Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Proč se v USA daří monopolům?

Do americké politiky se vrací myšlenka prosazování antimonopolních zákonů. Kam ale vůbec na čtyřicet let zmizela? A existuje šance na skutečnou změnu?

Trump proti Amazonu, ministerstvo spravedlnosti proti snaze telekomunikační společnosti AT&T koupit produkční konglomerát Time Warner, Kongres proti Facebooku. Ať už ze správných či pochybných důvodů se do USA vrátila vlna antimonopolní politiky.

„Nenecháme si líbit krále jako politickou sílu. Neměli bychom si proto nechat líbit ani krále výroby, dopravy nebo prodeje. Nepodvolujeme-li se císařům, neměli bychom se podvolovat ani autokratům trhu,“ hlásal v roce 1890 republikánský senátor John Sherman, po kterém byla pojmenována první významná antimonopolní legislativa v USA. Země za sebou měla několik dekád divokého ekonomického rozvoje a éru železničních baronů, bankovních, ocelářských i ropných kartelů.

Buď monopoly, nebo demokracie

Po prezidentství Theodora Roosevelta přebrali antimonopolní žezlo demokraté. „Monopoly berou plody průmyslu z rukou mnoha jen ve prospěch hrstky,“ stálo v roce 1900 v programu Demokratické strany. Po většinu 20. století zůstalo tvrdé prosazování antimonopolních zákonů jejich doménou. Díky jejich dominanci se tyto zákony staly základním stavebním kamenem americké politiky od New Dealu Franklina D. Roosevelta minimálně do konce šedesátých let. „Můžeme mít buď demokracii, nebo bohatství soustředěné v rukou hrstky. Obojí mít nemůžeme,“ psal soudce Louis Brandeis, kterého k Nejvyššímu soudu nominoval Woodrow Wilson. Monopoly pro ně nebyly jen otázkou ekonomické efektivity, ale politickým problémem, jehož zanedbání mohlo vest k tyranii.

Trumpova křížová výprava proti Amazonu je nejspíš založená primárně na osobní animozitě k Bezosovi. K té přispívá i fakt, že šéf Amazonu vlastní deník Washington Post, který současného prezidenta vůbec nešetří.

Ze strany tehdejších demokratů ale nešlo o žádnou levicovou ideologii. Monopoly byly podle nich škodlivé právě proto, že deformují volný trh. Americká vláda tehdy umožňovala firmám narůst do velkých rozměrů jenom v těch odvětvích, kde to považovala za nutné. Ať už z technologických důvodů jako u automobilek či chemických koncernů nebo v případě takzvaných „přirozených monopolů“, jakými bývají telefonní společnosti a aerolinky. U všech ale úzkostlivě hlídala, aby nezneužívaly svého postavení, a především u „přirozených monopolů“ dbala na to, aby se nerozrůstaly do jiných segmentů průmyslu. Tam, kde to šlo, jako v případě zemědělství, místních bank a obchodů, se vláda snažila bránit nárůstu byznysu do příliš velkých proporcí.

S příchodem sedmdesátých let se ale vše změnilo. Nová generace mladých demokratických kongresmanů (takzvaných Watergate Babies, jež vyneslo do Kongresu znechucení nad pádem Richarda Nixona) vnímala tyto zákony jako zastaralé, stejně jako prezident Jimmy Carter. Vše pak završilo prezidentství Ronalda Reagana. Ten by si ale nemohl dovolit tak razantní změnu kurzu, která definitivně ukončila éru New Dealu, kdyby mu tehdejší demokraté kladli aspoň nějaký odpor. V příběhu konce antimonopolních zákonů v USA nicméně vede většina stop k jednomu jedinému člověku – právníkovi vzešlému z kruhů okolo chicagské ekonomické školy Robertu Borkovi.

Borkův paradox

Robert Bork byl právník a soudce, kterého se v roce 1987 Ronald Reagan neúspěšně snažil prosadit k Nejvyššímu soudu. Především ale v roce 1978 napsal knihu The Antitrust Paradox, která razantně zúžila výklad antimonopolních zákonů. Bohužel je od té doby na dané téma nejvlivnější a nejcitovanější knihou. Bork viděl vše daleko jednodušeji než demokraté před ním. Monopoly jsou podle něj úplně v pořádku, pokud vedou k nižším cenám pro zákazníky. V okamžiku, kdy by firma nastavovala díky monopolnímu postavení vysoké ceny, investoři by se přece chopili příležitosti a nalili by peníze do vytvoření levnější konkurence. Zbytek je v Borkově úzkém výkladu irelevantní. Žádná ochrana hospodářské soutěže, žádná ochrana demokracie – ve své podstatě čistá matematika.

Borkovými myšlenkami spuštěná divoká deregulace skutečně přinesla určité plody. Alespoň v úzce definované ekonomické rovině – oproti drahým sedmdesátým letům ceny zboží padaly. Finanční trhy pochopitelně šílely nad novými možnostmi konsolidace a veškerá odvětví ekonomiky od aerolinek přes ropu až po mediální sektor zachvátila vlna skupování. Osekaný způsob uvažování o monopolech převzali i „Noví demokraté“ a prezident Bill Clinton pokračoval v Reaganově a Borkově díle. Vzhledem k tomu, že ekonomice se i nadále dařilo, nikoho to příliš neznervózňovalo. Krátkodobý boom na dvě dekády zamaskoval vznikající problémy.

