Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Polská víza, ukrajinští pracovníci a český Rohlík

Přinášíme reportáž o zaměstnávání Ukrajinců a Ukrajinek s polskými vízy v Česku.

Světlana pracuje v kadeřnictví na Chmelné ulici, jednom z hlavních komerčních tahů Varšavy. Oranžové reklamy v okně nabízejí expresní střih za třicet zlotých (asi 180 Kč), hotový za patnáct minut. Potkali jsme se v neděli. Pracovala od rána až do sedmi večer.

„Osmnáct lidí, ruce mi snad upadnou,“ říká mi cestou na schůzku s jejím mužem Oleksijem a synem Ivanem. Firma, která provozuje síť salonů ve Varšavě, zaměstnává hlavně kadeřnice z Ukrajiny. Jejich výplata se odvíjí od toho, kolik hlav se jim podaří ostříhat. Takže i když je neděle a Světlana nemohla jít s manželem a synem do cirkusu, je s těmi osmnácti zákazníky spokojená.

Ivanovi je osm let a mluví výborně polsky, poslouchá, co rodiče říkají, a opravuje je, když občas překroutí v polštině nějakou koncovku. Větší část svého života prožil v Polsku. Narodil se v Záporoží, městě na jihovýchodě Ukrajiny nad Dněprem, odkud pochází jeho rodiče. Světlana a Oleksij přijeli do Polska před několika lety a dnes si jsou už skoro jistí, že jejich budoucnost je právě ve Varšavě. „Když jsem naposledy jela k rodičům, měla jsem co vysvětlovat,“ říká mi Světlana. „Mluvila jsem na Skypu se známou z Varšavy. A ujelo mi, že už se trochu nudím a chtěla bych se vrátit domů. Když to uslyšela máma, vešla do pokoje a ptala se, co to povídám. Přece jsem tady doma. No ale Varšava už je víc mým domovem.“

Aféra s Rohlíkem ukazuje, že současný způsob regulace migrace Ukrajinců do Česka nevyhovuje potřebám pracovníků ani zaměstnavatelů.

Než si Světlana našla domov ve Varšavě, zkoušela se rodina uživit z Oleksijovy dočasné práce v Česku. „To bylo asi před šesti lety. Ale raději mám Varšavu,“ říká krátce Oleksij. Hovornost zdědil Ivan zcela určitě po matce. Oleksij pracoval v Praze na stavbě, podobně jako teď ve Varšavě. „Tam to bylo jiné. Bez smlouvy. Všichni se báli, že přijde kontrola, že se každou chvíli někdo objeví a budou nás deportovat,“ vzpomíná Oleksij. Ve Varšavě má podepsanou pracovní smlouvu, stejně jako Světlana. Je to podmínka povolení k pobytu.

Když se jich ptám, jestli někdo z jejich ukrajinských známých v Polsku přemýšlel o tom, že by za prací jeli do Česka, říkají, že nikoho takového nepoznali. Ale že by si někdo nechal udělat doklady v Polsku a pak pracoval v Česku? To už je jiná. Proč lidé pracují v Česku na „polských vízech“? Odpověď je jednoduchá: je nepoměrně jednodušší je dostat než české dokumenty. Ale je to legální? To záleží.

Tři miliony polských víz

Téma ukrajinských pracovníků na „polských vízech“ se objevilo v českých mainstreamových médiích ve spojitosti s kontrolou ve firmě provozující internetový obchod Rohlik.cz v březnu roku 2017. Tehdy policie zadržela 85 ukrajinských pracovníků. Majitel obchodu ale tvrdí, že byli zaměstnaní v souladu s literou zákona a hodlá toto přesvědčení obhájit před soudem. Než se ale zaměříme na to, zda pravdu měla policie, nebo majitel Rohlíku, podívejme se na to, jaké požadavky klade Polsko na pracovníky z Ukrajiny.

