Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Ruskou opozici rozdělila válka na Ukrajině

Jak se za posledních pět let proměnila situace v putinovském Rusku? Mluvili jsme s levicovým aktivistou Kirillem Medveděvem.

Kirill Medveděv je ruský básník, levicový politik a aktivista a frontman kapely Arkady Kots. Krátce po ruských prezidentských volbách jsme se v Moskvě bavili o tom, co v Rusku vlastně znamenají volby, o stavu ruské opozice nebo o vlivu války na Ukrajině na dnešní atmosféru v zemi.

Mnozí Rusové dnes říkají, že v zemi reálně žádné volby neproběhly. Takže proběhly, nebo neproběhly?

Kandidáti na prezidenta museli být schválení Kremlem a i ti, kteří byli připuštěni k volbám, měli nerovné podmínky. Aby byla aspoň základní rovnost, nejpozději měsíc před volbami už neměl být Putin v televizi. I když jeho televizní výstupy formálně nebyly agitací, bylo jasné, že fakticky to agitace byla. Nevystupoval v debatách a debaty mezi ostatními kandidáty vypadaly jako cirkus, přesně jak to dopředu naplánovala jeho administrativa. Jednou se kandidáti hádali mezi sebou, podruhé s redaktory, jindy na sebe lili vodu a skoro se poprali. Bylo to potřeba, aby u lidí vznikl pocit, že k Putinovi neexistuje alternativa, že ostatní jsou jen klauni. V tomhle smyslu volby byly jen formálně.

Existuje dnes v Rusku reálná opozice?

Existuje Navalného hnutí a je hodně lidí, kteří sice nepovažují Alexeje Navalného za spasitele, ale jsou připraveni vyjít do ulic, když je vyzve. V nějakém smyslu je opozicí i Komunistická strana Ruska (KPRF), i když je pod kontrolou Kremlu.

Mobilizace spojená s Ukrajinou sice ustává, ale místo toho vznikla nová tendence mobilizovat lidi tématem vykázání našich diplomatů nebo situací v Sýrii. Směřování naší propagandy je už několik měsíců takové, že jsme na pokraji války.

Rozlišuji spíš síly naprosto nezávislé na Kremlu a takové, které jsou do různé míry pod jeho kontrolou. Chápu, že všechny velké strany jako KPRF, Spravedlivé Rusko nebo Jabloko jsou kontrolovány, nicméně uvnitř nich se dějí různorodé procesy. Nemůžeme říct, že jsou to všechno naprosto kontrolovaná hnutí.

Navalnému často vyčítají, že boj proti korupci není politický program. Má v Rusku smysl stavět politickou sílu jen na boji s korupcí?

Navalnyj získal vliv, slávu a politický kapitál právě díky boji proti korupci. Ten se pak pokusil převrátit do politického projektu. Navalného znají všichni, ale co je jeho Strana pokroku, chápe málokdo. Navalnyj ví, že potřebuje politickou sílu s politickým programem, stranické kádry a možnost účastnit se voleb. Chápe ale taky, že on sám jako konkrétní člověk má větší podporu než jakákoli jeho strana. Všichni uznávají, že s korupcí je třeba bojovat, a proto všichni podporují Navalného. Strana ale nemůže být založena jen na boji proti korupci.

Členové KPRF často zdůrazňují, že na rozdíl od Navalného mají struktury po celé zemi, které mohou fungovat jako reálný základ pro budoucí vládnutí.

Struktury sice mají, ale mnohé z jejich buněk jsou napůl mrtvé. Nemají žádné aktivisty ani členy připravené chopit se moci. To je jeden z hlavních problémů KPRF, navíc oni moc vlastně ani nechtějí. Začalo to už v roce 1996, kdy se Zjuganov mohl stát prezidentem, ale té možnosti se vzdal. Zvykli si na roli systémové opozice. Jsem si jistý, že většina členů KPRF by měla noční můry z toho, kdyby se zítra měli dostat k vládě a měli by na sebe vzít všechnu zodpovědnost. Pro ně to je nepředstavitelné. Asi tam je nějaké malé množství ambiciózních lidí, ale převládá pasivita a strach.

