Návrat směšných katolíků

Kardinál Duka kritizuje Zemana za sbližování s komunisty a společnost za „radikalizaci“. Sám přitom požaduje cenzuru a s Okamurou se shodne v otázkách bezpečnosti.

Srandovní flanďáky, lakomé černoprdelníky, pitomé obtloustlé kněze kázající panovníkům přizpůsobenou katolickou morálku a další figury pod celibátem jsme už skoro vymazali z paměti. Přestali být terčem vtipů, protože k tomu zkrátka nebyl důvod. Ale nakonec se vrátili, i když by to ještě před pěti šesti lety čekal málokdo. Do médií se tenkrát dostávali spíš evangeličtí faráři-úleťáci, kteří někde v zapadákovech rozjížděli víru s elektrickou kytarou, a hitem televizního katolictví devadesátých a nultých let byl kněz-intelektuál Tomáš Halík. Ten byl a je velmi pro humor a se svou neskutečnou kultivovaností jistě taky leckoho pobaví (a jednoho člověka baví opravdu hodně). Z televizního lumena víry se ale dnes pro ostřejší katolíky stal vyvrhel.

S kardinálem Dominikem Dukou, zklamáním z vývoje českého kapitalismu a zejména uprchlickou panikou a krizí se situace změnila a dneska flanďáci mluví zase do všeho. Skoro jako za Habsburků. Poklonkují Hradu a Miloši Zemanovi (pokud tedy zrovna nejede soudruhovat za komunisty, těm katolíci neodpustili). Jako ideologii si Dukovi katolíci – stejně jako čeští komunisté – vybrali nový typ středoevropského autoritářství. Žádné zastávání se slabších, znevýhodněných a dalších obětí systému, ale řeči o zrádcích, neomarxistech a k tomu národ, práce a heterosexuální rodina.

Dvě organizace s krvavou minulostí

Po zločinech komunistické diktatury vůči křesťanům se militantní antiklerikalismus i karikování představitelů církve jevilo minimálně jako nevhodné. Po získání restitucí a obratu špiček katolické církve směrem k antihomosexualistickému mazlení s Klausem, boji za národní identitu proti uprchlíkům a rétorice „miluj bližního svého, ale nepřeháňej to“ by se ale skeptický pohled na ty, kteří nabízejí spásu, měl zase vrátit. Se vším všudy.

Katolická církev má vzácnou schopnost halit útlak do řečí o rodině a pospolitosti. Taková katolická pospolitost a katolická rodina v pojetí Duky je ale především o tom, kdo do ní nepatří, spíš než o tom, kdo do ní patří a na koho se nemá zapomínat. Zatím nejtěžší kalibr, který se dostal do médií, je bezpochyby kněz Petr Piťha, který před dvěma lety doporučoval střílet i dětské uprchlíky, protože pochyboval, že je možné muslimy pokřtít. Nevěří totiž na mezináboženský dialog. Pozvali ho i do DVTV a Daniela Drtinová se na něj dvacet minut usmívala jako na svatého starce. Oproti němu je Duka pořád beránek.

Ale i Dominik Duka pomalu každou svoji významnější řeč využije k útoku na „zhoubnost ideologie genderu“, „politickou korektnost“ nebo „menšiny, které chtějí diktovat druhým“. Vždycky přidá něco o vysoké rozvodovosti a lamentuje nad všeobecným úpadkem doby. Tentokrát svým proslovem u příležitosti uložení ostatků kardinála Berana v Praze nadchnul několik pravicových komentátorů, protože se obul do sbližování Miloše Zemana s KSČM. Je to ale úplně jedno. Neznamená to žádný Dukův obrat od autoritářství. Odpor katolické církve vůči komunistům je spíš historický, takřka nostalgický, stejně jako je historický boj současných komunistů proti kapitalismu. Komunisti nakonec jdou katolíkům po penězích, tak se není co divit. Jinak obě organizace s krvavou minulostí v současném Česku směřují podobným směrem – do náruče Zemana, k nacionalismu a obdivu k lidem, jako je Orbán a Kaczyński.

Opium bez spásy

Když o víkendu varoval Duka před radikalizací společnosti, není vůbec jasné, jakou radikalizaci měl na mysli. Před volbami doufal v hlas „mlčící většiny“ oproti „různým menšinám“, po volbách se médiím vyznal, že s Okamurou ho pojí strach o bezpečnost našich lidí a teď se najednou bojí „radikalizace“ a těch, kdo chtějí udělat pořádek. Bojí se komunistů, kteří chtějí uplatňovat svůj vliv ve společnosti, ale nějak si nevšiml, že se pomalu stává součástí stejné antiliberální koalice.

Muži v důstojných pyžamech, kteří drží celibát, aby se stali experty na rodinu, a říkali ostatním, s kým můžou spát a jak má vypadat „slušná rodina“, se vrací na scénu ve změněné konstelaci. Podle chorvatského filosofa Borise Budena náboženství ve východní Evropě po pádu komunismu přiznalo, že nenabízí spásu fungující jako „opium lidstva“, ale že je opiem ve světě, v němž není žádná spása. Opium nemá tentokrát podobu náboženské pravdy, ale spíš kulturní identity. I v tom se katolíci podobají komunistům, kteří rovněž z utopického projektu sestoupili k velmi konkrétní obraně kulturní identity.

Církevní papaláši starých dob se báli satana v podobě sexuálního pokušení, ti dnešní spíš brání křesťanství jako politickou a kulturní identitu. Arcibiskup Duka se na jedné straně bojí o svobodu slova a zaklíná se na svém blogu Orwellem, na druhé straně požaduje cenzuru a trestní stíhání divadelníků, kteří na festivalu v Brně uvedou divadelní hru chorvatského režiséra Olivera Frljiće Naše násilí, vaše násilí. Duka si chce klást otázky a chce nahlas mluvit, ale jiným to chce zakazovat. Normální opium by bylo lepší.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Čtěte dále