První větší náznaky přinesl skandál energetické firmy Enron v roce 2001. Zásadním zlomem byla ale až hospodářská krize v letech 2007–2008. Ta z velké části vyplynula právě z Clintonovy deregulace. Za jeho vlády byl v roce 1999 zrušen Glassův-Steagallův zákon, který vznikl v roce 1933 v reakci na tehdejší hospodářskou krizi a jasně odděloval komerční a investiční bankovnictví. Obama tak měl hned na začátku svého úřadování šanci zakročit. I proto ho mnozí oslavovali jako nového Franklina D. Roosevelta. Nic takového se ale nekonalo a Obamův přístup k regulaci bankovního sektoru skončil obrovskou finanční injekcí. Podvolil se tak představě, že banky jsou „too big to fail“. Jeho demokratičtí předchůdci by nad tímto pojmem nejspíš nevěřícně kroutili hlavou.

Během vlády George W. Bushe ani Baracka Obamy se Spojené státy nedočkaly žádné velké antimonopolní žaloby. Roberta Borka se sice Reaganovi k Nejvyššímu soudu nepodařilo prosadit, jeho smýšlení ale sdílí velká část současných nejvyšších soudců. Tyto názory však začínají působit čím dál víc anachronicky. V době, kdy vládne poučka ze Silicon Valley „pokud za službu neplatíte, jste ve skutečnosti produktem vy sami“, je absurdní soustředit se v rámci hlídání monopolů pouze na cenu.

Nižší ceny nabízené současnými monopoly nás ve skutečnosti přicházejí draho. Korporátní obr jako Amazon je schopný využít svého postavení k rušení zaměstnaneckých pozic, snižování mezd, diktování podmínek svým dodavatelům a dokonce i nastavování ceny poštovních služeb, kterou platí svým přepravcům,“ píše Matt Stoller z think-tanku Open Market Institute. Podle Stollera kvůli nečinnosti zákonodárců a několika rozhodnutím Nejvyššího soudu současná situace začíná připomínat éru bezbřehých monopolů druhé poloviny 19. století.

Když promluví Zuckerberg

Nejde ale jen o washingtonské think-tanky. Měnící se ovzduší evidentně cítí i prezident Donald Trump, který se v poslední době ostře naváží do šéfa Amazonu a nejbohatšího muže planety Jeffa Bezose. Není ale moc důvodů, proč Trumpovy výpady oslavovat. „Nemám rád Amazon, ale nemám rád ani Donalda Trumpa. S nadšením bych podpořil to, kdyby prezident začal prosazovat antimonopolní zákony, ale to Trump nenavrhuje. Místo toho máme volit mezi nejhorším prezidentem, kterého jsme zažili, a jednou z nejchamtivějších korporátních struktur v zemi. A my se ochotně stavíme buďto na jednu, nebo na druhou stranu,“ píše komentátor Thomas Frank v britském Guradianu.

Trumpova křížová výprava proti Amazonu je pravděpodobně založená primárně na osobní animozitě k Bezosovi. K té přispívá i fakt, že šéf Amazonu vlastní od roku 2013 deník Washington Post, který současného prezidenta vůbec nešetří. Teď se k boji mezi Trumpem a Bezosem přidává skandál Facebooku a Cambridge Analytica. Když musel Mark Zuckerberg vysvětlovat počínání své sociální sítě před senátním výborem, senátor Lindsey Graham se ho výslovně zeptal, zda si nemyslí, že má Facebook monopolní postavení. Možná se nemusel ani ptát a jenom konstatovat skutečnost. Zuckerberg se ale přímé odpovědi vyhnul: „Nepřijde mi to tak,“ řekl s úsměvem Grahamovi.

Více o Zuckerbergově smýšlení nicméně prozradily poznámky, které si nechal na stole během přestávky uprostřed senátního slyšení. Toho samozřejmě okamžitě využili přítomní fotografové. V sekci, která se týkala hospodářské soutěže a monopolů, měl Zuckerberg jako argument poznamenáno mimo jiné: „Rozhodnutí spotřebitelů: spotřebitelé mají spoustu možností, jak trávit svůj volný čas.“ Šéf Facebooku tedy popírá monopol své firmy poukazem na to, že lidi mohou se svým časem dělat cokoliv. Dokud můžete ve volném čase jít na procházku, nemá podle Zuckerberga Facebook monopol.

Opravdová změna musí přijít zdola

Ještě před pár lety by v americké politice bylo nepředstavitelné, že by se senátor (natožpak republikán jako Graham) takto tvrdě ptal šéfa velké firmy na monopolní postavení. To nicméně neznamená, že návrat tohoto tématu bude pro americkou politiku samospásný. „Hnutí za rozbití monopolů stojí na think-tancích z Washingtonu a patří k symptomatickým problémům americké politiky. Všechno vzniká seshora a je to poháněno elitami, nic není skutečně demokratické. Ve Spojených státech nemáme skutečně demokratickou politiku,“ vyjadřuje svoji skepsi investigativní novinář Yasha Levine v rozhovoru pro Radio Wave. Skutečná změna podle něj může přijít jedině zespoda.

Levine vzpomíná na konec 19. století, kdy se v USA vzedmulo takzvané Populistické hnutí. Drobní farmáři se vzbouřil proti způsobům, jimiž je tehdejší monopoly držely de facto ve stavu nevolnictví. Populisté sice nedokázali dostat svého kandidáta až do Bílého domu, přesto to byl právě vliv jejich hnutí, které výrazně pomohlo nasměrovat americkou politiku k omezení monopolů. V současných Spojených státech jsou patrné náznaky zespoda bujícího odporu k ekonomickým dogmatům, která ovládala politiku země posledních několik dekád. Bude to ale stačit ke znovuzrození onoho „dobrého populismu“?

Autor je redaktor Radia Wave.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image