Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Bojujete o život a jste na to sami. Je tu stav ohrožení!

Česká televize začala vysílat pořad Stav ohrožení. Jeho forma přispívá k falešnému pocitu, že nám všem jde o život.

„Stav ohrožení“ – tímto alarmujícím titulem je rámovaný nový pořad České televize. Odkazuje tak ke krizovému stavu, který podle české legislativy vyhlašuje parlament tehdy, „je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost nebo územní celistvost státu anebo jeho demokratické základy“, jsou-li „ve značném rozsahu“ ohroženy vnitřní pořádek a bezpečnost, majetek nebo životní prostředí či je třeba se zapojit do mezinárodní společné obrany. Rozhodně tedy „stavem ohrožení“ není požár, autonehoda, ale ani výjimečný útok osamělého střelce. Vzhledem k tomu, že jde o poslední možný krizový stav, jejž lze vyhlásit před válkou, je to nástroj pro zvládání skutečně extrémních situací.

Autoři přesto zvolili tento název. Jako by chtěli svůj seriál protknout sdělením, že jsme se ocitli ve světě, v němž nezbývá než bojovat o holý život. A dikce a forma pořadu, zvláště v díle o obraně před aktivním útočníkem, tuto zvěst podtrhuje. Zpravodajské záběry ze zahraničí dalekého (USA, Velká Británie) i blízkého (Německo, Slovensko) stírají všechna specifika jednotlivých případů a zemí, zamlčují kontext a posilují pocit ohrožení. Využití materiálu ze slovenského dokumentárního dramatu Devínsky masaker (Gejza Dezorz – Jozef Páleník, 2011) potom prohlubuje paniku emocionálními výpověďmi, které šíří úzkost, zoufalství a zmar.

Stav ohrožení u nás nastal už dávno na obrazovkách a titulních stránkách novin. Lví podíl na tom má bohužel i Česká televize, která o tzv. uprchlické krizi referovala především z bezpečnostního hlediska.

Krize neohrožené společnosti

Nejde o ojedinělý počin. Připomeňme si třeba video „Utíkej, schovej se, bojuj!“, které minulý rok připravila pražská policie za peníze určené na prevenci kriminality v hlavním městě a jež jako by z oka vypadlo instruktážním snímkům s podobným názvem, které produkovaly různé instituce v USA i jinde (například i v sousedním Polsku).

Všechny tyto projekty mají logické jádro. Snaží se předat informace o tom, jak si zachránit život v případě, že se člověk dostane do hledáčku ozbrojeného útočníka. Co na tom je špatně? Především zastírají informaci, že v Evropě jde spíše o anomálii a že skutečné problémy, jež bychom měli řešit, dlí jinde. Navíc svojí formou podporují paniku. Ta učí společnost vidět v druhých spíše ohrožení než lidské bytosti, jimž je třeba se otevřít k dialogu. A to vše ve jménu krize, jejíž domnělá závažnost neodpovídá realitě. Jsou-li totiž někde masově ohroženy lidské životy, není to v Evropě.

Podle Globálního indexu terorismu, jejž každoročně uveřejňuje Institut pro ekonomiku a mír (IEP), v roce 2016 patřily mezi desítku terorismem nejohroženějších států země jako Irák, Afghánistán, Nigérie, Sýrie nebo Pákistán. Tedy místa, jež jsou mnohdy zmítána vnitřními i geopolitickými konflikty vojenského charakteru (a jež jsou bývalými západními koloniemi). Země OECD (zvláště Francie) sice od 11. září 2001 zažívají vzestup útoků, ale pořád nejde o žádnou „válku v Evropě“.

Významný nárůst počtu akcí osamělých útočníků zaznamenaly Spojené státy. Jejich soudobé dějiny jsou masovým střílením doslova prošpikovány – a to bezesporu i proto, že zbraně jsou velmi lehce dostupné. Tato zkušenost nicméně nebrání ani některým českým politikům, aby volali po liberalizaci našich zákonů o držení zbraní, případně o zakotvení práva na ochranu státu občany přímo do ústavy.

