Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Rusko – země ve vlastním stínu

Knížka dlouholetého dopisovatele britského Guardianu Shauna Walkera ukazuje současné Rusko jako zemi zatíženou minulostí a využívanou státní propagandou.

Podle výsledků loňského průzkumu veřejného mínění bylo 72 let staré vítězství ve „velké vlastenecké válce“ hlavním zdrojem hrdosti Rusů. Na druhé příčce tohoto výzkumu národní hrdosti se umístila úspěšná anexe Krymu a na třetí příčku se dostal sovětský vesmírný program. Velká vlastenecká válka, což je ruské označení pro část druhé světové války začínající Hitlerovou zradou Stalina a nacistickou invazí do SSSR, se stala pro dnešní Rusko nejdůležitějším národotvorným mýtem. „Skrze vás jsme si zvykli být vítězi. Vpilo se to do našich žil a i v době míru bude tento pocit pomáhat dalším generacím vybudovat silnou a vzkvétající zemi,“ vyprávěl Putin v roce 2003 nastoupeným válečným veteránům.

Kniha The Long Hangeover: Putin’s New Russia and the Ghosts of the Past (Dlouhá kocovina. Putinovo nové Rusko a přízraky minulosti, 2017) je dílo, jímž se moskevský dopisovatel britského deníku The Guardian Shaun Walker rozloučil po více než deseti letech s Ruskem. Walker vykresluje zemi, ve které zůstává život i ve třetí dekádě po rozpadu Sovětského svazu pro většinu obyvatel příliš těžký. Nejsou tak ochotni přistoupit na hlubokou, a tím pádem bolestivou reflexi problematické minulosti. Reflexe je nahrazena státem podporovanou glorifikací slavné historie a Rusové se dostávají každým rokem hlouběji do stínu vlastní minulosti, které nemohou kvůli její mytické povaze nikdy dostát. Vzpomínky na neexistující minulost se plynule přeměňují na vyhlídky do nepravděpodobné budoucnosti. Člověk postupně ztrácí orientaci v tom, zda v dnešním Rusku existuje minulost pro dobro budoucnosti, nebo naopak.

„Když jsi s někým nepřítel, tak můžeš heroicky padnout na bojišti, jít proti němu do boje po hlavě, je v tom něco hrdinského a krásného. Jenže když prohraješ v prostém závodě, znamená to jen to, že jsi looser.“

Na začátku devadesátých let napsal ruský historik Dmitrij Volkogonov, že počet obětí Velké vlastenecké války mohl být mnohonásobně nižší, kdyby ve třicátých letech neproběhly stalinské čistky v důstojnickém sboru a armáda by tak měla kompetentní velení. Počtu obětí neprospělo ani vázání celých armád na deportace milionů lidí z Kavkazu, Krymu nebo Pobaltí do Střední Asie a na Sibiř v době války. Už v devadesátých letech jej ale přehluší názor, že život v zemi je dost těžký i bez neustálého připomínání vlastních chyb.

Ve Walkerově knize se objevují postavy, které i dnes obhajují stalinské represe tím, že bez nich by nebylo možné před sedmi dekádami německou armádu porazit. Vypráví to bojovník na Donbase, stejně jako deportovaná Ukrajinka nebo zakladatel muzea gulagu v dálněvýchodním Magadanu. V ruských učebnicích dějepisu je ostatně deportacím věnován dohromady jeden odstavec a válečným omylům ještě méně.

„Nemůžeš usmažit omeletu, aniž bys rozbil skořápku,“ obhajuje systém gulagů Larisa. Larisa je Ukrajinka, která byla sama ve třicátých letech ještě jako malá dívka deportována do Magadanu. Walker se zamýšlí nad tím, jestli bylo při přípravě této specifické ruské omelety třeba kromě rozbití několika vajec také zabavit slepice, vypálit kuchyň a popravit šéfkuchaře spolu s polovinou hostů.

Válka ze všech stran

U čtení nové knihy Shauna Walkera člověka hned od začátku zamrzí, že jde o další text, který bere události z první poloviny dvacátého století jako vhodný klíč k pochopení současného Ruska. Přitom jen za poslední léta vyšly skvělé publikace reflektující Putinovo Rusko originálnějším a současnějším způsobem. Za zmínku stojí například Nic není pravda a všechno je možné (2014, česky 2016) novináře Petra Pomeranceva nebo Všichni muži Kremlu. Stručná historie dnešního Ruska (2016) Michaila Zygara. Zatímco Zygar popisuje vnitřní poměry v nejvyšší ruské elitě, která používá historickou paměť k ovládání obyvatel, Shaun Walker se věnuje mnohem více příběhům ovládaných, kteří jsou těmito příběhy mobilizováni k podpoře režimu. Když se neustálé návraty k Velké vlastenecké válce nestanou důvodem knížku hned odložit, s velkou pravděpodobností se postupně dostaví pocit, že jestli je na místě někomu vyčítat přemíru poukazování na slavnou válku, je to spíš Putinův režim, který způsobil, že bez odkazu na ni v dnešním Rusku neuděláte ani krok.

Walker nepřichází s převratným pohledem na Putinovo Rusko. Podobně jako například Erik Tabery ve své Opuštěné společnosti se stává spíš poctivým kronikářem zaznamenávajícím události posledních dekád pohledem liberálního mainstreamu. Zatímco ale Tabery píše pro domácí publikum, které by mělo aspoň mít aspoň základní povědomí o tom, co se kolem něj v posledních letech dělo, Walkerova kniha je podařeným shrnutím jedné epizody dějin, která byla jinak zamotaná do dezinformací a poměrně brzy ji vytlačili na okraj pozornosti uprchlíci přicházející do Evropy z Blízkého východu.

