Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Rasismus jako vládní program

Americká rasová segregace byla komplexní a státem sponzorovaný systém, který by bez podpory vládních institucí nemohl existovat.

Téma rasové segregace a diskriminace ve Spojených státech (od konce americké občanské války do šedesátých let minulého století) je většinou pojímáno jako spontánní reakce bělošské většiny na osvobození a zrovnoprávnění černošských otroků. Bělošská majorita se v takové představě uzavřela před nově osvobozenými Afroameričany do svých exkluzivních prostorů a černošskému obyvatelstvu ponechala to, co zbylo.

Příliš se ale nemluví o institucích americké vlády, které, jak se běžně předpokládá, nemohly proti existujícímu rasismu uvnitř společnosti nic moc podniknout a mlčky rasové segregaci a diskriminaci přitakaly. Má se za to, že zakořeněný rasismus zázračně vyléčila teprve silná progresivní lidskoprávní hnutí šedesátých let. Kniha The Color of Law (Barva zákona, 2017) Richarda Rothsteina však ukazuje, že tento ustálený obraz je třeba konkretizovat a přesněji popsat, aby americká společnost mohla celému problému plně porozumět a najít cestu k nápravě. Rothstein, který studiem materiálů spojených s rasovou segregací a diskriminací strávil několik dekád života, přesvědčivě dokazuje, že se jednalo především o komplexní státem sponzorovaný systém.

Černé ovce v bílých čtvrtích

Kniha Barva zákona se soustřeďuje především na bytovou politiku. Rothsteinovou základní tezí je, že americká rasová segregace neprobíhala jen de facto, ale i de iure, a to v plné součinnosti s americkými vládními institucemi. Jednalo se tedy o vědomé porušování ústavy, která podle dodatků doplněných po skončení občanské války zajišťovala svobodu a rovnoprávnost Afroameričanů ve společnosti. Jako protiústavní byla klasifikována i rasová diskriminace v oblasti bydlení. Už od roku 1910 se však standardně objevují v různých amerických státech tzv. zoning rules – nařízení, která zakazovala Afroameričanům pořizovat si nemovitosti ve čtvrtích, kde většinu obyvatel tvořily bělošské rodiny. Poprvé bylo toto opatření zavedeno v Baltimoru. Argumentovalo se při tom ekonomickými zájmy: nařízení mělo chránit nemovitosti před jejich znehodnocením, k němuž by údajně došlo, kdyby se do bělošské bytové čtvrti nastěhovala byť jediná afroamerická rodina. Pomocí ekonomické argumentace se tak podařilo zastřít fakt, že skutečným cílem takového nařízení byla segregace.

Ceny nemovitostí, ke kterým neměli Afroameričané po desítky let přístup, mezitím několikanásobně vzrostly. Výsledkem je obrovská majetková propast mezi bělošskou a černošskou americkou populací.

Pro případ, že by někdo z bělošské rezidenční oblasti chtěl svůj byt prodat či pronajmout Afroameričanovi, musel každý rezident povinně vstoupit do sdružení vlastníků domů v dané čtvrti. Součástí vstupu do takového společenství byla smlouva, v níž se nový rezident mimo jiné zavazoval, že neprodá či nepronajme svůj dům černošské rodině. Pokud by tak učinil, mohli by se s ním ostatní sousedé soudit. Systém byl na vzestupu ve dvacátých letech, kdy jej zpopularizoval developer J. C. Nichols prostřednictvím komunitního společenství Country Club District. Rasová diskriminace se však projevovala i v případě sociálního bydlení zřizovaného státem. Afroameričané byli vyloučeni z účasti na vůbec prvním velkém projektu sociálního bydlení v USA v době první světové války. Osmdesát tři bytových komplexů v šestadvaceti státech tehdy poskytlo přístřeší celkem 170 tisícům bělošských dělníků a jejich rodinám. Černošští dělníci neměli na takový byt nárok dokonce ani v průmyslových oblastech, kde často ve velkém počtu pracovali.