Od června roku 2017 potřebují ukrajinští občané plánující cestu do Polska i dalších zemí Evropské unie (s výjimkou Velké Británie a Irska) pouze biometrický pas s otisky prstů a obrazem sítnice oka. Pokud mají záměr zůstat v EU méně než devadesát dní (a celý pobyt se uskuteční v průběhu šesti měsíců), nepotřebují vízum. Ovšem vlastnictví biometrického pasu není to samé jako pracovní povolení. Aby získali legální práci v Polsku, musí Ukrajinci mít ještě potvrzení o záměru pověřit cizince vykonáním práce (to vystavuje budoucí zaměstnavatel, který ho odevzdává na pracovním úřadě a posléze předává pracovníkovi) nebo pracovní povolení. Pochopitelně k plné legalizaci pracovního poměru je potřeba ještě pracovní smlouva mezi zaměstnavatelem a pracovníkem. O délce povolení k pobytu rozhoduje právě deklarace zaměstnavatele. „Je to trochu problém, že jsme tak závislí na zaměstnavatelích. Protože povolení k pobytu se vystavuje na základě doby trvání pracovní smlouvy. My máme naštěstí dlouhodobé smlouvy a zaměstnavatelé se k nám chovají dobře,“ vysvětluje Světlana.

V centru Varšavy se setkávám s Ksenií Naranovič, vedoucí Nadace rozvoje „za hranicemi“, abych se dověděl, jak často se zaměstnavatelé dobře nechovají. V nadaci je možné se přihlásit na jazykové kurzy a využít poradnu zaměřenou na byrokracii spojenou s migrací. „Velmi často k nám chodí lidé, kteří neznají svá práva. Také si myslí, že jednou vydaný dokument je platný navždy, což většinou není pravda,“ vysvětluje Naranovič. Jak často se u klientů setkáváte se porušováním pravidel ze strany zaměstnavatelů? ptám se.
„V podstatě každý den,“ odpovídá bez váhání Naranovič. Ale tady bychom museli ještě upřesnit, co rozumíme tím porušováním. Nucené přesčasy nebo práce o víkendu. Platy nižší než stojí ve smlouvě. Nebo práce úplně bez smlouvy, doplňuji ji. „Ano, s tím vším se samozřejmě setkáváme. A existují situace, kdy zaměstnavatelé záměrně zneužívají nevědomost pracovníků. Ale co se týče třeba přesčasu, často jsou to sami pracovníci, kteří tlačí na zaměstnavatele, aby jich bylo co nejvíc. Nebo smlouvy. Často nejsou i kvůli vzájemnému souhlasu obou stran, protože ani jedna nechce platit daně. Neříkám, že to je dobře. Ale s postupem času jsem se naučila všechno tak rychle nehodnotit.“

Mezi mnoha rozhovory, které Ksenia vedla se svými klienty, se nápad přestěhovat se do Česka objevoval jen zřídka. Rekordně nízká nezaměstnanost i vyšší platy nakonec prohrávají s blízkostí Polska k Ukrajině a jednoznačně méně restriktivními polskými předpisy.

Ze zprávy polského Nejvyššího kontrolního úřadu vyplývá, že mezi lety 2014 a 2016 bylo na ukrajinských konzulátech vydáno více než tři miliony víz do Polska. Ve srovnání s tím jich do Česka bylo jen trochu více než osm tisíc (tedy asi 400krát méně). Na Slovensku pak 1 700 a do Maďarska něco málo přes šest tisíc. Pracují ale všichni s polskými vízy skutečně v Polsku? „Od organizací z různých částí Evropy podobných té naší víme, že k nim pracovníci z Ukrajiny přijíždějí na polských vízech,“ potvrzuje moje pochybnosti Naranovič.

České byrokratické překážky

Neexistují data, která by nám poskytla přesnou představu o tom, kolik Ukrajinců a Ukrajinek přijíždí za prací do Česka na polské vízum. Část z nich pracuje načerno, takže se nutně nachází mimo hledáček policie, inspekce práce nebo akademických výzkumů. Jiní, o nichž se říká, že přijíždějí na polských vízech, využívají legálního mechanismu delegované práce. Ukrajinci zadržení v rámci razie ve firmě Rohlík nepracovali na černo, nýbrž byli delegováni do Česka firmou zaregistrovanou v Polsku. Proč se o ně tedy zajímala policie?