Partneři, ne milenci

Kromě pozorného zaznamenání postupně se kupících událostí během jednoho historicky důležitého období jsou nejsilnější stránkou Walkerovy knihy příběhy a svědectví z míst, kde se v posledních letech posouvaly tektonické desky dnešní společnosti a politiky. „Evropa vám možná může nabídnout zákony, ale jen Rusko vám může nabídnout opravdovou lásku,“ vypráví Ukrajincům na luxusní konferenci v Jaltě opilým hlasem Konstantin Kostin, jeden z předních politických stratégů dnešního Ruska. Zatímco Evropa podle něj nabízí manželství z rozumu, Rusko k Ukrajině historicky cítí niternou lásku.

Ze zadní části sálu se ozývá křik budoucího předsedy vlády Ukrajiny, Arsenije Jaceňuka. Říká, že tahle dusivá láska na řetězu vede jen k tomu, že se Ukrajinci cítí jako šlapky. „Chceme s vámi být partneři, ne milenci,“ dodává budoucí premiér podrážděně. Jiný ruský vrcholný politik na stejné konferenci tajemně pronáší, že podepsání asociační dohody s EU bude znamenat masivní politickou a ekonomickou krizi, inflaci, sociální nepokoje a může vést až k tomu, že Rusko přestane uznávat aktuální hranice Ukrajiny. Za pár měsíců se rozhoří demonstrace v Kyjevě, následně Rusové anektují Krym a nakonec vypukne válka na Donbase.

O dva roky později se bude večer u sebe doma Ivan se svou ženou koukat na ruskou televizi. Ivan je horník z ukrajinského Donbasu, který se nechce přidávat k separatistům, i když jej kamarádi přemlouvají. V jeden moment hlasatel oznámí, že Kyjev je připraven na tažení na Donbas, ve kterém zabije každého, kdo bude mluvit Rusky. Ivan vstane a řekne své ženě, že další den vezme zbraň a přidá se k povstalcům. Za několik týdnů Ivan ve válce proti neexistujícím fašistickým čistkám umírá.

Tou dobou přednáší hlasatel ruské státní televize moskevským studentům žurnalistiky, že události roku 2014 zcela proměnily novinářskou profesi. Být novinář teď znamená být vojákem v rukou vlády. „Informace se dnes stala velice důležitou a efektivní zbraní. Kdo se války neúčastní, je zrádce,“ vysvětluje.

Boeing, který zůstal v bahně

Na rozdíl od klasického vyprávění o válce na východě Ukrajiny věnuje Walker prostor také tomu, jak si nejbohatší ukrajinský oligarcha Rinat Achmetov budoval ještě před příchodem Igora Strelkova a dalších ruských agentů a vojáků na Donbase vlastní separatistické hnutí. Chtěl ho použít jako vklad do vyjednávání s novou prozápadní vládou, který by ochránil jeho byznys na Donbase. Nepovedlo se to a separatistické hnutí nabralo – i díky ruské pomoci – na obrátkách.

Plasticky je v knize popsaný i moment, kdy se na Krym v době okupace sjedou vyslanci různých kremelských zájmových skupin a snaží se do vedení poloostrova prosadit své lidi. Několik lidí na sklonku života tak dostane životní nabídky vrcholných politických pozic na poloostrově, které se další den i s neúspěšnými vyslanci vypaří.

K zamyšlení o dnešním Rusku slouží i kapitola, ve které Walker popisuje zahajovací ceremoniál olympijských her v Soči. Megalomanské vykreslení dlouhé ruské historie končí momentem vysláním Gagarina do vesmíru. Následujících padesát let, včetně dvou dekád Ruska po rozpadu Sovětského svazu, v tomto vnímání neexistuje.

Silně působí Walkerův soud nad sestřelením Boeingu s 298 lidmi na palubě nad východní Ukrajinou ruským raketovým systémem BUK. Zatímco u nás dominovala válka názorů ohledně toho, kdo letadlo vlastně sestřelil, Walker dokáže jako pozorovatel na místě jasně říct, že za celou dobu jeho práce v Rusku bylo vymýšlení neudržitelných teorií sestřelení letu MH17 ukrajinskými stíhačkami největším bahnem, do kterého se Putinův režim zatím dostal.

Nároky na sebe sama

Celou knihu provází pocit, že hlavním dilematem dnešního Ruska je otázka, jak být velkou a hrdou zemí, když dohnání Západu je v nejbližší době ve většině ukazatelů naprosto nereálné. „Nejsme nepřátelé, jsme stěží soupeři. A právě tohle je pro nás tak těžké unést,“ vysvětluje v roce 2005 vztah nového Ruska k Západu jeden z předních architektů dnešního ruského režimu Vladislav Surkov.

„Když jsi s někým nepřítel, tak můžeš heroicky padnout na bojišti, jít proti němu do boje po hlavě, je v tom něco hrdinského a krásného. Jenže když prohraješ v prostém závodě, znamená to jen to, že jsi looser,“ vykládá Surkov. Nejde ale jen o neschopnost dohnat Západ, ale také nechuť nechat se od něj neustále poučovat. Walker si v textu klade otázku, proč by měl Putin přijmout morální autoritu Západu v otázce téměř nenásilné anexe Krymu, když Západ nepřijal v roce 2003 protesty Ruska proti invazi do Iráku, která si vyžádala nespočet obětí a dlouhodobé následky pro celý Blízký východ.

Po přečtení Dlouhé kocoviny nicméně zůstává v mysli především pocit marnosti z jedné stále opuštěnější země, která ve stínu vlastní vysněné minulosti praská pod tíhou neschopnosti dostát nejen domnělým nárokům druhých, ale hlavně vlastním nárokům na sebe samu.

Autor je politolog a novinář.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image