Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Cesta do nemožna

Dění na železnici zrcadlí, jak dalekosáhlý dopad mohou mít nedomyšlená rozhodnutí učiněná od stolu i překotné oklešťování služeb veřejnosti.

Dopravní situace v Praze v posledních týdnech víc než co jiného připomíná infarkt myokardu a podobné stavy velmi přesvědčivě navozuje jak řidičům, tak cestujícím hromadnou dopravou. Jak připomněl Auto*Mat, je to také důsledkem škrtů v rozpočtu MHD. Podobným a možná ještě drastičtějším způsobem se ale šetří ještě u jednoho dopravce, a tím jsou České dráhy. České dráhy ovšem na rozdíl od pražské MHD nepředchází tak dobrá pověst. Jakkoliv se jejich služby v uplynulých letech výrazně zlepšily, nadáváním na jejich úroveň nebo cenu lze stále zapříst rozhovor v podstatě s kýmkoliv. Každý někdy čekal na spoj i celé hodiny, v nejhorším i v zimě a na zastávce bez čekárny. Anebo se vlaku nedočkal vůbec, poněvadž byl z nejasných důvodů zrušen. Také o vymahatelnosti odškodného kolují hotové legendy.

Příležitosti a hrozby

Prostor podél tratí lze rovněž stěží spojovat s blahobytem. Naopak bývá vnímán jako místo, kam se člověk uchyluje jen v nouzi. Přesto má hustá železniční síť vybudovaná vesměs v 19. století obrovský potenciál, který pohříchu leží ladem. Spolehlivá, dostupná a cenově přijatelná veřejná doprava je totiž mimo jiné i prevencí strukturální chudoby, navíc v době stále více se zostřujících rozdílů mezi bohatými a chudými.

Kvalitní veřejná doprava je nutnou podmínkou rozvoje vyspělé společnosti, ale také jejím průvodním jevem. Železnici lze chápat jako určitou sondu procházející napříč krajinou i společností.

Proto je otázka jízdného tak palčivá, čehož si ostatně byl premiér v demisi velmi dobře vědom, když upřednostnil dotované jízdné pro žáky, studenty a seniory před rozpočty pro vědu, výzkum a vzdělávání. Ponechme však stranou zřejmý populismus na úkor už tak kriticky podfinancovaných oborů. Bez kombinace nízkých mezd, ještě nižších důchodů a služeb ČD zkvalitňovaných v duchu Buddhova učení („Čím méně toho potřebujete, tím jste šťastnější“) by se z výdajů na jízdné dost možná ani žádné téma nestalo.

Šetřit na nepravém místě

Vzhledem k tomu, jak hospodaří ČD, respektive Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), na níž jsou dráhy závislé, je div, že národní dopravce služby poskytuje aspoň ve stávajícím rozsahu. Ponechme stranou soupravy Pendolino, jejichž vstup na tuzemské tratě před více než deseti lety provázel výbuch lidové tvořivosti. Páteř vozového parku, tedy třicet a více let staré vlaky, motorové vozy i vagony, se sice postupně modernizuje, výsledky jsou však polovičaté. I to bývá leckdy příčinou několikahodinových zpoždění. Jeden stroj se porouchá a náhradní zrovna není k dispozici. Málokoho udiví, upozorňuje-li průvodčí u soupravy po faceliftu na porouchané dveře nebo výpadky klimatizace, vytápění či toalet.

Toto všechno bolí ještě víc po přestupu na lokálku. Povrchním estétům na náladě nepřidá už pobyt v „Regíně“ (Regionova je název pro přestavěné motorové vozy řady 810). Naopak těm, již vidí více dopředu, zatrne z toho, odkud se berou prostředky na to, aby provoz na trati aspoň dýchavičně držel krok s dobou. Zavírají se kasy i celé stanice, a ty se pak často rovnou bourají. Zpravidla kvůli úspoře pracovní síly nebo topení. Též se vytrácí svérázný folklór nádražních restaurací. Na místě zbořených zastávek obvykle vyrostou jiné s podstatně purističtějším vzhledem. U prefabrikovaných inženýrských staveb lze takový přístup ospravedlnit. SDŽC ale bez zřejmého důvodu používá také spoustu různých variant „řešení“ z nekvalitních materiálů, které si mohou konkurovat jedině v samoúčelnosti designu a uživatelském nepohodlí. To pak jen vyvolává potřebu dalších „nutných oprav“.

Dva se perou, třetí ostrouhá

Změnu nepřinesl ani vymodlený vstup soukromých dopravců na kolejiště. Od SŽDC si totiž pronajali  jen zlomek sítě. Stěží tedy lze mluvit o konkurenčním prostředí. Z řevnivosti mezi soukromníky a ČD tak cestujícím místo výhod plynou velmi reálné trable. Pokud totiž mají soukromníci nad národním dopravcem v něčem navrch, pak zpravidla v úsporách na vybavení soupravy. Navíc si dopravci navzájem velmi neradi uznávají jízdenky.

Kvalitní veřejná doprava je nutnou podmínkou rozvoje vyspělé společnosti, ale také jejím průvodním jevem. Železnici lze tedy chápat jako určitou sondu procházející napříč krajinou i společností, jejíž potíže neúprosně odráží. Zdálo-li se vám tedy během dlouhé cesty vlakem, že v čele drah sedí manažeři, kteří na železnici šetří tak, až je existenčně ohrožují, nezavírejte oči a dívejte se dál.

Autor není šotouš a dění na železnici pouze komentuje.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image