Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Jak se násilí stalo v Evropě normou

Mezi vypuknutím první světové války a koncem druhé světové války v Evropě probíhal nemilosrdný boj o podobu nového společenského pořádku. Ukazuje to kniha Oheň a krev Enza Traversa.

Italský historik Enzo Traverso se v jedné ze svých posledních knih Fire and Blood: The European Civil War (Oheň a krev. Evropská občanská válka) dívá na turbulentní léta první poloviny dvacátého století jako na celoevropský společenský konflikt, ve kterém mezi sebou soupeří různé politické proudy, jež se snaží nahradit selhávající kapitalistický liberalismus. Přitom hlavní komponenty společensko-politické dynamiky, které dominovaly meziválečné Evropě nejen do konce druhé světové války, jsou pro Traversa násilí a strach.

Zabij, nebo budeš zabit

Koncept evropské občanské války probíhající v době mezi první a druhou světovou válkou není v historiografii nikterak nový. Někdy bývá nepřesně spojován s historikem Ernstem Noltem, který ve své knize Tři tváře fašismu hovoří o evropské válce, která začíná bolševickou revolucí a končí pádem nacismu. Jiní historici za počátek evropské občanské války považují vypuknutí první světové války, která znamenala konec určité ideje o tom, co představuje Evropa, a začátek nové epochy kulminujících celospolečenských krizí.

I o tom, do jaké míry byl svět před vypuknutím první světové války stabilní, by se přitom dalo  polemizovat. Eric Hobsbawm ve své historické tetralogii, z nichž byl do češtiny přeložen pouze poslední díl Věk extrémů, v němž mapuje světové dějiny od Velké francouzské revoluce až po konec studené války, předkládá obraz období před první světovou válkou jako kontinuálně nestálého světa, který se sice pohybuje mílovými kroky dopředu v technologicko-průmyslové oblasti, zároveň se v něm ale zvětšují sociální rozpory a vzniká tím nebezpečný (sebe)destruktivní potenciál nové lidské epochy. Vyústěním všech narůstajících sociálních, hospodářských a politických problémů byla první světová válka, která svým charakterem otevřela vřídlo bezprecedentního násilí a válečné psychózy, které se přelily do následujících dekád.

Při analyzování vlivu komunismu a fašismu během dvacátých a třicátých let minulého století se obvykle zdůrazňuje především rostoucí nacionalismus a hospodářská krize. Nedostatečně se však připomíná zkušenost první světové války, která zásadním způsobem ovlivnila podobu evropských dějin. Přitom právě první světová válka znamenala ten největší zlom, kdy se definitivně oddělila stará Evropa od té nově se formující. Od první světové války se válečný konflikt přestal týkat pouze válečné fronty, kde zuřily boje, ale plně pohltil i zázemí, kde veškerá práce civilistů směřovala k válečnému snažení. Civilisti se také často sami stávali cílem nepřátelských útoků. Hranice mezi vojákem a civilistou se stala nezřetelnou. Kdo je a kdo není legitimní nepřítel, tak jak jej zná regulérní válka mezi jednou a druhou mocností, nelze v takovémto případě zcela jasně definovat. Za takových okolností jednali účastníci konfliktu nemilosrdně. „Zákon je zde jasný – zabij, nebo budeš zabit… Vzduch je nasáklý pachem krve, která mění stav naší mysli, kde už není místo pro nic jiného než blížící se teror. Cítíme blížící se teror stejně jasně, jako když před bouřkou cítíte vzduch naplněný elektřinou,“ referoval o probíhající ruské občanské válce Victor Serge ve svých deníkových zápiscích The City in Danger. Boj během občanské války není veden podle nějakých jasně stanovených pravidel, jak tomu bývá během bojů jednoho státu proti druhému, ale na základě politického a morálního přesvědčení. Násilí plodí další násilí a nikde není jasně určeno, kde, jak a kdy tato vlna skončí.

Festival krutosti

Traverso tvrdí, že v takové situaci, kdy se právo dostává do pozadí a stát ztrácí monopol na násilí, dochází k určité regresi v civilizačním procesu společnosti, jak o něm mluví německý sociolog Norbert Elias ve své knize O procesu civilizace. Sociální a kulturní zábrany, které tvarují naše normy chování, najednou mizí. V této fázi se násilí dostává do extrémní dimenze a stává se nekontrolovatelným, získává silný symbolický rozměr a nikdy není jen instrumentálním jednáním. Násilí se proměňuje v krutost. Nikdy přitom není pouze otázkou jedné či druhé strany konfliktu. Typickým příkladem je krutost páchaná během revoluční občanské války v Rusku mezi bolševiky a bělogvardějci. Zatímco v bělogvardějských kruzích kolovaly legendy o existenci čínské čeky, která se vyžívala v krmení zvířat v zoologické zahradě mrtvolami svých nepřátel, historik Jean-Jacques Marie považuje za doložený fakt, že kozáci na straně bělogvardějců s oblibou připravovali tzv. komunistickou polévku, která spočívala v tom, že se do vařící kádě uprostřed vesnice naházeli živí zajatí komunisté a následně byli ostatní zajatci nuceni, aby tento vývar z uvařených lidí snědli. Nejde o to pouze zabít své nepřítele, ale také je veřejně ponížit a předvést ostatním jako válečnou kořist.

