Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Okázalé utrácení Tomáše „Ortela“ Hnídka

O víkendu se v den narození Adolfa Hitlera ženil Tomáš Hnídek. Svatba svou středověkou stylizací a výstřednostmi typu medvěda na vodítku potvrdila především starou pravdu: peníze nesmrdí.

Negativní reklama – taky reklama. Dobře to ví to bývalý člen neonacistické kapely Conflict 88 Tomáš „Ortel“ Hnídek. Pokud se kdy své minulosti zřekl, tak pouze naoko. Svůj stávající byznys model totiž spíš než na muzice postavil na umném podsouvání rasistických a xenofobních idejí, které lze stěží trestat podle litery zákona.

Toho si byla vědoma i správa středočeského zámku Zbiroh, kde se o uplynulém víkendu konala Hnídkova svatba. Album snímků z okázalé novoromantické slavnosti mělo publicitu zajištěnou předem. Program zahrnující vystoupení šermířů, kejklířů a tanečníků a datum kryjící se s narozeninami Adolfa Hitlera ji pouze umocnily. Co na tom, že jedněm je taková svatba k smíchu a druzí by rádi taky takovou.

Slavnosti se zúčastnil také živý medvěd na vodítku. Toto kouzlo nechtěného mimoděk odkazuje na slavný výjev z mezihry De Palmovy Zjizvené tváře. Nese však v sobě i jiná podprahová sdělení, která unikla fanouškům Ortelu a dost možná i Hnídkovi samotnému.

Málo proměnlivé osazenstvo, scházející se pravidelně na konci listopadu ve Státní opeře, Hnidkovi možná tleskalo několik ročníků nazpět. Vždy se ho však podvědomě zdráhalo přijmout mezi sebe.

Tomáše Hnídka opravdu lze se vší vážností považovat za živoucí obdobu Tonyho Montany. Oba jsou ctižádostiví machové, kteří se spíš než vlastním talentem a pílí vypracovali díky tomu, že se neštítili krajně neetických metod. Podle Antify jeho byznys sice nenese tolik co obchod drogami, i tak ale je poměrně výnosný. Suma osmdesát tisíc za dvouhodinové vystoupení možná vyhlíží skromně vedle běžných honorářů ostatních vítězů Českého slavíka, přesto jde o částku, o níž většina běžných festivalových akvizic může jen snít.

Stejně tak Montanovu postavení mezi floridskými prominenty odpovídá také Hnídkova pozice v rámci tuzemské popkultury. Málo proměnlivé osazenstvo, scházející se pravidelně na konci listopadu ve Státní opeře, mu možná tleskalo několik ročníků nazpět. Vždy se ho však podvědomě zdráhalo přijmout mezi sebe, na rozdíl od Daniela Landy, kterému přece jen lze přiznat určitou řemeslnou zručnost. Hnídek jim je dobrý nejvýš k tomu, aby na něho alibisticky ukázali prstem a řekli: „My jsme ti dobří, on je ten špatný.“

Rytíř bez vznešenosti

Hnídkova svatba samozřejmě je součástí jeho prezentace. Reminiscence na středověkou a raně novověkou estetiku ale spíš než na vydatné zdroje inspirace nacionalismu 19. století odkazují na atributy pozitivně vnímané mužnosti. V tomto lze Hnídka těžko podezřívat z vypočítavosti. Prostě je rád za rytíře v lesklé zbroji.

Kalkul už lze spatřovat v tom, nač vtipně poukazoval Adam Conover, který „všechno zkazí“. Každá svatba s patrovým bílým dortem, nevěstou v bílém a bohatým doprovodným programem je od časů britské královny Viktorie ukázkou jediného. Peněz. Většina snoubenců však v dobré víře, že jde o ctihodnou tradici, blahobyt jen předstírá. U Hnídka lze důvodně očekávat, že si nejen může dovolit být svatebním průmyslem oškubán, ale že to také rád dopustí.

Není překvapivé, že těm, kteří mu přispěli nejvíce, to vadí nejméně. Věří, že podporují svůj hlas, barda, který za „utlačovanou“ (rozumějte vystrašenou) bílou většinu odvažuje říkat, co „se nelíbí“. Přitom Hnídek to, co establishment už přeměnil v politický kapitál, jen pseudovysokým alibistickým stylem opatrně opisuje. Krom toho ke svým fanouškům přistupuje stejně kořistnicky jako „páni, co bez přestání z dělníčka hadr dělaj’ na vytírání“. Celé je to ještě smutnější, uvážíme-li, že mnoho jeho sponzorů bylo rádo, když se jim jejich vlastní veselku podařilo vystrojit za deset tisíc.

Naopak v rozporu s tím, co „milým negativním komentátorům“ facebook Chateau Zbiroh podsouvá, opravdu nemají Hnídkovi co závidět. Na ně totiž může dělat nanejvýš dojem Vančurova „hlupce z rozumu předstírajícího vášně starých časů“ nebo „chrapouna, který kdykoliv si navlékne vévodské spodky, vždycky je prodře“. Jestli ale někdo na mediálně vděčné svatbě vydělal, pak právě zámecký hotel. Spojitost s trubadúrem českého xenofobního proudu ho zřejmě nepoškodí. Zvláště ne v očích bohaté klientely, kterou spíš než to, koho hostil před ní, zajímají nabízené služby. Ano, zámek je otevřen pro všechny. Peníze totiž už od dob císaře Vespasiana, který nechal zpoplatnit veřejného záchodky, nesmrdí, aniž když jsou zbarvené dohněda.

Autor neposlouchá kapelu Ortel.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image