Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Z Afrínu do Ghúty

Rovnostářská, feministická a socialistická enkláva vytvořená kurdskou levicí čelí mimořádně zuřivému útoku Erdoğanovy armády.

Ano, samozřejmě, všichni jsme rozhořčení a zděšení a zahanbení a zdráháme se tomu uvěřit: zánik a rozklad mezinárodního státního systému vyvolává chaos a utrpení, které si nelze představit ani pojmout rozumem. Všichni už viděli bezeslovné prohlášení UNICEFU: nenalezli slova, která by vyjádřila, co viděli a co cítili.

Několik etnických a politických skupin v Sýrii se zabíjí navzájem a zároveň jsou jejich členové zabíjeni také Tureckem, Íránem, Ruskem, Spojenými státy, Saúdskou Arábií, Izraelem a dalšími. Zbraněmi zakoupenými od členských zemí EU. Na rovnostářské, feministické a socialistické enklávy vytvořené kurdskou levicí útočí obzvlášť tvrdě Erdoğanova armáda.

V rámci mediálního prostoru je logické (a není to chybou médií: lidé dokážou vstřebat jen určité množství zvěrstev – taková už je lidská přirozenost), že nový masakr nám dá zapomenout na masakr včerejší.

Koho se bojí Evropa?

Nepředstavitelné hrůzy odehrávající se v Sýrii, kde je těžké vybrat toho nejhoršího řezníka mezi tolika jinými, poslouží jako kouřová clona pro jiný druh hrůzy, který tak turecký diktátorský režim pohodlně skryje. O barmském národě Rohingya už se téměř nemluví. Na Jemen se zapomnělo. Nové krize v Kongu ustupují do ztracena.

A všichni ostatní si taky stěžují, a to dokonce v relativně bezpečných a bohatých zemích, kde mizí poslední pozůstatky buržoazní demokracie a nahrazuje je rasismus, xenofobie a etnicismus. Jsou to režimy strachu a nenávisti.

V tureckých věznicích jsou na základě vykonstruovaných obvinění drženy tisíce lidí – opoziční politici, novináři, intelektuálové a studenti, ale i levicoví dělníci, ženské aktivistky či jednoduše Kurdové.

Ale koho se bojí a koho nenávidí Evropa, kde je mým osudem – možná řeknete mým štěstím – žít?

Jsou to právě ti, kterým se podaří uniknout z nejrůznějších míst, kde zuří peklo; včera to bylo Aleppo, dnes Afrín a Ghúta, a kdo ví, kde to bude zítra. Nejsou to vítězné armády ani strašliví povstalci, nýbrž vyděšení uprchlíci, pohánění šílenou bolestí a zármutkem a krutostí ozbrojených mužů. Nenáviděni nejsou krutí ozbrojenci, nýbrž jejich oběti.

Nejsou to mučitelé, nýbrž mučení.

Starosti naší civilizace

V mé zemi, Maďarsku, nejsou žádní uprchlíci z Blízkého východu, národ však zachvátila hysterie ohledně nebezpečí islámu. Zároveň se ale vedoucí představitelé mé země přátelí s arabskými a tureckými miliardáři. Jeden z nich, Adnan Polat, Erdoğanův spojenec, je neoficiálním poradcem našeho premiéra.

Peníze se vždycky hodí. Několik internetových deníků financovaných naší vládou neustále přináší zprávy o tom, jak na nenáviděném, změkčilém, dekadentním „Západě“ už kontrolu převzali muslimové, Asiati či černoši, a že Francouzi, Němci a Belgičané už žijí v chalífátu.

Srbská hranice je dírou ve slavném anti-imigrantském plotě. Maďarské úřady tam přezkoumávají doklady a výpovědi dvou (ne dvou tisíc, ale dvou) imigrantů denně a následně posoudí, zda mají nárok na uprchlický status. Většinou je odmítnou a pošlou zpět. Přesto se obyvatelstvo třese.

V dubnu budeme mít parlamentní volby. Všechny strany odmítají skromné imigrantské kvóty navržené Evropskou komisí. Preferují na svých hranicích nechvalně proslulý plot. I tak je ale v takzvané volební kampani „problém migrantů“ tématem číslo jedna.

Těch pár z nás, co se snaží xenofobnímu šílenství nepodlehnout, nazývají (jak jinak) zrádci národa. A naši spojenci na levici, jako můj dlouholetý přítel Slavoj Žižek, vystrašení veřejným míněním, nás nazývají sentimentalisty, „krásnými dušemi“, které zapomínají na třídní boj, aby mohly truchlit při pohledu na utrpení nevinných – sotva můžeme hovořit o hrdinské pozici.

Zatímco masakr v Ghútě pokračuje, francouzský prezident Emmanuel Macron si chce „došlápnout“ na „ilegální“ imigranty a napoleonským způsobem reformovat a „regularizovat“ islám ve Francii, aby se tak stal jedním z poddajných náboženství, které stát uznává a krotí. Francouzská pravice mezitím zuří, protože roli Johanky z Arku v nějakém nudném vlasteneckém obřadu hrála dívka, jejíž otec je černoch.

