Foto Petr Zewlak Vrabec
Podle některých demonstrují studenti a další občané vydávající se v posledních týdnech do ulic „proti výsledkům voleb“. Voliči zkrátka rozdali karty a teď nezbývá než čekat, co s tím politické strany udělají. Toto uvažování nemusí nutně znamenat zpochybňování práva všech na demonstraci – zkrátka se konstatuje, že demonstrace teď nedávají moc smysl. Sami demonstrující to ale cítí úplně jinak, Mluví dokonce o „pražském jaru 2018“ a o „nové sametové revoluci“ a zdá se, že po úspěchu s odvoláním „mlátičky“ Ondráčka a s příchodem teplého počasí cítí dost energie na politickou změnu.
Spor o „slušnou vládu“
Demonstrující měli jeden hlavní požadavek. Chtějí prý „slušnou vládu“ a „slušného premiéra“. Kdo by ale slušnost v politice nechtěl a co konkrétně to znamená? Vždyť i ti nejtvrdší rasisti a xenofobové se označují za „slušné Čechy“ a brněnské hnutí napojené na místní neonacistickou scénu se pojmenovalo Slušní lidé. Slušnost prostě chtějí tak trochu všichni, i když si pod ní představují naprosto odlišné věci.
Pokud připustíme, že se nejedná o žádný „nový Listopad“, ale pouze o nespokojenost s Babišem jako premiérem bez jakýchkoliv jiných požadavků, pak akce dávají smysl.
Snad ale i přesto stále existuje nějaký společný prostor pro slušnost. Taková slušnost by mohla třeba znamenat, že budeme usilovat o stát, jehož justice nepřiměřeně nepostihuje malé delikty a nezavírá oči před obřími korupčními skandály. Stát, který se svými investicemi bude zasazovat o to, aby se zlepšovala kvalita života i v místech, z nichž lidé odcházejí. Stát, kde vymáhání nicotných dluhů prostřednictvím exekucí nelikviduje statisíce rodinných životů a kde exekuční mafie nedávají zoufalým věřitelům jen směšné desátky z jejich pohledávek, protože potřebují nejprve naplnit vlastní kapsy. Stát, v němž vzdělání a zaměstnání rodičů nebude mít zásadní vliv na to, kam to v životě dotáhnete, jak je tomu v dnešním Česku. Ve slušné společnosti by také nemělo být normální, aby vás už barva kůže vyloučila z kvalitních školských institucí, zabránila vám v pořízení kvalitního bydlení a získání důstojné práce. Slušná společnost také dohlíží na to, aby stát nepřicházel ročně o stovky miliard na daňových únicích, stará se o své nejslabší členy a pomáhá těm nejzranitelnějším a lidem v nouzi. Pokud by demonstrující usilovali o takovouto slušnost, měli by naši plnou podporu.
Často se dnes mluví o nutnosti spojit rozdělenou společnost, ale vágní řeči o demokracii, prozápadním směřování a odmítání komunismu to nikdy nemůžou zajistit. Slouží jen k sebepotvrzování hodnot sociálních skupin, které přece vědí, že silnou krizí procházejí i západoevropské země a že dvě nejsilnější armády Severoatlantické aliance, k níž se protestující hlásili, dnes spadají pod velení nevypočitatelných lunatiků Trumpa a Erdogana. Pokud však od vzletných a abstraktních hodnot nesestoupíme ke konkrétním problémům dnešního Česka a Evropy, těžko se k nějaké společně řeči dobereme.
A proč bychom o nějakou společnou řeč vůbec měli usilovat? Odstrašujícím příkladem může být polský a maďarský scénář. Vždyť včerejší protest se konal jen dva dny poté, co si Viktor Orbán zajistil ústavní většinu v maďarském parlamentu a jeho jedinou silnou opozicí je radikálně pravicová strana Jobbik. Dohromady získaly při velmi vysoké volební účasti bezmála 70 procent hlasů. Nemá smysl si nalhávat, že liberální scéna a občanská společnost je u nás silnější než v těchto zemích. Ještě můžeme podobným tendencím zabránit, ale musíme s tím začít hned.
Jak se zbavit Babiše
Organizátor demonstrace Mikuláš Minář v rozhovoru pro DVTV vysvětlil své antibabišovské „silné gesto“ tvrzením, že se nacházíme v podobné situaci, jako by se premiérem měl stát David Rath. Srovnání ale kulhá zejména v tom ohledu, že Andrej Babiš byl se svými prohřešky zvolen, a domnívat se, že o nich jeho voliči nevěděli nebo že na základě protestů jeho voliči změní názor, je poměrně naivní. Minář se pak ve zmíněném rozhovoru dostal i k odkazům na „vládu jedné strany“, kterou je v současnosti ta Babišova.
„Demokracie je křehká květina,“ varoval Minář na demonstraci. Z pódia se moc nemluvilo – především se skandovalo a znovu se objevilo heslo „Nechceme Babiše“. Demonstrovat v demokracii za demokracii má ale svá úskalí, zvláště když demonstranti nechtějí rámec stávajícího systému nijak překročit a spokojují se s obecnými apely na slušnost. V zásadě demonstrují za něco, co mají. Atraktivnější je obrana demokracie před těmi, kteří ji – byť se k moci derou v rámci stávajících pravidel – chtějí ohrozit. Jenže právě v tom jsou požadavky „Miliony chvilek“ zoufale nekonkrétní. Přesto se nedá tvrdit, že se ve společnosti nic neděje a že současné protesty nemohou získat v brzké budoucnosti zajímavější formu.
Pokud připustíme, že se nejedná o žádný „nový Listopad“, ale pouze o nespokojenost s Babišem jako premiérem bez jakýchkoliv jiných požadavků, pak akce dávají smysl. Tlak na Babiše, aby nebránil vzniku nové vlády, sílí a jeho neschopnost vytvořit akceschopnou vládu ho může poškodit i u jeho voličů. Na odstoupení Babiše z funkce premiéra by ostatně v blízké době mohl začít tlačit i prezident. Odstranění silného protivníka, který poslední dobou nechce být Zemanovi vždy a ve všem po vůli, by prezidentovi mohlo hrát do karet. Výsledkem by byla vláda bez Babiše (ale s hnutím ANO), který by musel zůstat v pozadí a věci řídit z dálky. Otázkou zůstává, k čemu by to bylo dobré – kromě dodržení formální slušnosti – a jestli zrovna toto demonstranti a petenti chtějí.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.