Foto Václav Drozd
Na svém posledním sjezdu se ČSSD zaklínala nutností jednotného postupu a deklarované jednoty. Ale do svého vedení zvolila historicky asi nejnesourodější skupinu lidí – současní místopředsedové a jedna místopředsedkyně reprezentují každý úplně jiné pojetí politiky. Tento rozpor pak zarámoval nový místopředseda strany Jaroslav Foldyna, když novou éru ČSSD označil za „konec konfekčních politiků i stran“ a hřímal, že stranu je nutné vrátit k mužům od soustruhu a ženám od pokladen. Na multikulturalismus, gender nebo inkluzi prý není čas.
Za špatný výsledek ČSSD nemůžou LGBT aktivisté nebo multikulturalismus, ale to, že sociální demokraté nedokázali včas nastolit agendu, která by v postideologickém prostředí dokázala vést s Babišovým ANO hodnotový a ideový souboj.
Zatímco s první částí citovaného výroku se dá skutečně souhlasit, s představami o jeho naplnění už o dost méně. Foldyna a značná část ČSSD se stejně jako celá česká politická scéna utápějí v hledání zástupných viníků krize, kterou politici jeho typu pomohli stvořit. Představa, že tu proti sobě stojí dobrá stará politika a špatné nové trendy, je iluzorní. Není to tak. Politika ztratila schopnost komunikovat zásadní témata, která společností procházejí. Za špatný výsledek ČSSD nemůžou LGBT aktivisté nebo multikulturalismus, jak se nám foldyna snaží namluvit, ale to, že sociální demokraté nedokázali včas nastolit agendu, která by v postideologickém prostředí dokázala vést s Babišovým ANO hodnotový a ideový souboj. Stranu nepohřbilo lpění na novolevicových tématech, ale to, že málo řešila mzdy, bydlení, exekuce, zdravotnictví, vzdělávání nebo vytrácející se pocit spravedlnosti a nerovnost příležitostí. Ostatně stanoviska tzv. nové levice by pro sociální demokracii měla být už dávno samozřejmostí, něčím, o čem se už ani nemusíme bavit – třeba i proto, abychom zbytečně dál neulpívali na politice identit. Spor, který se na politické scéně odehrává a který reprezentuje i ČSSD, se ve skutečnosti vůbec nevede mezi liberálním a konzervativním, ale mezi reálným a falešným.
Jaroslav Foldyna se v politice spoléhá na to, že hlas lidu je vždycky xenofobní, vždycky nenávistný a vždycky nacionální. A taková podle něj proto musí být i sociální demokracie. Jenže pravda je úplně jinde. Smyslem levicové politiky není štvát proti sobě lidi ve spodních vrstvách společnosti, ale artikulovat dynamiku sporu tak, aby bylo jasné, kdo na nerovnostech nejvíce vydělává nebo z nich mocensky těží. Dá se to dělat i způsobem, který z nespokojených lidí nedělá nenávistné idioty. Pak by ovšem lidi jako Foldyna nemohli dělat politickou kariéru v ČSSD a své místo by nacházeli tam, kam skutečně patří – třeba v SPD.
Autorka je redaktorka Alarmu.