Je to téměř pravidlo. Pokud píšete o Miloši Formanovi, musíte zmínit zažitou mantru: v Československu natáčel opravdové a syrové filmy, kdežto v Hollywoodu se přizpůsobil americkému kýči. Hotovo, zhodnoceno, vyřízeno. Jenže není takové zjednodušení samo o sobě kýčem? Umělecká Evropa versus pozlátko města andělů… Raději bych Formana řadil mezi živelné tvůrce takzvaného Nového Hollywoodu – hrstky režisérů, kteří propojovali znalost žánrových pravidel s vášní pro evropskou avantgardu. V sedmdesátých letech tato skupinka tvořila výjimečná díla poučená žánrovými konvencemi, ale jednotliví režiséři zároveň používali svěží vyprávěcí postupy. Například klasická road movie načichla marihuanou a epizodickým narativem v Bezstarostné jízdě, „pokleslý žánr“ gangsterky přetavil Francis Ford Coppola v mytický opus Kmotr a z odpočinkové disciplíny boxerského filmu vytřískal Martin Scorsese „katolické drama“ o vině a odpuštění, slavného Zuřícího býka. Domnívám se, že Formanovy filmy patří právě k této vlně: směsi evropské drzosti, klasického Hollywoodu a liberální kontrakultury.
V takovém kulturním milieu mohl Forman rozvíjet téma, které se táhlo celou jeho tvorbou: odpor jedince nebo skupiny proti tlaku šikanujících struktur. Ať už používal realistické a neučesané postupy cinéma vérité nebo tradiční formy (muzikál, historické drama, později především životopisný film), téměř vždy se jednalo o analýzu moci a vzpoury proti ní. Autoritáři totiž řádí všude – pod rudou i americkou vlajkou. Jsem Formanovi vděčný, že vytvořil několik archetypálních příběhů, které vyprávějí o osvobození člověka. Řadím je tak, jak je sám vnímám – jako fáze léčby uměním.
I) Diagnostika problému: ochranáři všech zemí
V Přeletu nad kukaččím hnízdem vykresluje Forman sadistickou vrchní sestru Ratchedovou. Portrétuje skrze ni totalitu. Ovšem totalitu v širším smyslu – představu, že život lze totálně ovládnout pravidly, zkrotit, obehnat zdí a zavést v něm řád bez výjimek. Taková redukce žité reality nemusí mít jen podobu násilného „Velkého bratra“, ale také sladkobolně ochranářské „Velké sestry“, která to s námi přece myslí dobře, a právě proto nás uzavírá před vnějším světem a živí strach ze všeho, co žije za stěnami ústavu – anebo obecněji: ze všeho, co žije. Taková figura zůstává přesvědčivá i v současné politice: laskaví mocnáři nás chrání všelijakými ploty a zdmi, vybuzují obavy z neznámého, z cizinců a jiných kultur. Naše neurózy z takového chaosu hýčkají stále přísnějšími pravidly a zákazy, obratem od „nebezpečně liberálního humanismu“ k sešněrovanému autoritářství. V cele je bezpečno.
II) Příčina problému: mýtus o obyčejném (a zlém) člověku
Zmíněným rádoby ochráncům jejich „svazování ve jménu svobody“ prochází díky tomu, že se mohou odvolávat na přání „obyčejného člověka“. To prostý člověk chce přece boj s nepřizpůsobivými, vyhánění muslimů, touží po válce a utahování opasků. Ve filmu Hoří, má panenko zesměšňuje Forman právě tento fetiš „obyčejných človíčků“. Jedná se o podvratnější krok, než jakým je kritika samotných politiků: o nich lze totiž vždy prohlásit, že byli jen nedokonalými služebníky oné posvátné vůle lidu. Forman ale ukazuje jako zmatený, závistivý a podlý přímo tento mytický lid. Nedomnívám se ovšem, že Hoří, má panenko vykresluje člověka jako malicherné a zákeřné stvoření. Spíše paroduje představu, že by malicherní a zákeřní lidé měli reprezentovat lidstvo.
III) Lék: zázračno
Ve snímku Muž na Měsíci režisér oživil podivuhodného komika Andyho Kaufmana. Kaufman nevymýšlel sofistikované politické glosy, nevybrušoval pointy, jeho skeče neměly obvyklou strukturu a „nedávaly smysl“. Svému publiku byl schopný celý večer brnkat na kytaru a zpívat popěvky o zvířátkách nebo pouštět gramofonové desky. Pracoval s trapností a šokem. Trapné situace ale nebyly samy o sobě cílem – staly se mu spíše rázným prostředkem, kterým zpochybnil vážnost a sešněrované společenské normy. Jako když zenoví mistři čas od času znenadání zařvali nebo práskli učedníka holí. Vysvlékl publikum z jeho naprogramovanosti a na chvíli osvobodil jejich dětské vidění světa. Nikoli infantilitu, ale „vnitřní dítě“, propuštěné z konzervativních rolí, na moment schopné vidět krásu a zázraky. Jedno z jeho posledních vystoupení začalo propojením trapna a zděšení: stařičkou herečku nechal cválat přes pódium na dřevěném koni, načež zinscenoval její infarkt. Po úlevném zjištění, že stařenka žije a dokonce se směje, zakončil představení příletem Santy Clause, obdarováním diváků a společnou svačinou, mlékem a sušenkami. Rozpustil pravidla pomocí sounáležitosti a zázračného okamžiku.
IV) Průběh léčby: uzdravit obraz člověka
Nerozpoutá však zrušení tradičních pravidel vlnu chaosu? Ve svých možná nejlepších filmech Forman zpochybňuje konzervativní iluzi par excellence: představu, že člověk je nebezpečné monstrum, které musíme neustále hlídat a omezovat, a že je nutné uvalit restrikce na jeho sexualitu, volný čas i myšlení. Pokud by lidé dávali volný průchod svým pocitům, začali by samozřejmě krást, vraždit a v nejhorších případech i zpochybňovat vlast. Podobným obavám jsou vystaveni rodiče ve filmu Taking Off, jimž uteče dcera. Co se s ní asi stane? Nejspíš zvlčí, začne si „píchat marihuanu“, skončí jako prostitutka… Nakonec rodiče sami vyhulí jointa. Místo bestiálního vyvádění se ovšem začnou řehtat a hrát svlékací poker. Dcera se vrací domů ve chvíli, kdy nahý otec tančí na stole. V dalším snímku se ale autority už nenechají načapat při uvolněné lidskosti. Vlasy začínají povoláním mladých do války. Celý příběh je vzpourou proti představě, že zabíjení patří k „lidské přirozenosti“. Hlavní hrdinové spálí povolávací rozkaz a vykročí ze světa pravidel. Ani z nich se ale nestanou patologičtí desperáti: v ukradeném čase zpívají, milují se a koupají se nazí. Místo hostie přijímají LSD, symbol toho, že člověk dokáže vstřebat a „obejmout“ celý svět, že je schopen soucitu bez limitů. Vždyť pokud emancipační politika věří, že „lepší svět je možný“, pak potřebuje i důvěru v „lepšího člověka“, který takový svět bude obývat.
Miloše Formana vnímám jako bytostného humanistu. Tvůrce, který věřil, že člověk je schopen laskavosti a radosti. Tvůrce, který se pokoušel o jinou antropologii: zobrazení společnosti, v níž člověk není člověku vrahem. V tomto smyslu byl „Černým Petrem“ pro obě strany Atlantiku. I za to mu jsem vděčný. Bude tu chybět.
„Tak ahóóóój!“
Autor je spolupracovník redakce.