Filmové oddělení tiskového odboru ministerstva obrany by si nikdy netrouflo vytvořit film, který by byl tak jednostranně nakloněný armádě i Izraeli, jako je Foxtrot. Ví totiž, že by mu nikdo nevěřil. Mimo to by nebyli s to vytvořit něco tak estetického – film, který je poetický, symbolický a metaforický. Publikum naštěstí není žádnou lodí bláznů a jednoduše se neztotožní s neuvěřitelně ignorantským útokem izraelské ministryně kultury Miri Regevové (ta označila film za urážku dobrého jména státu Izrael – pozn. red.), která navíc film ani neviděla. I kdyby ho ale viděla, nejspíš by si neuvědomila, jaký poklad tento snímek představuje pro oficiální PR.
Zkrášlování okupace
Její kolega, ministr pro vnitřní bezpečnost Gilad Erdan, jenž je současně ministrem informací a hlavním lídrem války proti mezinárodnímu Hnutí za bojkot, stažení investic a sankce (BDS), měl v zájmu svého tažení okamžitě nařídit distribuci filmu po celém světě. Efektivnější nástroj na zkrášlení obrazu Izraele by totiž dnes našel jen těžko. Podívejte, jak jsme my, Izraelci, krásní. Jakou máme skvělou kinematografii, v jak pěkných domech žijeme a jak krásní jsou naši přeživší holocaustu. I ty pomlouvané checkpointy jsou vlastně krásné…
Všichni se pohoršují nad scénou, kdy vojáci někoho zabijí a pak zahlazují stopy svého činu. Jenže Foxtrot dělá něco mnohem horšího – snaží se zahladit odpornou povahu samotné okupace.
Režisér Samuel Maoz natočil krásný film – který je poněkud záludně zavádějící. A to poslední, co si zaslouží, jsou výčitky, že poškozuje Izrael. Foxtrot je spíš hříšným tancem. Maoz o svém díle říká, že je to metafora obecných otázek danosti osudu, možnosti volby a schopnosti jednotlivce ovlivnit svoji budoucnost. To jsou důležitá a fascinující témata a Maoz by se jim mohl věnovat v příběhu o chybně diagnostikované rakovině, osudovém rande, které se nestalo, nebo zmeškaném letu, jenž se protagonistovi fatálně nevyplatil. On se ale rozhodl rozehrát svou úvahu v kontextu izraelské okupace palestinských území. Měl by proto ze sebe přestat dělat prosťáčka a rozhlašovat, že jeho film je uměleckým, fiktivním dílem, které postrádá historické ukotvení a nemusí se vztahovat k realitě ani k pravdě. Ve chvíli, kdy se rozhodl zasadit film do prostředí okupace, z něj totiž udělal jasně politický příběh o současném dění. Jenže to, co vidíme, nevypadá ani jako foxtrot (jak později zjistil sám tvůrce), ani jako okupace. Popravdě řečeno, podobnost tam není žádná.
Zkrášlování okupace není o nic lepší než její pomlouvání. Říkat o izraelských vojácích, že jsou to nacisté, je samozřejmě hrozné. Jenže popisovat vojenské checkpointy podobně, jako zpěvačka Naomi Šemerová ve slavné písni z roku 1968 zpívala o předsunuté hlídce brigády Nachál, je rovněž odporné. Lež je lež, ať ji rámujeme, jak chceme. Na checkpointech nenajdeme moc pěkných věcí. Vlastně ani jednu. A Maoz se s tím rozhodl něco udělat – přikrášlit je. Samo sebou součástí umělecké svobody je vykreslovat věci osobitým způsobem. Maoz ale nemůže ignorovat dopady svých halucinací. Když stanoviště izraelské armády vypadá jako krásné surrealistické kulisy ze starého italského filmu, možná věří, že jsme v Benátkách. Rozhodně ale nejsme v Izraeli. Tam nic takového neexistuje. Nejsou tam žádné podobně krásné checkpointy, kde by se tiše procházel velbloud a opodál stál minivan se zmrzlinou.
Zahlazování stop
Stejně jako se Maoz nemůže zbavit odpovědnosti za celkové vyznění filmu, nemůže se zříct ani toho, jakým způsobem zpodobňuje Palestince. Ti, když už se ve filmu objeví, pak jen jako stafáž, která navíc s reálnými lidmi nemá mnoho společného. Ve filmu se vozí velkým Chevroletem s izraelskou poznávací značkou. Vždy jsou ve svátečním – buď při cestě na svatbu, nebo na cestě ze svatby, pokaždé ale připravení bujaře propuknout ve zpěvné veselí. V Izraeli nenajdeme mnoho takových designových bytů, jako je ten, ve kterém bydlí Jonatánovi rodiče, ani vojáků, kteří by si na checkpointu krátili dlouhé hodiny nudy kreslením komiksů nebo kontrolou svažujícího se kontejneru (což má být metafora nemožnosti pohnout se z místa).
Vojáci na checkpointech takhle zkrátka nevypadají. Nemají pohledy plné žalu a většinou se věnují spíše brutalitě než komiksům. Většina z nich nevyrostla ve vymazlených domech, patřících pohledným architektům, kteří se oženili se svými studentkami a sloužili v elitní jednotce 8200. Okupační vojáky je samozřejmě možné zpodobnit, jak si jen vzpomenete. Jenže když tohle udělá izraelský režisér, který má určité politické vědomí, výsledkem není biják, ale propaganda. Všichni se pohoršují nad scénou, kdy vojáci někoho zabijí a pak zahlazují stopy svého činu. Jenže Foxtrot dělá něco mnohem horšího – snaží se zahladit odpornou povahu samotné okupace.
Autor je izraelský novinář.
Z anglického originálu A Beautiful Film About the Occupation, publikovaného v deníku Haaretz, přeložil David Kocman.