Při velkých protestech v letech 2011 a 2012 to vypadalo, že KPRF má potenciál být hlavní opoziční silou v Rusku. Co se se stranou od té doby stalo?

KPRF vždy fungovala podle jednoho schématu. Když se objeví protesty se sociální tematikou, ať v Moskvě nebo v regionech, KPRF se snaží mít tyto protesty pod svojí kontrolou. Účastnit se jich, získat na nich politický kapitál pro další volby, ale zároveň je udržet jen na takové úrovni, aby se nestaly nebezpečím pro celý systém. Ohrozily by tím totiž i KPRF. Rozbití dnešního systému komunistům k ničemu není, protože by je už nikdo nepotřeboval.

Jak se komunisté vyrovnávají s tím, že je dnes agenda politické debaty tak silně zaměřená na otázky spojené se zahraničím?

Komunistický kandidát na prezidenta Grudinin se k otázkám vnější politiky moc nevyjadřoval. Neříkám, že je to špatně, protože mnoho politiků prostě zvedá zahraničně-politická témata, aby nemuseli řešit ta domácí. Grudinin řekl, že bychom měli mluvit méně o boji se Západem i o Ukrajině. Dnes je v Rusku hodně lidí, kteří sice nevidí žádnou alternativu k Putinovi, ale zároveň už mají dost téhle propagandy. A u těch získal Grudinin poměrně velké sympatie. Mám za to, že kdyby nekandidoval za KPRF, byl by ještě progresivnější – například v otázkách týkajících se Stalina. V KPRF na něj byl vyvíjen silný tlak, aby ve své kampani víc akcentoval Stalina, protože jinak by to mohlo znamenat naprostou prohru u klíčového elektorátu, kterým jsou stalinisté.

Co znamená pro KPRF, že jejich volebním lídrem byl Grudinin místo dlouholetého předsedy Zjuganova?

Chápu to tak, že jde o domluvu s Kremlem. Kreml potřeboval někoho živějšího, aby přišlo víc lidí k volbám. Zjuganov zároveň potřeboval, aby kandidát za KPRF nebyl členem strany, protože by riskoval ztrátu partaje. Tahle varianta uspokojovala všechny.

Existuje v Rusku mimo KPRF jiný významný levicový projekt?

Existují menší nestranická hnutí. Před dvěma a půl lety se objevilo významné hnutí řidičů kamionů. Je to jedno z hlasitých sociálních hnutí. Také odbory vedou s různou úspěšností své boje. Je otázka, kdy se podaří vytvořit širší levicovou koalici. Snažíme se něco takového utvořit kolem jednoho kandidáta do moskevské městské dumy. Je k tomu vhodný čas, protože mnozí lidé jsou rozčarovaní z činnosti KPRF a Navalnyj se zároveň snaží svou rétoriku přizpůsobovat sociálně-populistickým tématům, když začíná mluvit například o minimální mzdě, aby si získal obrovské publikum, které nechce podporovat Putina, ale nechce už podporovat ani KPRF. Právě o tyhle lidi teď bude probíhat hlavní boj. Historicky máme zkušenost, že levicové demokratické projekty se v Rusku moc nedařily. Ani na začátku 20. století, ani v devadesátých letech, ani v postsovětské době. Bez podobné síly je ale přechod k demokracii nereálný. Proto se snažíme takovou sílu zformovat. Levicovou sílu, která by se jasně odlišila jak od Navalného, tak od jiných levicových liberálů, ale byla by schopná vystupovat jako rovnocenný politický aktér. Jsou ale lidé, kteří mají za to, že stvořit novou levicovou sílu je v našich podmínkách nereálné, a chtějí ovlivnit hlavně procesy uvnitř KPRF. Jde například o Udalcova – vůdce Předvoje rudé mládeže, který loni opustil po čtyřech letech vězení, kde byl za organizaci protivládních protestů v letech 2011 a 2012. Ze všech sil se snažil být v kontaktu s KPRF, byl hlavním levicovým agitátorem za Grudinina a jezdil s ním po celé zemi.