New Deal? Jen pro bílé

K dalšímu nárůstu nových bytů zajišťovaných státem došlo v době hospodářské krize a Rooseveltova New Dealu. Ten bývá často vzýván jako pozitivní příklad státních zásahů do ekonomiky. Už méně se ale píše, že jeho součástí byla systematická diskriminační a segregační politika. Rothstein ve své knize uvádí, že bytová politika New Dealu ve třicátých letech akcelerovala segregaci ve všech státech USA.

Například Tennessee Valley Authority (TVA), vládní úřad, který vznikl v roce 1933 a měl za úkol prostřednictvím vládních stavebních, ubytovacích a pracovních pobídek zmírnit socio-ekonomické důsledky krize v oblastech okolo řeky Tennessee, nechal vystavět modelovou rezidenční oblast s pěti sty domy pro dělníky a jiné zaměstnance. Ubytování v těchto domcích však bylo přístupné pouze pro bělošské obyvatelstvo, zatímco afroameričtí dělníci byli nuceni bydlet v podřadných barácích o několik kilometrů dál. Jeden z vedoucích projektu TVA k tomu tehdy poznamenal: „Negři se do tohoto projektu nehodí.“

Stejně tak v případě vládního programu Civilian Conservation Corps (CCC) a nově postavených pracovních táborů pro nezaměstnanou mládež platila přísná segregační politika. Krátce po Rooseveltově nástupu do prezidentského úřadu byla zřízena jedna z hlavních institucí New Dealu, Public Works Administration (PWA), který se měl vypořádat s akutním nedostatkem bytů. Jeho úkolem bylo zmírnit bytovou krizi a vytvářet pracovní příležitosti ve stavebnictví. Ministr vnitra Harold Ickes v rámci tohoto projektu prosazoval tzv. composition rule. Byty v bělošských čtvrtích byly určeny pouze pro bělochy a v černošských čtvrtích pouze pro černochy. Většina nových bytů byla nicméně vystavěna v bělošských čtvrtích. V těch černošských jich bylo několikanásobně méně a daleko horší kvality. Nové bytové projekty tak potvrzovaly rasovou segregaci na místech, kde již existovala, a vytvářely zcela nové rasově homogenní lokality.

V roce 1934 byl v rámci New Dealu ustanoven vládní úřad Federal Housing Administration (FHA), který měl za úkol řídit bytovou politiku a výstavbu nových cenově dostupných bytů určených především pro střední třídu. FHA stanovoval podmínky výstavby nových bytů a domů a dohlížel na proces přidělování bankovních hypoték rodinám, které si takové byty chtěly pořídit. Vládou jištěné hypotéky pokryly až 80 procent nákladů spojených se zakoupením nemovitosti a výstavbou bytů, přičemž lhůta splatnosti běžně dosahovala až dvaceti let. FHA přitom ve svých podmínkách pro udělení takové hypotéky standardně zohledňovala rasovou skladbu daných bytových čtvrtí. Segregace byla oficiálním vládním požadavkem. Rasově promíchané rezidenční čtvrti nebyly žádoucí. Přednost měly oblasti, kde bylo bělošské a černošské obyvatelstvo odděleno – nejlépe prostřednictvím dálnice, železnice či jiné podobné bariéry.

Častým argumentem FHA bylo, že se přítomností Afroameričanů sníží cena všech nemovitostí v dané čtvrti. Tento vládní úřad však nikdy neposkytl žádný důkaz, který by tuto úvahu potvrzoval. Ze statistických údajů, které Rothstein uvádí, naopak vychází, že přítomnost Afroameričanů v bělošských čtvrtích vedla k růstu cen nemovitostí. Důvod je jednoduchý. Bělošské rodiny, které odmítaly žít ve společné čtvrti s Afroameričany, prodaly svůj dům, který následně odkoupila afroamerická rodina. Z důvodů nedostatku vhodného bydlení byly černošské rodiny ochotny přistoupit na několikanásobně vyšší prodejní cenu, než jaká byla jeho skutečná tržní hodnota. Na takový dům se přitom složilo i několik afroamerických rodin, aby si jej mohly dovolit. Čas, který bělošské rodiny po pracovní době trávily například údržbou svého domu, věnovali černošští dospělí dalším pracovním směnám, aby pokryli půjčky nebo zaplatili předražený nájem.