Tyto osamělé útoky v USA navíc v drtivé většině nepřicházejí od muslimských teroristů, ale od naštvaných a deprivovaných bílých mužů. Vzpomeňme jen namátkou: v roce 2014 dvaadvacetiletý Elliot Rodger (jeho otcem je hollywoodský režisér Peter Rodger, který se podílel i na filmu The Hunger Games) zabil šest lidí a více než desítku jich zranil nedaleko univerzitního kampusu v Kalifornii. Prý tak chtěl potrestat ženy za to, že jej odmítaly, a sexuálně atraktivní muže za jejich lepší možnosti (podobné motivy vedly i Aleka Minassiana, který letos v dubnu stočil svoje auto na chodník v kanadském Torontu). Jeden z nejtragičtějších útoků v USA vůbec měl v roce 2017 na svědomí Stephen Paddock, bývalý obchodník s realitami a milionář, později gambler a alkoholik. Paddock vystřílel na návštěvníky country festivalu v Las Vegas přes tisíc projektilů, jež způsobily smrt osmapadesáti lidem a téměř devět set zranily.

Český stav ohrožení je ale přesto rámován strachem z muslimských teroristů a uprchlíků. Ve zpravodajství (a to nejen v bulváru) v posledních letech neustále dochází k dehumanizaci migrantů, kteří jsou představováni téměř výhradně jako bezpečnostní riziko. Dalším nástrojem odvádění pozornosti od hlubší analýzy problému je i stigmatizace duševně nemocných. Ti jsou nebezpeční především sami sobě a jejich okolí by jim mělo spíše nabízet pomoc než je izolovat. Hysterie kolem útoku ženy se schizofrenií v roce 2014 ve Žďáru nad Sázavou byla živena médii, která podobně jako v případě terorismu nebo dalších útoků zdůrazňováním těchto v zásadě ojedinělých události vytvářejí dojem, že jde o jevy běžné a rozšířené. A přitom i přes jistý nárůst terorismu v posledních letech žijeme v nejbezpečnější části světa a ti, kteří k nám přicházejí z podmínek nesrovnatelně horších i lidé s duševními onemocněními, jsou spíše výzvou k pomoci než boji.

Nesnesitelná křehkost budoucnosti

V celé té hysterii se ztrácí podstatná informace, že za bezpečí lidí má primárně zodpovědnost stát. Proto je mu také přiznán monopol na násilí. Spíše než se obrňovat v soukromých tvrzích bychom se tedy měli ptát, jak tuto roli zvládá. Stát systematicky selhává v komunikaci krizových stavů, vrcholní představitelé politické scény sami šířili a šíří paniku (v jejich pomyslném čele stál dlouho bývalý ministr vnitra Milan Chovanec) a i to dobré a důležité z práce policie nebo armády se drolí pod agendou populismu a nacionalismu (zmiňme jen nápad ministryně obrany v demisi Karly Šlechtové zavést do škol „brannou výchovu“ s notnou dávkou výuky vlastenectví).

V komplexní společnosti, v níž je člověk závislý na produkci a službách různých podniků a institucí, může kdokoli snadno získat pocit, že ztrácí kontrolu nad svým životem. Lidé jsou nuceni napínat své kognitivní schopnosti až k limitům nejen proto, aby uspěli, ale aby byli schopni zajistit i to nejnutnější k alespoň částečně naplňujícímu životu ve světě řízeném byrokracií a diktátem efektivity a výkonnosti. Člověk má význam potud, pokud je schopen naplňovat svou roli hospodářsky produktivní jednotky státu. Celá hloubka lidské existence s její intimitou je upozaděna oproti hrubému domácímu produktu.

