Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Dva rapoví papežové na jedné stolici

Kendrick Lamar dostal Pulitzerovu cenu za album DAMN. Drake má zase další prvenství v americké hitparádě. Kdo z nich je větší legenda?

V okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že Kendrick Lamar dostal jako vůbec první rapper v historii Pulitzerovu cenu za svoje album DAMN., jsem pořád dokola poslouchal Drakeův poslední singl Nice for What. A když jsem si potom na amerických serverech četl vyjádření poroty, že DAMN. je „virtuózní kolekce písní spojená pouliční autenticitou a rytmickým dynamismem, která nabízí působivý vhled od komplexity moderního života Afroameričanů“, hrálo mi u toho Take Care, Drakeovo druhé studiové album z roku 2011.

Pulitzerovu cenu jsem měl dříve spojenou hlavně s literaturou. V komiksových historiích jsem četl o tom, jaký to byl šok, když ji v roce 1992 dostal Art Spiegelman za komiks Maus. Rozumíme si, tu velkou, zásadní Pulitzerovu cenu dostal někdo za komiks. Za něco obvykle spojovaného s brakem. Jenže Pulitzera dostávají i novináři a, světě div se, taky muzikanti. Dívám se, kdo cenu dostal v posledních letech: čínská skladatelka Du Yun za operu nebo avantgardní saxofonista Henry Threadgill. Ze jmen v seznamu jich znám jen pár, prvním jazzmanem, kterému se porota odhodlala cenu dát, se stal až v roce 1997 Wynton Marsalis – prototyp uhlazeného strýčka v obleku, který by nevadil ani vaší babičce, prostě nic revolučního. Mimochodem, když v roce 1965 porota navrhla Dukea Ellingtona, rozhodli se pořadatelé cenu za hudbu prostě nepředat. Představa, že by ji dali někomu z jazzu, všechny hrozně vyděsila.

Velká slova, velká deska

Teď ji má Kendrick Lamar za desku, které se prodal milion kusů a byla na první příčce americké hitparády. Vlastně je to pop, dalo by se říct. A stejně ne. DAMN. je koncepční album o protikladech, které svírají duši někoho, kdo vystoupal na absolutní vrchol, shlíží na svět kolem sebe a přemýšlí, co má dělat. Každý track se točí kolem jednoho existenciálního tématu, a komu by to nedošlo, pro toho jsou názvy tracků v kapitálkách a s tečkou na konci. Velká slova, velká deska. Takové jsou nahrávky, které vstupují do dějin, desky, které dostávají ceny.

Na otázku, kdo je nejlepší současný rapper, těžko hledat odpověď, na trůnu teď prostě sedí dva. Jako když měla na začátku 13. století katolická církev dva papeže.

A já si přesto následující ráno, kdy mám o Pulitzerově ceně psát článek, pustím na Spotify Drakeovo Nothing Was the Same z roku 2013. Ve stejný den, kdy zveřejnili zprávu o Lamarově ocenění, se Drakeovo Nice for What s euforickým samplem Lauryn Hill dostalo na vrchol amerického žebříčku, kde mimochodem vystřídalo předchozí Drakeův singl God’s Plan. Ten vedl hitparádu deset týdnů a v klipu k písni rapper chodí po Miami a rozdává na ulicích peníze místním. Než video vůbec začne, oznámí nápis, že Drake mohl utratit milion dolarů za opulentní klip, ale místo toho je dal těm, kteří peníze skutečně potřebují. Skvělé samaritánské gesto (ironie), obzvláště když rapper další milion (a nejspíš mnohem víc) utratil o pár týdnů později na klip k Nice for What, v němž hrají hollywoodské herečky a modelky.

V Lamarových klipech mnohem spíš uvidíte experimenty s kamerou a vizuální odkazy na hip seriály (Mladý papež v klipu Humble), komentáře k životu současné černé Ameriky (Alright), anebo při nejhorším jeho obličej zkřivený existenciální krizí (DNA). Drake vlastně klipy ani netočí a místo toho dělá memy pro sociální sítě. Když v Hotline Bling trochu klopotně tancoval v neforemné péřové bundě v žlutě svítící krychli, stal se z toho jeden z nejpopulárnějších virálů posledních pěti let, který remixovali snad úplně všichni internetoví kutilové.

Drake a Kendrick Lamar snad ani nemůžou být odlišnější. Jsou jako jing a jang současného rapu. Jeden angažovaný tradicionalista, druhý populista a inovátor. A jejich podprahová válka dělá momentálně z hip hopu mimořádně vzrušující kolbiště. Na otázku, kdo je nejlepší současný rapper, těžko hledat odpověď, na trůnu teď prostě sedí dva. Jako když měla na začátku 13. století katolická církev dva papeže – jednoho ve Vatikánu a druhého v Avignonu.

