Damašek, duben 2017. Přijíždíme s naším tlumočníkem na východní předměstí syrského hlavního města. Už druhý den čekáme na nejpodivnějším místě, jaké si člověk umí představit, na dva bývalé bojovníky džihádistické organizace an-Nusrá, kteří se uvolili dát nám rozhovor. Naše schůzka se odehrává v utajení – ve stísněné a špinavé půjčovně svatebních šatů. Na štendrech tu visí desítky zaprášených plesových a svatebních rób, které evidentně dlouho neměl nikdo na sobě. Čekáme hodiny a hodiny. Až konečně přijíždějí. Zatemníme rolety. Na kameru nechce žádný z mužů ukázat obličej. Povolují natáčení jen zezadu. Jednomu je třicet, druhému dvacet pět let. Jsou z východní Ghúty. Bojovali za Svobodnou syrskou armádu a pak i za an-Nusru, tedy skupinu napojenou na al-Káidu. Z východní Ghúty utekli, ještě než zde začalo masivní bombardování a boje na počátku letošního roku. V absurdních kulisách mezi figurínami a plesovými šaty začnou vyprávět. Jejich výpovědi přinášíme bez dalšího komentáře.
První muž se představuje jako Ahmed:
„Když začala v Sýrii revoluce, byl jsem studentem bakalářského programu. Byl jsem ještě dítě, o nic se nestaral. Vše zajišťoval můj otec. Měli jsme se dobře. Když pak ležely během revoluce mrtvoly na ulicích, pochopil jsem, že jde do tuhého. Přišli za mnou lidi ze Svobodné syrské armády. Říkali, že se musíme bránit sami. Že nám všechno chtějí ukrást. Musíme chránit sebe, svou rodinu a svou oblast. Že nám lidi z Asadovy armády chtějí vzít a zabít naše ženy.
Dali mi základní výcvik a zbraň. Později i malý plat, asi 30 000, pak 50 000 syrských liber měsíčně (zhruba 60 a 100 dolarů). Jenže tam nebylo pevné velení a bylo z toho hodně konfliktů. Můžeš dělat, co chceš a jak se ti to líbí. Svobodná syrská armáda nám dala peníze, aby nás podpořili. Bylo zvláštní, jak jsem si zvykl na zbraň a střílení. Bylo to jako hrát fotbal. Prostě normální.
Říkali nám, že musíme zabít všechny nemuslimy a šíity. To se mi příčilo. Jsem sunnitský muslim, ale nikdy jsem to nijak neprožíval.
V té době se v Ghútě objevili bojovníci z an-Nusry. Přišli za naší skupinou a nabízeli nám 250–300 dolarů měsíčně. Taky nám dávali lepší jídlo, ne jen brambory. Oni měli rýži i maso. Mluvili s námi hodně o náboženství. Přidal jsem se k nim, potřeboval jsem peníze. Ale nelíbilo se mi, jak mluví o ženách. Říkali, že ženy nesmí do stejné mešity, nesmí samy chodit ven. V té době hodně lidí z Ghúty uteklo. Tenkrát ještě an-Nusrá nechávala jít hlavě ženy a děti, ale nechtěli pouštět muže, takže hodně rodin zůstalo, nechtěli se rozdělit. An-Nusrá na důležitých místech zřídila checkpointy a všude byli odstřelovači.
Pak nás začali cvičit v pouliční válce. Ty techniky jsme nikdo neznali. Cvičil nás člověk z Jemenu a člověk ze Saúdské Arábie. V an-Nusře jsme byli rozděleni ve skupinách po čtyřiceti, každá měla svého velitele. Ten nám dával peníze a další věci. Ale ti, kdo to řídili, byli emírové a rozhodně to nebyli Syřané. Emírové ze Saúdské Arábie a Kataru. Měli auta s tmavými skly. K emírům se dostali jen ti, kdo se rozhodli, že se stanou sebevražednými atentátníky. Ti pak dostávali speciální náboženské lekce přímo od emírů. O to jsem já nestál, bojoval jsem hlavně kvůli penězům, aby moje rodina mohla dobře žít. Ale oni si vždy vytipovali toho, kdo byl hodně nábožensky založen, a pak mu to nabídli. Říkali nám, že musíme zabít všechny nemuslimy a šíity. To se mi příčilo. Jsem sunnitský muslim, ale nikdy jsem to nijak neprožíval.
Pamatuju si i na chemický útok v Ghútě. Mezi námi bojovníky se říkalo, že to udělala an-Nusrá jako propagandu, ale nikdo neví, jak to skutečně bylo. Mohl to být i Asad, nevím. Ale bylo to hrozný.
An-Nusrá často bojovala i se Svobodnou syrskou armádou, někdy to byly velké bitvy. Jindy se spojily a bojovaly proti jiným. Vloni už to pak byl hrozný zmatek. To byla doba, kdy mi bratranec řekl o speciálním programu Asadovy vlády. Prý ten, kdo dobrovolně složí zbraně, dostane milost.