Jaké jsou dnes hlavní úkoly progresivních sil v Rusku?

Hlavní úkol levice je zastavení komercionalizace vzdělávání a medicíny. Před deseti lety o tom mluvila jen levice, dnes se to stalo tématem pro všechny, protože jde o katastrofu. Dále třeba právo na politickou stávku, které dnes odbory nemají. Ale máme také obecně demokratické požadavky, jako je svoboda slova, svoboda politických stran nebo konkurence u voleb. V programu musí být i bod o tom, že ropa, plyn a další přírodní zdroje patří státu. Dnes máme státní podniky jako Rosněfť, které formálně vlastní stát, ale ve skutečnosti je drží v rukou malá skupinka lidí. Jde o umírněný levicový program, podobný požadavkům KPRF, která ale nemá příliš chuť za svůj program bojovat.

Považujete za žádoucí spolupráci s evropskými levicovými projekty?

Řešíme teď hlavně spolupráci s levicí v nejbližších zemích, jako je Ukrajina a Bělorusku. Vztah k silám v Evropě byl tématem ve vztahu k válce na Ukrajině. Přišla ostrá polarizace a všichni se rozdělili: buď jsi za Rusko, nebo jsi za EU. Tohle rozdělení šlo skrz všechna různá prostředí. Můj kamarád Oleg často mluvil o tom, jaký to mělo vliv na vědeckou komunitu. Lidé, kteří byli ještě včera schopní nezávislé analýzy, najednou začínají říkat, že jsi buď s námi, nebo jsi proti nám. Vtipně se povedlo to, k čemu jsme jako levice léta nabádali, totiž aby byla věda angažovaná. Jenže vznikla angažovanost, která neumožňuje aplikaci zdravého rozumu. Se silami, které nejsou otevřeně proruské, ale zároveň nechtějí Rusko démonizovat a vidět v něm jen nepřítele, bychom ovšem moc rádi spolupracovali.

Jaké měla válka na Ukrajině a okupace Krymu důsledky pro ruskou opozici?

Tyhle události opozici silně rozdělily. V televizi se řeší Ukrajina doteď. Dá se říct, že když není nic na práci, tak se začíná mluvit o Ukrajině. Celkově to ale pomalu mizí. Patriotická hysterie roku 2014 už dost lidí otravuje. Stále více lidí chápe, co jsme říkali od začátku, totiž že je to všechno zacílené především na odvedení pozornosti od reálných problémů. Je ale jasné, že je to velice pomalý proces, že téma Ukrajiny bude vzbuzovat emoce ještě poměrně dlouho. Silně to zasáhlo a rozdělilo i levici. Někdo zaujal postsovětskou pozici podporující povstalce na Donbase a liberálové zase zaujali poměrně jasné stanovisko, že ve všem je vinné Rusko a Ukrajina za nic nemůže, nejsou tam žádní fašisté a Krym je třeba vrátit okamžitě Ukrajině. To je pozice liberálů a části levice. My jsme byli někde uprostřed, přistupovali jsme k tomu z pacifistických pozic – že je třeba ukončit válku co nejrychleji a na Krymu vypsat nové referendum. To je sice dnes nerealizovatelné, ale bylo by to nejlepší řešení. Nicméně i liberální opozice se dnes vzdaluje od vyhraněných pozic, podle kterých je třeba Krym vrátit okamžitě Ukrajině. Všechno se to postupně uklidní a uvnitř opozice vznikne nový konsenzus, který nebude nijak radikální, ani na jednu, ani na druhou stranu. Spíš to bude tak, jak říká Navalnyj: problém, který nemá řešení v blízkých desetiletích.

Po posledních volbách chtělo přes 60 procent lidí nového prezidenta. Potom přišla mobilizace kvůli Krymu a Ukrajině a změnilo se to. Pokud teď mobilizace pomalu končí, jaké to může mít důsledky?

