Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Stalin ambiciózní, Stalin sitkomový

Film Ztratili jsme Stalina je komedie, které není nic svaté. Tvůrcům se povedla troufalá syntéza, ale ne bez škobrtnutí.

Reakce na film Ztratili jsme Stalina lze rozdělit do dvou skupin. Jedná se buď o nadšenou chválu, nebo o opatrné upozorňování na to, že snímek zaostává za očekáváními, které na něj nanesly recenze světových médií a příslib kontroverze daný zákazem promítání v Rusku. Jde o film s nesmírným množstvím protichůdných ambicí. Jedná se o komedii, jež je radikální právě ve své odlehčenosti a přímočarosti, satiru, hereckou exhibici s pokusy o univerzální výpověď, která se zároveň snaží popřít a shodit jakoukoli instanci patosu.

Děj sleduje chaos a intriky, které se v generálním štábu sovětské armády rozjíždí bezprostředně po Stalinově smrti. Zahrnuje všechno – prázdné deklamace, upřímnou hrůzu, smrt civilistů, vzájemné jízlivosti politických rivalů a funkcionáře nervózně přešlapující nad loužičkou Stalinovy moči. Výsledkem je film zběsilého tempa a nestálého tónu.

Tvůrci snímku Ztratili jsme Stalina si přes všechnu drzost a poučenost zjevně nevědí rady se zobrazovanou realitou čistek a utrpení.

Snad všechny recenze angloamerického původu zmiňují herecké přízvuky. Pro našince je těžké odhadnout, jak silný vliv na rodilého mluvčího angličtiny má, když slyší herce v exotických rolích mluvit přirozeně. New York Times mluví o „brechtovském efektu“ zásadně ovlivňujícím vnímání identity herce. Jde o prozíravý krok, díky němuž se režisér jedním tahem vyhýbá potenciální trapnosti nepovedené imitace ruského přízvuku a zároveň zpřítomňuje herce. V divákovi pak vyvolává pro cynickou satiru velmi žádoucí pocit odcizení.

Toto zcizení se netýká jen toho, jak herci mluví – Ztratili jsme Stalina působí nápadně nerusky svým obsahem i stylizací. Zdá se, že zčásti jde o vedlejší účinek starého dobrého anglocentrismu – postavy jsou upravené, aby byly cílové skupině srozumitelnější, humor pokračuje v jisté zavedené tradici. Zčásti je tato „západnost“ přirozeným důsledkem žánrové příslušnosti – stereotypně ruská stylizace nejde s převážně konverzační komedií příliš dohromady.

Jako Downing Street po Brexitu

Odkouzlení historických postav, o které film usiluje, je kromě humoru také zdrojem oné vychvalované „mrazivosti“. Není zvykem, aby příběh z této éry působil na plátně povědomě. Přeměna sovětských funkcionářů z bezprecedentních démonů na pouhé neschopné, bezpáteřní a intrikánské figury je stejně vtipná jako každé jiné dobře ztvárněné překročení tabu. Zároveň ale bez rouhání či obviňování sděluje, že mohou existovat jisté podobnosti mezi nimi a lidmi, o nichž denně čteme v novinách.

Představitel generála Žukova Jason Isaacs uvedl v rozhovoru pro Guardian, že mu bývalý britský premiér David Cameron s nadšením vyprávěl, jak nápadně některé scény z filmu připomínaly Downing Street bezprostředně po Brexitu. Z takového postřehu měl režisér Arnando Iannucci, jehož proslavily satiry současné angloamerické politiky – seriály Je to soda a Viceprezident(ka) a celovečerní film Politické kruhy –, jistě radost.

Podobné analogie mají ale své jednoznačné meze. Tvůrci snímku Ztratili jsme Stalina si přes všechnu drzost a poučenost zjevně nevědí rady se zobrazovanou realitou čistek a utrpení. Je pochopitelné a správné, že se komedie z takto strašného období zaměřuje především na bohaté a mocné. Relativní zdrženlivost autorů ale vede k tomu, že probíhající čistky zobrazují jen letmo, zpravidla s viditelnou ilustrativností.

Občas se film pokouší z probíhajícího teroru ukázat něco víc než mrtvoly a vyděšené tváře. Některé scény jako by chtěly zpřítomnit absurditu života obětí oné doby. Muži stojící před zdí se po sobě nervózně rozhlíží, poprava byla kvůli příkazům shora ukončena v půlce. Zmučená vězeňkyně reaguje na zprávu o Stalinově smrti upřímným pláčem. Tyto scény nikdy nedostanou dostatek času a prostoru na to, aby na ně mohl divák přiměřeně reagovat. Rychlé tempo podobné momenty zplošťuje, ale zároveň obratně a úspěšně vyvažuje skoky v tónu a vyznění, kterých je snímek plný.

Málokterý film nabízí tak turbulentní vývoj. Úvodní sekvence je natolik ilustrativní a odlehčená, že by se při drobné obměně kulis a jmen mohla odehrávat v lecjakém komediálním seriálu. Vyvrcholení je přitom nepokrytým dramatem, v němž je absurdita chování postav zdrojem hrůzy, nikoli pobavení – všichni se koneckonců v dané situaci chovají naprosto logicky… Tato drastická proměna se nese tónem i sdělením. Úvodní sekvence má kladnou postavu, snad jedinou v celém filmu. Ta ve své drzosti a neúprosnosti působí v kontextu veskrze cynického celku nepřípadně. A vzhledem k tomu, že se jedná o umělkyni, se zlé jazyky mohou ptát, zda se s ní autoři neidentifikují více, než by bylo zdrávo.

V závěru naopak zcela převládá nihilismus. Objevuje se zde jeden z nejkrutějších a nejaktuálnějších paradoxů tohoto filmu; zaznívá volání po řádném soudním procesu. Toto volání není následováno debatou či vysvětlením. Je zjevné z kontextu, jak alibistický a selektivní tento náhlý smysl pro princip je. Není ani třeba verbalizovat, že v takto skrznaskrz prohnilém systému nemůže mít jiný původ než v ješitnosti a pokrytectví. Překvapivě závažné zakončení filmu, v jehož úvodní sekvenci lidé omdlévají, když se praští do hlavy o hydrant. Z kinosálu nelze odejít jinak než se smíšenými pocity.

Autorka studuje scenáristiku a dramaturgii na FAMU.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image