Lamar, rapový ekvivalent progresivního rocku

Jejich cesta na vrchol byla vlastně podobná. Lamar je o rok mladší než Drake a třicítku dovršil teprve vloni. Drake debutoval v roce 2009 mixtapem So Far Gone a o rok později vydal dlouhohrající debut Thank Me Later. Lamar se objevil v roce 2010 s Overly Dedicated, první regulérní deska Section.80 přišla následující rok. Roční rozdíl vydržel i u alb, kterými se zapsali do povědomí veřejnosti – Drake v roce 2011 pochmurně shlížel z obalu svého prvního masterpiecu Take Care, Kendrick o rok později vyprávěl na good kid, m.A.A.d city částečně autobiografický příběh mladíka uvězněného ve spirále násilí černošského ghetta. Byla to první koncepční deska jeho kariéry a od té doby Kendrick Lamar nic jiného než koncepční desky netočí. Drake místo toho vydává „playlisty“, které mají za úkol sbírat co nejvíc přehrání na streamovacích službách. Když na jaře 2015 vydal Lamar To Pimp a Butterfly, zněly na jeho adresu oslavné fanfáry. Žádná deska – snad kromě My Beautiful Dark Twisted Fantasy od Kanye Westa – nesklidila tak jednohlasnou chválu. To album má všechno: politickou linku o policejním násilí na Afroameričanech, osobní příběh plný pochybností a zmatku a pak taky ambiciózní mix rapu se současným spirituálním jazzem a dřevním funkem.

Možná jsem byl jediný člověk na světě, kterého ta deska nebavila. Až na pár singlů mě nechala chladným, přišla mi zbytečně bombastická, nevím jak v češtině, ale v angličtině se tomu říká „overthought“, jednoduše rapový ekvivalent progrockových desek ze sedmdesátých let, kde pětiminutové sólo nahradil virtuózní rap. Občas si říkám, že dám To Pimp a Butterfly znovu šanci, ale většinou se nedostanu přes šestý track, v němž Kendrick rapuje jako by byl v různých fázích svého života. V okamžiku, kdy začne „hrát“ své mutující pubertální já, mě obvykle polije pocit trapnosti a desku vypínám. A to ještě na konci celé desky vede v dvanáctiminutovém tracku Mortal Man fiktivní rozhovor s Tupacem Shakurem.

Nothing Was the Same jsem slyšel podle mého Last.fm přesně osmasedmdesátkrát, a než dopíšu tenhle článek, už to možná bude osmdesátkrát. Zatímco Kendrickovo Alright skandovali lidé na náměstích při demonstracích na podporu hnutí Black Lives Matter, musel vysvětlovat, jak může proboha v Started from the Bottom rapovat o tom, že „začal na dně“, když strávil dětství ve zbohatlické čtvrti a hrál v populárním televizním seriálu Degrassi. „Každý někde začínal a někam musel dojít,“ vysvětloval Drake nepříliš důvěryhodně v rozhovorech.

Lamar místo toho vyrostl v Comptonu, tedy na předměstí Los Angeles, kde se zrodil na konci osmdesátých let gangsta rap. V USA je jen pár horších míst, kde se dá žít. Když místní N.W.A. začali na konci osmdesátých let rapovat o tom, že zločin je jedinou cestou ven z chudoby v ghettu, zrodil se etalon rapové autenticity, který žánr vystřelil na vrchol prodejních žebříčků, kde je dodnes. Drake je oproti tomu z kanadského Toronta. Žádný div, že američtí hiphopoví tradicionalisté skřípají zuby, že největší hvězda „jejich“ žánru není ani z New Yorku, ani z Los Angeles, dokonce ani z Atlanty. To z Drakea dělá většího outsidera, než jakým může kdy být Kendrick Lamar. A to je něco, s čím se vlastně dá skvěle identifikovat a co je kromě autenticity druhá věc, kterou popové hvězdy potřebují k tomu, aby se dokázaly napojit na své fanoušky. Drake má ale ještě něco, čím sbírá body: smutek, melancholii, emoce. Rozhodně není první rapper, který ve svých skladbách otevírá srdce (tím je mnohem spíš Kanye West, jehož album 808s and Heartbreak z roku 2008 vrhá stín na většinu Drakeovy kariéry), ale byl určitě tím, kdo emoce dostal do rapového mainstreamu. Jen se podívejte na obal Take Care, na němž smutně sedí za stolem obklopen symboly bohatství.

I Kendrickův rap je plný pochybností a vnitřních svárů, ty jsou ale většinou zasazené do meditací o rase. Ta témata se opakují od básníků Harlemské renesance přes Martina Luthera Kinga a Malcolma X až ke skečům Davida Chappella. Jak být úspěšný černoch, a přitom soucítit s těmi, kteří zůstali na ulici a bojují každý den o přežití? Drake je nicméně smutný hlavně proto, že si právě vzpomněl na nějakou holku, která ho v minulosti nechala. Jak jen mohla?