Zůstaňte na svém místě

Po druhé světové válce nastala další velká bytová krize. Miliony Američanů se vracely z fronty a společně s nimi přišel i bezprecedentní baby boom. Prezident Harry Truman proto v roce 1949 podpořil návrh na výstavbu nových sociálních bytů. Ty byly určeny opět hlavně pro bělošskou majoritu. Černošské obyvatelstvo se muselo buď spokojit s horšími byty v méně výhodných lokalitách, nebo zůstat v domech provizorně vybudovaných během druhé světové války.

V šedesátých letech došlo pod silným tlakem realitních agentů k poklesu vládní podpory sociálního bydlení. Soukromé developerské firmy, které nebyly od vypuknutí hospodářské krize až do konce druhé světové války schopné zajistit dostatek bytů pro americké obyvatele, nyní poukazovaly na to, že projekt sociálního bydlení není nic jiného než zavádění socialismu. Prostředky pro sociální byty se postupně tenčily a v souvislosti s tím upadala i jejich kvalita. V roce 1973 označil prezident Nixon projekty sociálního bydlení za monstrózní, depresivní, přelidněná místa sužovaná kriminalitou. Segregace sice pod tlakem revolučních šedesátých let oficiálně skončila, její důsledky si ale afroamerická komunita nese dodnes.

Charlotte, Rosemary a Andrew Wadeovi před svým domem v Kentucky poté, co na něj zaútočil dav jejich odpůrců.

 

Na diskriminaci Afroameričanů v oblasti bydlení se významně podílely i policejní složky. V padesátých a šedesátých letech docházelo stále častěji k případům, kdy se afroamerická rodina (často z vyšší střední třídy) nastěhovala do bělošské čtvrti a následně čelila masovým násilným protestům před vlastním domem. Ty měly rodinu zastrašit a donutit ji, aby se odstěhovala. Policie k takovým násilným shromážděním, které nebezpečně připomínaly lynčování, sice většinou přijela, namísto rychlého zásahu proti násilným a rasistickým projevům však policejní příslušníci celou událost raději v poklidu pozorovali, případně – jak plyne z tehdejších svědectví a reportáží – podporovali skupinky protestujících v dalších akcích.

Nežádoucí afroamerické rodiny byly běžně šikanovány nadávkami, pálením křížů na trávníku před jejich domem, vandalismem, bombovými útoky nebo střelbou do oken. V roce 1945 přišla o život ve městě Fontana v Kalifornii celá černošská rodina, když někdo vyhodil do povětří její dům poté, co se přestěhovala do svého nového domu v bělošské čtvrti. Mezi lety 1945 až 1965 se jenom v Los Angeles odehrály stovky podobných případů. Za celou tuto dobu byl kvůli těmto přečinům zatčen a souzen jediný člověk. Od roku 1968, kdy byl přijat zákon Fair Housing Act, který kvalifikoval násilné bránění integrace v bytové čtvrti jako federální zločin, počet podobných případů poklesl. Přesto k nim docházelo až do osmdesátých let.