Vzpomeňme si například na první měsíce po konci druhé světové války v Československu, kdy docházelo k násilným excesům vůči skutečným či domnělým kolaborantům a německému obyvatelstvu. V podstatě šlo o podobný typ násilí. Jednalo se o festival krutosti, který měl symbolický význam. Vlna emocí, která po letech nacistického útlaku zavalila české obyvatelstvo, netoužila pouze po odstranění zrádců a Němců, nýbrž po jejich krutém ponížení.

Jak přitom připomíná Traverso, revoluční násilí vycházející zdola se postupně transformuje v institucionální násilí vedené shora. Krutost komunistického režimu v padesátých letech a takřka apatický postoj veřejnosti k němu vychází částečně z toho, že se ona vlna lidového násilí zespoda, která v prvních poválečných měsících vytryskla po letech nacistického teroru, institucionalizovala. Komunistický režim se tím snadněji mohl vypořádat se svými nepřáteli, aniž by tím vzbudil ve společnosti větší odpor. Podobně tak i erupci násilí, která zachvátila Francii během prvních měsíců Velké francouzské revoluce, kdy lidé ve městech a na vesnicích rabovali zámky, zabíjeli představitele aristokracie a napichovali jejich hlavy na kůly jako trofeje, vystřídal jakobínský teror, který usměrňoval tento proud spontánního lidového násilí. Stejně tak i bolševický „rudý teror“ usměrňoval erupci násilí vycházející zdola, která se po letech útlaku dlouhou dobu koncentrovala v ruské společnosti za carského režimu.

Válka nejen na bitevních polích

Násilí a strach se po konci první světové války hluboko otiskly do kolektivní evropské paměti. Totální válka, která smazala rozdíl mezi válkou odehrávající se na frontě a občanskou společností na plno pracující ze zázemí pro válečný průmysl, přenesla strach a násilí z válečných zákopů do ulic měst. Militarizace politického života na konci války vedla k formování paramilitárních oddílů a různých ozbrojených skupin, které operovaly uvnitř měst a plánovaly povstání. Už v prvních poválečných letech se objevovaly v Německu paramilitární jednotky, které usilovaly buď o komunistickou revoluci jako v případě komunistické skupiny Spartakovců v Berlíně v lednu 1919, nebo o návrat císaře a starých pořádků jako v případě polovojenských jednotek Freikorps, tvořenými navrátilci z fronty, jejichž snaha o převrat během tzv. Kappova puče v roce 1920 dopadla podobně neúspěšně. Takovéto polovojenské skupiny byly typické pro meziválečné období v různých evropských zemích. Násilí mezi různými ozbrojenými skupinkami se odehrávalo v Itálii mezi Arditi del Popolo a Mussoliniho squadristy, povstání a kontrarevoluce se děly v baltských státech, Maďarsku, Bulharsku nebo Rakousku. Podobné pouliční střety zažilo i Španělsko během počáteční fáze tamější občanské války. Vrcholem partyzánského způsobu boje byla druhá světová válka. Stovky tisíc partyzánů vedly po boku klasických vojsk paralelní válku proti nacistům. Partyzáni se stali nenahraditelnými spoluúčastníky války, v níž se vojenské operace proplétaly s hnutím za národní osvobození, bojem proti okupantům a antifašismem.

Vliv násilí a strachu na evropskou společnost je patrný i v mnoha dílech meziválečné kultury. V kinematografii můžeme vzpomenout například na film M od Fritze Langa, který je pro zobrazení strachu a násilí v poválečném období naprosto emblematický, nebo Broken Lullaby (Muž, kterého jsem zabil) od Ernsta Lubitsche. Fotografická kniha War Against War! od Ernsta Jüngera z roku 1924, která ukazuje důsledky válečných hrůz, pak funguje jako dokonalá šoková terapie proti válečnému šílenství. Zajímavý pohled na proslulé propagandistické fotografie Adolfa Hitlera od jeho osobního fotografa Heinricha Hoffmanna, pořízené v roce 1928, představila historička Susan Buck-Morss. Fotografie, které představují Hitlera hovořícího k masovému shromáždění, mnozí interpretují jako dokonalé propagandistické snímky, jež pouhými gesty vyjadřují silné emoce, se kterými se jeho posluchači dali snadno strhnout. Pokud však sejmeme z Hitlerových gest nános symboliky, který do nich vtisknul propagandistický nacistický aparát, a uvědomíme si, že fotografie vznikly ve fotografickém studiu, kde se Hitler díval sám na sebe v zrcadle, je podle Buck-Morss možné spatřit v jeho gestech a obličejové mimice nikoli expresivní, nýbrž reflexivní efekt. Hitler nepředával svým posluchačům nové emoce, nýbrž pouze odrážel zpět na své publikum jejich vlastní výrazy a pocity, které vyjadřovaly především strach a nervové zhroucení z prožitých válečných hrůz.

Kniha Enza Traversa může čtenáři pomoci lépe uchopit vnitřní společenskou dynamiku období první poloviny dvacátého století, která se z dnešního zpětného pohledu vypadá jako takřka nepochopitelná a vzdálená epizoda evropských dějin, ačkoli je tomu letos teprve sto let od konce první světové války. Extrémní zážitek tohoto válečného konfliktu posunul hranice míry představitelného násilí a to, co se dříve zdálo být jako příliš radikální, bylo najednou považováno za jedinou možnou cestu k domnělé záchraně lidstva. Lid ovládaný strachem a smazané hranice mezi občanskou společností a válečnou frontou tvořily ingredience, které se daly snadno přetavit v nový výbuch celoevropského válečného násilí.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image