Tuto otázku jsem položil Justyně Janowské z Multikulturního centra v Praze (MKC). Justyna studovala mezinárodní vztahy v zemích Visegrádu, v Praze bydlí pět let a zabývá se výzkumem na téma práce a migrace. Koordinuje projekt, který by měl přinést poznatky o tom, jak vypadají solidární vazby i linie konfliktu na pracovištích. V roce 2018 MKC vydalo zprávu týkající se ukrajinských pracovníků v České republice pracujících na polských vízech.

„Situace s pracovníky delegovanými z Polska do Česka je natolik spletitá, že ani specialisté se neshodují, kdy je to legální a kdy ne,“ říká Janowska. „Když policie přišla do Rohlíku, majitel to celé vůbec nechtěl ututlat, naopak mu záleželo, aby se o tom psalo v médiích. Tvrdí, že Ukrajinci u něho bylo zaměstnáni zcela legálně. Z nedorozumění viní nesjednocenost českých předpisů.“

V jaké situaci by o legalitě zaměstnávání ukrajinských pracovníků nebylo pochyb? Kdyby si na českém konzulátě zažádali o vízum na devadesát dní a na českém úřadu práce potom o pracovní povolení. Problém je ale v tom, že na česká víza pro ukrajinské pracovníky jsou přísné kvóty, a navíc systém předkládání dokumentů je zcela přetížený. „Největšími beneficienty tohoto systému jsou nakonec prostředníci, kteří rychle zarezervují místa ve frontě a později s nimi obchodují,“ vysvětluje Janowska. „Vytvořily se kolem toho polomafiánské struktury.“

K získání všech potřebných dokumentů je potřeba vyplnit komplikovaný formulář, zaplatit si pojištění, dodat potvrzení o trestní bezúhonnosti a ještě prokázat, že žadatel má dostatečný finanční obnos a zpáteční jízdenku. „Nedávno jsem viděla takovou reportáž v ukrajinské televizi. Reportér a reportérka šli do pracovní agentury, kde se setkali s problémy s vyplněním formalit. Zaměstnanci agentury jim navrhli, že jim vystaví falešné potvrzení z banky o tom, že mají dostatek finančních prostředků na účtu, čímž by klienti dokázali, že mají dost peněz na pobyt,“ říká Janowska. „Jiné agentury jdou ještě dál a přímo nabízejí třeba rumunské pasy. Ceny se pohybují v rozmezí tři sta až čtyři sta euro.“

Jiný způsob, jak se legálně dostat do Česka, je zažádání o vydání zaměstnanecké karty – dokumentu, který je zároveň vízem k pobytu delšímu než devadesát dní a pracovním povolením. I v tomto případě jsou ale nastavené limity a platí tzv. test pracovního trhu. Zaměstnavatel musí na dané místo vystavit inzerát a prokázat, že na něj nejsou čeští zájemci. Firmy musí navíc získat akreditaci od Hospodářské komory a dodat doklady o tom, že nejsou zadlužené. Jinými slovy, je to byrokratická překážková dráha.

Delegovaní pracovníci

Na východ od Evropské unie rozhodně nechybí lidé ochotní pracovat a v celém zbytku EU nejsou zaměstnavatelé, kteří by potřebovali pracovní sílu více než Češi. Není tedy divu, že našli způsob, jak obejít komplikovaná byrokratická pravidla. Využívají k tomu zejména institut delegování pracovníků v rámci EU. Ukrajina ale v Unii není, a nemůže tudíž nikoho delegovat. A právě v této chvíli přichází do hry polská firma. Jak pak může vypadat zcela legální delegování ukrajinského pracovníka polským podnikatelem? Zaprvé, delegování musí být pouze dočasné. Zadruhé, delegovaný pracovník musí mít pracovní poměr se zaměstnavatelem v Polsku. Zatřetí, firma, která pracovníky deleguje, musí existovat a fungovat, tedy nebýt jen poštovní schránkou na falešné adrese. Musí něco produkovat, prodávat nebo projektovat. Mechanismus delegování vznikl proto, aby část služeb nabízených firmou bylo možné realizovat za hranicemi země, v níž je firma zaregistrovaná. Za čtvrté, vzhledem k tomu, že pracovník je zaměstnaný v Polsku a v Česku pouze vykonává určitou službu, má polský zaměstnavatel povinnost zajistit mu zdravotní a sociální pojištění.