To jsou starosti přední civilizace na zemi (neboť tou západní civilizace je, jak víme od těch nejdůvěryhodnějších autorit). Nestačí, že se na nešťastníky v Sýrii i jinde snášejí oheň a síra, ale těch pár, kterým se podaří uprchnout, čeká odmítnutí, nedůvěra, nenávist a pohrdání. Všechny bílé – a nejen evropské – země slibují chrabrý boj proti imigraci, tedy proti pomoci potřebným a trpícím.

Toto je morální postoj, který nyní zastávají dědici renesance, dědici reformace, dědici osvícenství.

Erdoğanovi gauneři

A co naše slavná „demokracie“? Dělá snad někdo něco s Erdoğanovým Tureckem?

Všichni víme, co se tam děje. Víme, jak dopadají levičáci, demokraté, Kurdové, kritičtí novináři, opoziční politici, svědomití státní zaměstnanci, policisté i vojáci. Masové demonstrace? Odchod velvyslanců? Přerušení vojenské spolupráce? Sankce? Slavnostní odsudky? Zvláštní shromáždění OSN? Vyloučení z NATO?

Nic z toho. Jen použití Erdoğana jako obušek na Turky v Německu a Rakousku. Konflikty mezi levicovými Kurdy a tureckými nacionalisty v evropských městech jsou citovány jako důkaz proti všem imigrantům z islámského či „barevného“ prostředí, zatímco pokojné demonstrace za demokracii a právní stát v Turecku jsou v západních městech narušovány Erdoğanovými gaunery.

Před pár dny byl syrský Kurd Sálih Muslim, bývalý spolupředseda PYD (Strana demokratické unie) a vůdce kurdské opozice, který poklidně cestoval na mezinárodní konferenci, zatčen v Praze, a to na žádost turecké vlády. Měl být vydán do Turecka na základě obvinění z terorismu, a to i přesto, že není tureckým občanem. Měl platné české vízum, které mu zajišťuje jistou ochranu na území Česka. A koneckonců víme, co znamená v Turecku obvinění z terorismu: všechno – ale především nic.

Jak je dobře známo, v tureckých věznicích jsou na základě vykonstruovaných či protiústavních obvinění drženy tisíce lidí. Jsou to nejrůznější domnělí i opravdoví nepřátelé režimu: opoziční politici, novináři, intelektuálové a studenti, ale i levicoví dělníci, ženské aktivistky či jednoduše Kurdové.

Kurdové jsou jedním z největších národů v regionu – žijí na území Turecka, Sýrie, Iráku, Íránu a dalších států – a neustále bojují o přežití za všech okolností a v rámci různých politických systémů, které jim upírají autonomii (v Iráku je to o něco lepší). Jsou zapletení do různorodých spojenectví s často protichůdnými silami, ale všude jsou v ohrožení. V těchto neuvěřitelně těžkých podmínkách se některým z nich povedlo vytvořit enklávy svobody a rovnosti, které by se měly těšit plné podpoře evropské levice. Ale není tomu tak.

Zdá se, že duch mezinárodní solidarity, kdysi pýcha levice, pomalu odumírá.

Válka všech proti všem

Je zvláštní, že lidské tragédie a nesnesitelný útlak jsou dnes starostí jen a pouze profesionálních humanitárních organizací či profesionalizovaných nevládních organizací. Dělají hrdinskou práci, ale jejich činnost je apolitická a i v jiných směrech značně omezená. UNHRC (původně UNRRA, Rada pro lidská práva, ve své době ve východní a střední Evropě dobře známá díky své pomoci přeživším z nacistických koncentračních táborů) je zcela důvěryhodná, profesionální, oficiální a mezinárodní organizace, která se snaží pomoci uprchlíkům, ale chybí jí prostředky a ve snaze vyjednat mír je bezmocná. V mé zemi je ale tato organizace nepřítelem číslo jedna, neboť je údajně součástí „Sorosova plánu“ (usídlit v Evropě muslimy, aby oslabili naše geny a zničili tak „křesťanskou kulturu“).

To vše je samozřejmě výsledkem politického rozkladu pozdního kapitalismu, kde racionální plánování a strategie takřka neexistují. Je to bellum omnium contra omnes – válka všech proti všem, a dokonce i ten nepatrný smysl, který byly v minulosti schopny antirežimní síly vnést do nesmyslného boje, už zmizel.

Nelze očekávat vzedmutí špatného svědomí. Tyranské režimy, jako je ten Erdoğanův, jsou „Západem“ tolerovány, neboť „demokracie“ není už ani prázdným heslem, pokud jde o chudé státy na periferii světového zájmu.

Malé demonstrace před tureckými ambasádami toho příliš nezmohou, ale i tak by se měly organizovat. Prozatím nemůžeme dělat o mnoho více než zostudit „naše“ vlády a „naši“ Evropskou unii. Pokud je to ale to nejlepší, co zmůžeme, neměli bychom polevovat, i když to zoufale nestačí.

Jsou to svině.

Autor je filosof.

Z anglického originálu From Afrin to Ghouta, publikovaného na webu Open Democracy, přeložil Ian Mikyska.

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image