Když to pak bylo možné, kontaktovali jsme syrskou armádu, řekli jsme jim, že chceme utéct. Bylo nás hodně, celá skupina, měli jsme s sebou i rodiny. Ty jsme tam nemohli nechat. Slibovali nám, že všechno proběhne dobře, pokud přijdeme z určitého směru, budou o nás vědět a nebudou střílet. Utíkali jsme v noci, musel jsme tam nechat zbraně. Bojovníci an-Nusry po nás stříleli, několik z nás to nepřežilo.
Vrátil jsem se do školy, mám dítě, manželku. Nechci bojovat. Zatím nemusím narukovat do Asadovy armády, protože studuji. Chci prostě jen normálně žít.“
Druhý bývalý bojovník an-Nusry se představuje jako Hasan:
„Žili jsme ve východní Ghútě, byli jsme obyčejní civilisti. Pak nad Ghútou převzala kontrolu Svobodná syrská armáda (SSA). Začali nás, mladé muže, vyzývat, abychom se k nim připojili. Řekli nám, že pokud se nepřipojíme, naše rodiny a přátelé prostě zmizí. Také jsem se k nim přidal.
Časem se situace začala měnit. Začali přicházet noví, zahraniční bojovníci. Začala tam dominovat an-Nusrá. Přišli do Ghúty a začali nás vyzývat, abychom se k nim přidali. Viděli jsme, že nějací lidé byli zavražděni přímo na ulici. Báli jsme se. A pak začalo docházet jídlo, nebyla práce a do toho na nás neustále tlačili, abychom se k nim připojili. Já řekl ne, že jsem ze Svobodné syrské armády. Ale pak, když jsem viděl, co můžou udělat, jsem se k nim přidal. Stejně jako většina bojovníků ze SSA. Prostě z materiálních důvodů, ale také ze strachu. An-Nusrá totiž začala popravovat ty, kteří se k nim odmítli přidat.
Kdybych se k nim nepřidal, zabili by moji rodinu a mě taky.
Když jsem ještě bojoval pod SSA, neměli jsme moc jídla a dostávali jsme málo peněz. Ale když jsem se přidal k an-Nusře, všechno se zlepšilo. Měli jsme peníze. Byl to obrovský rozdíl – SSA nám dávali 30 000 syrských liber měsíčně (přibližně 60 dolarů). Jako bojovník an-Nusry jsem ale dostával za měsíc 200–260 dolarů a dobré jídlo.
V naší skupině nás bylo čtyřicet mužů, měli jsme na starosti jednu oblast a nesměli ji opustit. Měli jsme jednoho velitele a museli jsme poslouchat jen jeho. Občas jsme bojovali i s jinými skupinami ve východní Ghútě, pak ale hlavně proti Syrské arabské armádě. V naší oblasti jsme měli i tři tanky, které an-Nusrá ukořistila Asadově armádě.
Připojil jsem se k an-Nusře, abych chránil svou rodinu. Mám dvě děti. A taky jsem potřeboval peníze, musel jsme rodinu zajistit. Kdybych se k nim nepřidal, zabili by moji rodinu a mě taky. Měli jsme povolený nějaký čas na odpočinek, ten jsem vždy trávil s rodinou. A pak jsem šel zpět do služby.
Měl jsem americkou zbraň M16, tu jsme dostal už od SSA a pak jsem si ji přinesl k an-Nusře. Se zbraněmi jsem se naučil zacházet už v armádě Bašára Asada, jako mladík jsem podstoupil povinnou vojenskou službu. Od an-Nusry jsem dostal speciální výcvik zaměřený na to, jak bojovat ve městě, mezi domy a jejich ruinami. Učili nás to instruktoři ze Saúdské Arábie a Jordánska.
Část mé rodiny žila venku, mimo Ghútu, žili v Damašku pod kontrolou Asada. Dali mi vědět, že tu existuje program pro bojovníky, kteří se chtějí vzdát. Pokud složím zbraně a odejdu z Ghúty, nic se mi nestane. Řekl jsem jim, ať mě zapíšou na seznam. Nejdřív jsem poslal pryč z Ghúty svoji rodinu. Pak jsem se vydal na útěk i já. Bylo to hrozně nebezpečné, protože an-Nusrá má všude snajpry, kteří stříleli po těch, kdo se snažili z Ghúty utéct. Někteří moji kamarádi na útěku zemřeli. An-Nusře jde hlavně o mladé muže, nechtějí jim dovolit odejít a rodiny tam pak zůstávají kvůli nim.
Když jsme z Ghúty utekli, nic se nám nestalo a začali jsme žít normálně. Mám teď svůj obchod. Nemusel jsem ani nastoupit do Asadovy armády. Nechali mi možnost volby.“
Autorka je novinářka. Společně s Lenkou Klicperovou pravidelně navštěvuje oblasti severní Sýrie a Iráku. Je spoluautorkou knih Islámskému státu na dostřel a její reportáže ze Sýrie zveřejňují Reportéři ČT.