Buď pokornej, hajzle

Zatím to vypadá, že v jádru tohoto sporu je odvěký boj umění: povrch versus hloubka, jednoduchost versus komplikovanost. Rock to měl v sobě taky – Bruce Springsteen točil velké desky, miliony jich ale prodával Rod Stewart. Drake je na první pohled komerce a populismus, Kendrick zase autenticita a angažovanost. Jenže ve skutečnosti to vůbec není tak jednoznačné, jak to vypadá. Právě DAMN. je deska, kterou chtěl Kendrick Lamar zaútočit na špici hitparády, a aby získal své vůbec první číslo jedna na singlovém žebříčku, angažoval atlantského producenta Mike Will Made It, který předtím psal hity pro Miley Cyrus, a taky Futurea a Beyoncé. Povedlo se a Humble s ujetým samplem spinetu (nebo bůhví co to je) byl vloni obří hit, díky kterému Kendrick vůbec poprvé v přímém souboji desek porazil svého kanadského konkurenta. „Hajzle, buď pokornej,“ vzkazoval v refrénu Humble. Adresáty byli všichni rappeři v okolí a nejspíš i Drake.

Mimochodem, tihle dva se na jednom tracku potkali jen jedinkrát – ve skladbě Poetic Justic z alba good kid, m.A.A.d city. Pragmatické spojení s hvězdným Drakem mělo přinést desce tehdy málo známého rappera pozornost a zafungovalo to. Pak se ale jejich cesty rozešly. Jejich válka je ale skrytá, rivalita nikdy nepřerostla v otevřené nepřátelství. Nicméně se hojně spekuluje, že právě kanadská hvězda je častým terčem Kendrickových rafinovaných špílců proti rapperům, kteří si nepíšou vlastní texty a podlézají rádiovým dramaturgům.

DAMN. je o dost lepší album než Drakeův rozpačitý „playlist“ More Life. To je ale na druhou stranu deska, na níž Kanaďan vtáhl do amerického rapu britský grime, a stvrdil tak svoji pozici ambasadora hiphopových kultur na okraji. Na tom je ale také něco kontroverzního. Celá řada hitů, které Drake za poslední roky nasbíral (a nikdo nenasbíral tolik hitů jako Drake, ani Beatles), jsou vlastně remixy skladeb, které se objevily v undergroundu, a on do nich jen dotočil svoje verše. Je to zneužití, kulturní apropriace, anebo tím pomáhá na vrchol projektům, které by jinak nikdo neznal? Jako třeba aktuálně BlocBoy JD z Memphisu, jehož Look Alive dotáhl Drake svým jménem do americké Top 5.

Zatímco si Drake vypůjčuje hity z undergroundu, Kendrick undergroundem v očích rapové veřejnosti je. Dokonce vytvořil vlastní klony angažovaných (undergroundových) rapperů, kteří svoji obyčejnost nosí hrdě na klopě jako visačku autenticity (J Cole, vidíme tě). Zároveň ale vydává na velkém labelu Interscope a poněkud zbytečně se snaží vylapšit svůj profil hostovačkami u popových hvězd, jako jsou Taylor Swift nebo Maroon 5. Když se na Twitteru objevila zpráva, že Kendrick má Pulitzera, tweetnul jsem okamžitě, že Drake teď za svoji příští desku (vyjde v červnu) musí dostat Nobelovu cenu. Samozřejmě se to nikdy nestane. Kanaďan mnohem spíš zlomí nějaký nový rekord streamovacích služeb. A Kendrick Lamar pak zase vydá nějakou koncepční desku, kterou budou všichni oslavovat. A konečně získá i tu Grammy za album roku, kterou mu zatím Akademie z absurdních důvodů upírá.

O jednom mě baví číst a psát, druhého radši poslouchám. Věřím ale, že to má spousta lidí i obráceně. Souboj Kendricka Lamara a Drakea definuje střet mezi ambicemi a populismem, inovátorstvím a tradicionalismem, tedy přesně to, kvůli čemu je hip hop poslední roky velmi vzrušujícím žánrem. Kendrick Lamar by možná nikdy nedosáhl na tak prestižní ocenění, jakým je Pulitzerova cena, nebýt svého protivníka. Otázka „Drake, nebo Kendrick?“ tak zůstává nevyřešená. Podobně se asi cítili hudební fanoušci v osmdesátých letech, kteří se hádali o tom, jestli je lepší Prince, nebo Michael Jackson. Anebo v šedesátých jestli Beatles, nebo Rolling Stones. Ani v jednom případě dodnes neznáme výsledek.

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image