin od Anarchistického černého kříže Bristol po kolektivy věnující se sabotáži opulentních honů nebo boji za bezplatné vysoké školství. Její aktivismus má i českou stopu – na jedné z fotografií, které se po její smrti sdílely, stojí totiž v benefičním triku českého Anarchistického černého kříže s heslem „Naší zbraní je solidarita“.
Fakt, že Turecko coby členská země NATO drtí jediný blízkovýchodní ostrov emancipačních sil, zkrátka nelze zakrýt.
Dirk Campbell, Annin otec, ji popsal jako idealistickou a odhodlanou ženu, která „chtěla vytvořit lepší svět a byla ochotná pro to udělat cokoli, co bylo v jejích silách“. Pro BBC také dodal, že ze strachu o dceru napsal svému volenému zástupci, aby se zasadil o ukončení tureckého bombardování Afrínu.
Druhý z nedávno zemřelých dobrovolníků, Islanďan Haukur Hilmarsson, byl ve své domovině známým aktivistou. Účastnil se environmentálních kampaní za zastavení stavby vodních elektráren na islandské Centrální vysočině, akcí proti deportacím imigrantů se skupinou No Borders i velkých protestů v Reykjavíku v zimě 2008/2009. Tehdy se proslavil happeningem spočívajícím ve vyvěšení vlajky místního řetězce supermarketů na střeše parlamentu.
Hilmarsson se ke kurdským milicím přidal pravděpodobně během minulého léta prostřednictvím řecké anarchistické skupiny RUIS. Od té doby prošel několika střety s islamisty po boku Kurdů z YPG, až jej podobně jako Annu Campbell zabil v Afrínu letecký útok Turecka.
Tito dva dobrovolníci nejsou ale zdaleka jedinými, kteří v řadách kurdských milic bojovali a padli. Přesný počet interbrigadistů ovšem není znám – do značné míry i proto, že řadě z nich hrozí za službu v kurdských jednotkách ve vlasti trestní stíhání (což je ostatně i důvod, proč se jejich jména dozvídáme až poté, co zemřou). Zástupce Syrských obranných sil, jejichž součástí jsou i milice YPG a YPJ, nicméně v lednu při rozhovoru pro New York Times odhadl počet evropských dobrovolníků na sto padesát. Řada z nich nemá žádné předchozí bojové zkušenosti a přicházejí do Sýrie z ideových důvodů s cílem ubránit kurdský demokratický konfederalismus. Takoví byli nejen Campbell a Hilmarsson, ale i řada dalších, třeba levicový aktivista Jordan MacTaggart nebo člen Průmyslových dělníků světa Michael Israel. Mezi interbrigadisty najdeme ale i bývalé profesionální vojáky, které do boje často vedla spíše snaha zastavit brutalitu Islámského státu než politická podpora revoluce v Rojavě. Tak se do předních linií dostali třeba i někdejší američtí vojáci.
Bomby si nevybírají
Interbrigadisté ze Západu sice stojí v prvních liniích jak proti islamistům, tak nyní proti turecké armádě, většinu mrtvých v Rojavě ale tvoří pro nás bezejmenní místní či lidé z okolních zemí. Ostatně pokud bychom měli být důslední, za mezinárodní dobrovolníky bychom měli považovat onu většinu, která do řad YPG a YPJ přišla z Turecka a dalších států sousedících se Sýrií. V Rojavě zkrátka umírají všichni – často bez ohledu na to, zda drží zbraň, nebo ne. Zatímco Islámský stát někdy záměrně útočil na oddíly, ve kterých tušil dobrovolníky ze Západu, aby jejich případnou smrt mohl použít ke své propagandě, zdá se, že Turecku je zkrátka jedno, jestli zasáhne právě interbrigadisty. „Olivová ratolest“, složená z tanků, bitevních letounů a vojáků doplněných islamistickými paramilitárními jednotkami, se snaží smést cokoli, co je poblíž kurdských milicí.
Lidské příběhy a ideje těch, kteří riskují své životy v předních liniích, jsou bombám a kulkám lhostejné. Lidem by ale lhostejné být neměly, a jak ukazuje virtuální ohlas následující smrt každého dobrovolníka z Evropy či Ameriky, lhostejné jim ani nejsou. Je-li Erdoganovo protofašistické Turecko odhodlané pokračovat v ofenzívě, mohou být právě životy interbrigadistů ze zemí NATO tím, co pohne jinak poměrně lhostejným veřejným míněním západní společnosti. Je sice tristní, že pozornost k hrozbě zničení jednoho z největších sociálních experimentů naší doby musí obrátit až osudy lidí, kteří do Rojavy přišli z evropského prostředí, je to ale situace pro naši dobu a kulturní kontext vcelku příznačná.
Pozornost k útoku na Afrín nicméně přitáhla nejen smrt mezinárodních dobrovolníků, ale i zdola rostoucí iniciativy. V Česku proběhlo několik demonstrací za účasti levicových aktivistů a místních Kurdů a vznikl otevřený dopis ministrům obrany a zahraničních věcí. Zákonodárci zatím reagovali jen neúspěšným pokusem o projednání pozice vlády k turecké ofenzivě v Afrínu (hlasování kompletně zdržely poslanecké kluby ANO, KSČM, SPD a s výjimkou Jaroslava Foldyny i ČSSD). Tím ale akce snažící se přimět zákonné zástupce k vyvinutí tlaku na Turecko nekončí. Ve čtvrtek 29. března se má v podvečer na pražském náměstí Republiky konat demonstrace s názvem „Prolomit ticho: Pochod proti turecké agresi v Afrinu“ a pokračuje i dopisní kampaň tlačící na ministry. Fakt, že Turecko coby členská země NATO drtí jediný blízkovýchodní ostrov emancipačních sil, zkrátka nelze zakrýt a můžeme jedině doufat, že odpor dále poroste. Jinak se totiž bude rozrůstat i dlouhý seznam padlých interbrigadistů.
Autor studuje žurnalistiku.