Zhroucení kteréhokoliv pilíře, na nichž naše životy stojí, může znamenat propad do beznaděje a zoufalství. Ztráta partnera, zaměstnání, neúspěch ve studiu, nemoc či neschopnost splatit hypotéku nebo spotřební úvěr jsou iniciátory zkratů. Z nich pramení krizové situace, které jsou ohrožením. To ostatně přiznávají i autoři pořadu Stav ohrožení. V něm psycholog vypovídá o těchto příčinách jednání útočníků a ztráta zaměstnání se stává i východiskem pro modelovou situaci. Nebylo by tedy záhodno se spíše než šíření paniky věnovat péči o ty, kteří o práci přijdou, případně transformovat podmínky, aby se člověk o svůj osud nemusel tolik bát?

Pro člověka je velmi náročné představit si, že ztratí některou samozřejmou část své každodennosti. I výpadek proudu může znamenat propad do zmatku a dezorientaci. Je žádoucí a vhodné, aby média, školství i státní instituce jako policie nebo armáda rozvíjely naše schopnosti se krizím postavit. A jistě mezi tyto situace patří i možný (ale zcela výjimečný) útok zbraní. Tato agenda však musí jít ruku v ruce s analýzou příčin a podmínek těchto krizí. Nesmí být tažena alarmismem a panikářstvím. A především – hlavním cílem má být služba rozvoji vzájemného porozumění a sjednocování společnosti, která se namísto dialogu rozpadá na konfliktní zóny.

Zůstali jste sami

Stav ohrožení u nás nastal už dávno na obrazovkách a titulních stránkách novin. Lví podíl na tom má bohužel i Česká televize, která v období tzv. uprchlické krize referovala o tématu především z bezpečnostního hlediska. I když se nedopouštěla takových excesů jako například TV Prima nebo Mladá fronta DNES, kontinuálně přiživovala oheň strachu v české veřejnosti.

Je to nebezpečné i proto, že se tím maskuje neschopnost státního aparátu a politické reprezentace rozsáhlé krize řešit. Výchova k obraně odnímá státu povinnost řešit krize a činí za jejich zvládnutí zodpovědné občany. Nakládá na jejich už tak obtěžkaná bedra zodpovědnost za boj o holý život. Pořad Stav ohrožení přesně odpovídá této linii. „Bojujete o život“, říkají jejich autoři. Jako by jedním dechem dodávali: nakonec jste na to sami. Tak se naučte, jak se s tím vyrovnat. Rozšiřuje se tak oblast, v níž musí být lidé výkonní. A dochází-li k selhávání systému, krocení následků se stává věcí občanů.

Namísto takovéhoto poselství by se média měla zaměřit spíše na kritiku všech bodů, v nichž stát a jeho instituce nefungují. Vrátit zodpovědnost do rukou vedení bezpečnostních složek a politické reprezentace a ukázat nejen na jejich pochybení a neschopnost, ale i na strukturální problémy.

Oborové normy žádají po médiích ještě více. Rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 1993, deklarující zásady novinářské práce, hned v několika bodech zdůrazňuje význam médií pro atmosféru ve společnosti. Tam, kde se objeví vlivem terorismu, diskriminace minorit, xenofobie nebo dokonce války konflikt a napětí, jsou podle autorů tohoto dokumentu média povinna podporovat demokratické hodnoty: respekt k lidské důstojnosti, řešení problémů mírovými, tolerantními prostředky. Média se musí postavit násilí a jazyku nenávisti a agrese, podporovat vzájemné porozumění, toleranci a důvěru.

Novináři a autoři publicistických pořadů jsou tedy služebníci dialogu. Měli by přinést na obrazovky a do novin hlas těch, kteří se ze dne na den mohou stát zoufalými lidmi bez budoucnosti, a pomoci transformovat společnost tak, aby k tomu nedocházelo. Je to mnohem podstatnější než šířit nedůvěru a paniku. Pokud se totiž cítíme ohroženi našim sousedem, který se začal chovat podivně, můžeme to příště být my, koho začne okolí považovat za hrozbu.

Autor vyučuje mediální etiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image