Překvapení se nekoná: Andrej Babiš jede dál. Miloš Zeman dal svému spojenci bianco šek na to, aby pokračoval v díle. A dává to smysl, Babišovi totiž dnešní politická situace náramně vyhovuje a ve skutečnosti má skoro všechno, co chce: premiéra, víceméně loajální ministry, podporu Zemana i hlasovací mašinerii s SPD a KSČM ve Sněmovně. Co víc si může přát? Nic – v současné chvíli si teoreticky může dělat, co chce. Je na čase si připomenout, že realita je jinde. Ohledy na ústavní zvyklosti ani únavné demokratické procedury totiž k dnešním populistům nepatří. Prostě drží v rukou moc a hotovo.
„Pražská kavárna“ demonstruje? Jen tak dál…
Pravda je prostá: Babiš je v mocensky velmi pohodlné situaci. Navzdory protibabišovským demonstracím požadujícím poměrně vágní „slušnost“ s naším premiérem nic moc nehne. A se Zemanem už vůbec ne. Proč by taky mělo? Oba se potřebují a umějí se podpořit. Ukázalo se, že kauzy kolem vyhoštění ruských diplomatů a vydání ruského hackera do USA jsou jen nafouknuté mediální bubliny. Nejde nakonec o Rusko, ani o to, jestli má větší penis Babiš, nebo Zeman. Jde prostě o to udržet se u moci.
Pokud nebudeme dost nahlas upozorňovat na reálné problémy české společnosti, těžko můžeme čekat, že Babiše vyženou antikomunistické demonstrace nebo nářek v masmédiích. Právě naopak.
Pro Babiše je klíčové, aby letos prosadil zákon o státním rozpočtu. Jeho popularita je totiž přímo závislá na obšlehnutí politiky ČSSD a sociálních programech, ve kterých slibuje, že každému něco přisype – důchodcům, státním zaměstnancům i regionům. Na tom koneckonců není nic tak špatného – pokud ovšem Babiš myslí svá slova vážně a není to jen pozlátko, kterým chce oblafnout důvěřivé příznivce. Zeman zase Babiše potřebuje, aby si udržel vliv na chod české politiky. Prezidentovi ve skutečnosti o vytvoření stabilní vlády příliš nejde. Kdyby totiž vznikla, vládlo by se už bez Zemanova vlivu – prezident by byl de facto nepotřebný a stal by se z něj jen kladeč věnců. A to náš politický matador na Hradě hned tak nechce. Užívá si, že může určovat dynamiku celého vládnutí, držet Babiše pod krkem a v případě potřeby přes něj prosazovat svoje politické zájmy.
Babiš a Zeman mají všechno, co potřebují. A není moc pravděpodobné, že je přitlačí ke zdi protesty ve stávající podobě nebo snad hrozby ústavní žalobou. Možná spíš naopak: oba si užívají, že proti nim „pražská kavárna“ demonstruje s antikomunistickými hesly v ulicích. Mají totiž skvělého vnitřního nepřítele, proti kterému můžou mobilizovat svoje příznivce a ukazovat na něj prstem. Bohužel, právě tak dnes funguje populismus: bez jasně vymezeného nepřítele („fackovacího panáka“) by jeho protagonisté u moci dlouho nevydrželi. Protože jim ale demonstranti, stejně jako třeba Miroslav Kalousek, tuhle roli ochotně sehrají, nemají se čeho bát. A i když Babišovi mírně klesají preference, žádný tragický odliv voličů ANO se nekoná. Kdyby náhodou byly předčasné volby, jejich vítěz je jasný.
Okamurovci potřebují dotace
Aby bylo jasno: tohle není obhajoba Babiše se Zemanem. Jen konstatování reality. Vládu s důvěrou sice zatím nemáme, ale ve skutečnosti to až tak nevadí. Babiš byl dosud schopný prohlasovat zákony ve Sněmovně v nejrůznějších ad hoc koalicích. Třeba novelu insolvenčního zákona, která zmírňuje podmínky pro splácení dluhů, prosadil s ČSSD a Piráty. Pro jiné zákony má zase oblíbené duo SPD a KSČM. A když dojde na proevropskou legislativu, může si najít i další spojence. Takové uspořádání sice vypadá nestabilně a kdekdo si stěžuje, že Sněmovna „nemaká“, jak má, ale zatím funguje.
Říká se, že mezi Babišem a SPD s KSČM panují největší spory ohledně zahraniční politiky a přístupu k EU. Protože je Babiš životně závislý na evropských dotacích, proti Unii v žádném případě nepůjde (vždyť i do návrhu zákona o obecném referendu odmítl vložit hlasování o odchodu z EU). Kdekdo proto čeká, že se dostane do střetu s fašounskou SPD, která EU nenávidí. Jenže má to háček: Okamurovci sice na EU dští síru, kde můžou, ale ve skutečnosti je to spíš plamenná rétorika na ohlupování lidí. Proč? Neformálním šéfem SPD je totiž bývalý ódeesácký politik a podnikatel Radim Fiala. A jeho byznys je závislý právě na čerpání dotací. Jak v lednu upozornily Hospodářské noviny, Fialova firma IT Facility získala v uplynulých letech na dotacích skoro 160 milionů korun. Proč by si tedy měl první muž SPD pod sebou podřezávat větev? Pravděpodobnější je, že Okamurova protiunijní rétorika v pravý čas ustoupí pragmatickým zájmům.
Přehlížení reálných problémů
Na druhé straně – stát se ještě může leccos. Babiš je dnes trestně stíhaný a nakonec může být i odsouzený. To už by byla dost velká rána, kterou by současný premiér nejspíš neustál. A vyloučit nelze ani to, že se Babišovi proti neformální koalici s SPD a KSČM vzbouří část jeho vlastní partaje. Kdyby se pak roztržku nepodařilo uhasit, na pořad dne by nejspíš opravdu přišly předčasné volby. A konečně, do hry může vstoupit i hospodářský pokles nebo krize. Ty by ukončily období ekonomického boomu a spolu s tím i Babišův politický projekt, který je na růstu české ekonomiky přímo a životně závislý.
Jestli ale žádný zásah shůry nepřijde, Babiš si může vládnout vesele dál. Když bude obratný vyjednavač, najde si ve Sněmovně podporu pro kdeco. Pravda, možná při tom bude muset leccos skousnout a ještě uvidíme, do jaké míry se nechá vydírat ostatními politickými partajemi. Jenže klíčové pilíře Babišovy moci stojí na místě. A nemá cenu si nalhávat, že svým spojencům nemůže nabídnout politické nebo byznysové prebendy. Chce přece stát řídit jako firmu, nebo ne?
Jaké z toho plyne poučení? Je jasné, že Babiš, Okamura ani Zeman se neobjevili zčistajasna. Vynesly je k moci neřešené problémy české společnosti – dlouhodobé přehlížení sociálních problémů, ignorování lidí v regionech, ničení lidí v exekucích, záměrná stagnace mezd a obecně pohrdání občany na mnoha úrovních. A do toho se dnes přidává hrozba, že právě Babiš otevře části veřejného sektoru privatizacím. Pokud se reálné problémy nezačnou včas řešit a nebudeme na ně dost nahlas upozorňovat, těžko můžeme čekat, že Babiše vyženou antikomunistické demonstrace nebo nářek v masmédiích. Právě naopak.
Autor je šéfredaktor Alarmu.