Za ekonomické nerovnosti může rasismus

Proč je tak těžké zvrátit důsledky desítky let trvající rasové diskriminace a segregace? Afroamerická menšina kvůli ní musela několik generací společensky a ekonomicky stagnovat, zatímco bělošská majorita plně těžila z hospodářských úspěchů Ameriky v průběhu bezprecedentního ekonomického rozvoje ve dvacátém století. Ekonomický status rodičů se běžně přenáší na jejich potomky. Nemožnost pořídit si dům za neopakovatelně výhodných podmínek, tak jak to bylo umožněno bělošským rodinám po druhé světové válce, je pouze jeden aspekt problému. Dokonce i výše nájmů byla pro afroamerické rodiny několikanásobně vyšší než v případě bělošských podnájemníků. Nájemci využívali omezeného přístupu afroamerických rodin k bydlení a uměle jim navyšovali nájem. Spoléhali zkrátka na to, že afroamerické rodiny ho i za takových podmínek přijmou.

K tomu musíme připočítat, že segregace ztěžovala černošské populaci dojíždění do práce, stejně jako to, že Afroameričané běžně dostávali za stejnou práci několikanásobně nižší mzdu než bílí dělníci. Černošským pracujícím bylo také zakázáno připojit se k odborům. Teprve v roce 1964 odmítl Národní odborový úřad schválit odborovou organizaci, která odmítala zastupovat také černošské pracující. Kompenzaci za desítky let trvající neoprávněné finanční újmy však Afroameričanům nikdo nezajistil. Ceny nemovitostí, ke kterým neměli Afroameričané po desítky let přístup, několikanásobně vzrostly. Výsledkem je obrovská majetková propast mezi bělošskou a černošskou americkou populací. V době, kdy se Afroameričané mohli konečně volně stěhovat do čtvrtí typických pro americkou střední třídu, byly už nemovitosti v těchto rezidenčních oblastech cenově nedostupné.

Na konci Barvy zákona se Rothstein ptá, jak lze desítky let trvající rasovou diskriminaci a segregaci napravit. Přichází s několika návrhy. Nejprve podle něj musí proběhnout veřejná debata o segregaci a podílu, který v ní měly americké vládní instituce. Pokud americká společnost přijme podíl těchto institucí na segregaci za nezpochybnitelný fakt, bude napáchané škody muset odčinit komplexní plán na federální, státní a lokální úrovni. Napravovat křivdy by tak měly stejné orgány, které segregaci umožnily. Rothstein například navrhuje, aby měly afroamerické rodiny možnost odkoupit byty a domy za ceny, které by za ně zaplatili jejich prapředci v době, kdy jim byla taková příležitost odepřena. Další možností je poskytnout afroamerickým rodinám ze střední třídy vládní příspěvky, které by jim umožnily zakoupit si nemovitost ve čtvrtích, do nichž v minulosti neměli přístup.

Jako jednu z možností finančního narovnání situace doporučuje Rothstein aplikaci vládního nařízení tzv. inclusionary zoning (bytové inkluzivní kvóty) na celostátní úrovni. Toto opatření nařizuje developerům, aby určité procento bytových jednotek určených pro vyšší střední třídu a dokonce i pro nejbohatší rezidenty poskytli nízkopříjmovým rodinám. Podle výsledků Montgomery County’s programu v Marylandu, kde tyto inclusionary zoning rules platí, je zřejmé, že afroamerické děti z nízkopříjmových rodin dosahují v takovémto prostředí daleko vyšších úspěchů. Podobné opatření by podle Rothsteina mohlo pozitivně ovlivnit postupující gentrifikaci, která postihuje všechna světová velkoměsta. Povinné bytové inkluzivní kvóty by zajistily v každé gentrifikací postižené čtvrti zachování určitého procenta dostupných bytů pro nízkopříjmové rodiny. Je to jedna z variant, která by se případně dala aplikovat i u nás pro nízkopříjmové rodiny nebo jako další z možností, jak podpořit integraci Romů.

Ve světle výše uvedeného už nápad Ta-Nehisi Coatese ohledně nutnosti zaplacení reparací Afroameričanům za léta diskriminace bílou majoritou nepůsobí jako nemístně radikální krok. Sám Rothstein však přiznává, že na něco takového není americká společnost momentálně připravená.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image