„Polský zaměstnavatel by měl pracovníkovi vydat dokument potvrzující, že je pojištění uhrazeno. Nazývá se to Formulář A1. Pokud jsou tyto podmínky splněny, všechno funguje,“ vysvětluje Janowska. Ze zprávy MKC vyplývá, že firmy údajně delegující pracovníky z Polska do Česka jsou často de facto fiktivní společnosti. „Pokud jde o formuláře A1, buď je vůbec nevystavují, nebo posílají falešné,“ říká Janowska. Co tedy nebylo v pořádku v Rohlíku? Z dostupných informací vyplývá, že pracovníci z Ukrajiny měli smlouvy o dílo s polským zaměstnavatelem. Z těch ovšem nevyplývá povinnost hradit zdravotní a sociální pojištění.

Politické řešení?

Aféra s Rohlíkem ukazuje, že současný způsob regulace migrace Ukrajinců do Česka nevyhovuje potřebám pracovníků ani zaměstnavatelů. Ve statistikách českého Ministerstva práce a sociálních věcí týkajících se kontroly nelegálního zaměstnávání je vidět výrazný trend. V roce 2016 v nich figuruje dva tisíce případů nelegálního zaměstnávání cizinců, z toho zhruba polovina byly osoby z Ukrajiny. O rok později už ve statistikách bylo 2 600 nelegálně zaměstnaných Ukrajinců, tedy nárůst o více než sto procent.

Zpráva MKC dává na závěr několik doporučení. Nejdůležitější z nich zní: „V rámci vízové politiky je potřeba reagovat na složení dominantní skupiny pracovní migrace, kterou je především nízkokvalifikovaná pracovní síla z Ukrajiny. Z toho plyne nutnost liberalizace vízové politiky pro ukrajinské pracovníky v rámci nízkokvalifikovaných pozic, kteří se do ČR stejně dostanou, ale můžou pak končit v pololegálních pozicích.“ V tomto případě se zdá, že zaměstnavatelé i pracovníci jsou kupodivu na jedné lodi. Díky tlaku ze strany podniků se česká vláda rozhodla na začátku roku 2018 zvýšit limity z 9 600 na 19 600 za rok.

Ukrajinští pracovníci také můžou paradoxně využít silných antiimigračních nálad v zemích Visegrádu. Polsko, Česko i Maďarsko vedou s EU spor o přijetí uprchlíků v rámci unijního přerozdělovacího systému. Bývalá premiérka Polska Beata Szydło se na půdě Evropského parlamentu snažila ze závazku přijmout uprchlíky z území zpustošeného válkou v Sýrii vyvléknout poukazováním na údajnou velkou solidaritu Polska s Ukrajinou. Tvrdila, že Polsko přijalo více než milion Ukrajinců. To samozřejmě není pravda. Polský fact-checkingový portál Oko.press ověřil data a zjistil, že polské vlády od roku 2015 poskytly azyl pouze devadesáti osobám z Ukrajiny. Důležité je ale spíše to, jakou roli Ukrajinci hrají v imigrační rétorice.

Ani v Polsku, ani v Česku se Ukrajinci nenacházejí vysoko na pomyslném žebříčku oblíbených národností. V Česku skončili na třináctém ze sedmnácti míst, v Polsku na devatenáctém z dvaceti pěti míst. Jsou na tom ale pořád lépe než Arabové, kteří v průzkumech oblíbenosti končí tradičně v obou zemích na posledním místě. Dokud se bude v Polsku i Česku držet vysoká míra rasových předsudků, můžou mít Ukrajinci jistotu, že ve vyprávění o dobrých (pracovitých, přizpůsobivých, kulturně podobných) a zlých (líných, nebezpečných, jiných) migrantech budou zaujímat bezpečnější pozici. Není to příliš privilegované postavení, ale poskytuje aspoň možnost pro další vyjednávání.

Autor je novinář a redaktor webu PoliticalCritique.org.

Z polštiny přeložila Veronika Pehe.

Text vznikl v rámci projektů „Vymáhání pracovních práv u vysílaných pracovníků v EU“ (PROMO) a „Za lepší přeshraniční vymáhání pracovního práva“ (STRONGLAB).

 

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image