Mobilizace spojená s Ukrajinou sice ustává, ale místo toho vznikla v posledních dnech nová tendence mobilizovat lidi tématem vykázání našich diplomatů nebo situací v Sýrii. Směřování naší propagandy je už několik měsíců takové, že jsme na pokraji války. Funguje to zvlášť na starší lidi. Důchodci hlasovali pro Putina, protože mají za to, že zítra začne válka. Mysleli si, že Putin je jediný, kdo dokáže spojit národ a být hlavním velitelem. Opozici, která tohle zpochybňuje, je velice lehké ukázat jako antipatrioty. Jedním z hlavních ideologických úkolů opozice, a to jak levicové, tak liberální, je najít rétoriku, která nás ukáže jako patrioty, kterým záleží na Rusku, ale myslí si, že hysterie nevede k blahu země, nýbrž k jejímu zničení.

Od roku 2012 začal Putin prosazovat téma organizací, které pracují za zahraniční peníze. Označuje je za západní agenty. Je vůbec vhodné, aby Západ pomáhal demokratickému vývoji Ruska?

Celkově bychom to samozřejmě vítali. Nevíme nicméně, jak lidi přesvědčit, že pomoc různých západních fondů nemusí být problematická. Lidé mají plnou hlavu agentů. Nedávno soud zrušil naše asi nejbojovnější odbory právě kvůli zahraničním financím. Byly částí mezinárodní konfederace odborů a dostávaly nějakou pomoc na odborové semináře. Následně vyšla v televizi reportáž, že tyhle odbory jsou agentem Západu, protože získávají peníze ze západních zdrojů. Krátce nato je zlikvidovali. Více či méně legálně tu fungují německé fondy jako Rosa Luxemburg nebo Friedrich Ebert. To je ale Německo, se kterým má vláda zvláštní vztahy a jeho fondy tu zatím ještě strpí.

A nefinanční pomoc?

Například Jeremy Corbyn nedávno vystoupil s projevem, že lepší než odesílat ruské diplomaty z Británie by bylo vypořádat se s ruskými oligarchy v zemi. Jeho řeč měla mezi ruskými levičáky velký ohlas. Pro nás je nejdůležitější informovat o tom, co se tu děje. Chápeme, že pro Západ jsou některé příběhy zajímavější, například příběh Pussy Riot, a některé jsou zajímavé méně, například historky o represích vůči odborům nebo o represích proti antifašistům a anarchistům, kteří údajně vymýšlejí státní převrat před světovým pohárem ve fotbale. Čím více budou tyhle informace pronikat na Západ, tím jednodušší pro nás bude na Západ apelovat.

Ukázaly události v Kemerovu něco nového ohledně stavu Putinova systému?

Za poslední dobu se podobných událostí stalo víc, jen neskončily tak tragicky. Zdá se, že materiální infrastruktura i lidé, kteří ji obsluhují, prostě najednou přestávají fungovat. Všechno se začíná hroutit.

Reaguje moc na katastrofu novým způsobem?

Ne, všechno to už známe. Neinformovali veřejnost o situaci, od rodičů dětí, které zemřely, si nechali podepsat mlčenlivost a objevily se zvěsti, že se snaží zamlčet reálný počet obětí. Nejsou to jen klepy, u nás se tohle děje už od dob SSSR. Stejně tak reakce vlády a sprosťáctví místních úředníků ve vztahu k lidem, kteří utrpěli, obviňování, že za vším stojí agenti Západu, a podobné blbosti.

Překvapilo mě, když úředníci začali obviňovat demonstranty, kterým třeba uhořela celá rodina, že chtějí získat politické body na cizím neštěstí.

Tihle lidé nemají zrovna bohatou fantazii a pro podobné situace mají připravenou sérii univerzálních odpovědí. Například že za vším stojí agenti Západu. Později si asi uvědomili, že to přehnali a že v této konkrétní situaci to neměli říkat…

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image