Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Bude mít Kolumbie progresivního prezidenta?

V Kolumbii se schyluje k vyhrocenému volebnímu klání mezi levicí a pravicí. Ve hře není jen sociální politika, ale také mírový proces s bývalou guerillou FARC.

V prvním kole prezidentských voleb v Kolumbii zvítězil Iván Duque, zastánce tvrdě pravicové politiky a někdejší poradce konzervativního prezidenta Álvara Uribeho. V nedělním hlasování získal 39,1 procenta hlasů – volilo jej přes 7,5 milionu Kolumbijců.

Jeho protivníkem v druhém kole bude Gustavo Petro, levicový ekonom a v letech 2012–2015 starosta osmimilionové Bogoty, který získal čtvrtinu hlasů. Je to sice o mnoho méně než Duque, ale přesto má solidní šanci stát se už za tři týdny prezidentem. Mnohé bude záležet na tom, kam se přikloní většina voličů středově-zeleného kandidáta Sergia Fajarda, jemuž s necelými 24 procenty uteklo druhé kolo jen o píď. Očekává se sice, že jeho příznivci budou tíhnout spíše k levicovému Petrovi, nicméně Duque se hned v povolebním projevu snažil svou chválou Fajarda tyto středové voliče získat.

Strastiplné budování demokracie v Latinské Americe nás učí, že politické krize se neřeší omezováním demokracie, ale jejím posilováním.

Podle některých komentátorů to byl spíš konsenzuálnější Fajardo, kdo měl šanci porazit Duqua a dědictví „uribismu“, tedy typické směsi neoliberalismu a kulturního konzervatismu. Výsledky nicméně ukázaly, že polarizace země se prohloubila. Přispělo k ní i referendum o mírových dohodách s levicovou guerillou FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie), které voliči na podzim 2016 velmi těsně odmítli (připomeňme, že úřadující středopravicový prezident Santos byl současně odměněn Nobelovou cenou za mír).

Právě otázka vyrovnání s FARC kolumbijskou společnost štěpí: jak v loňském rozhovoru pro A2 uvedl spisovatel Juan Gabriel Vásquez, odmítnutí mírových dohod mělo na společnost podobný účinek jako brexit či zvolení Donalda Trumpa a stála za ním masivní dezinformační kampaň konzervativních elit. A přestože nakonec byla pozměněná verze dohod schválena, trhlina napříč společností se nezaceluje. Duque se netají záměrem mírové smlouvy revidovat, což by znamenalo kriminalizaci mnoha bývalých bojovníků, zatímco progresista Petro, který kdysi sám bojoval v guerille M-19, je zastáncem jejich reintegrace do občanské společnosti.

Venezuelská karta

Horká fáze kampaně začala už pár hodin po prvním kole a lze očekávat, že proti Gustavu Petrovi bude pravice vytahovat zejména dvě karty: FARC a Venezuelu. Jde o velmi účinné prostředky: strašidelné vyprávění o tom, jak levice vydá zemi do rukou banditů, drogových bossů a bezbožníků, si posluchače vždycky najde. Petro už na svém Twitteru zveřejnil fotomontáž kolující po sociálních sítích, kde jásají lídři FARC oblečení do volebních triček levicového kandidáta, a původní fotografii z roku 2016.

Další strategií pravice je spojování Gustava Petra s Nicolásem Madurem, čím dál více autoritářským prezidentem sousední Venezuely, která se zmítá ve vleklé a mimořádně hluboké krizi – a to přesto, že Petro označil Madura za „neschopáka“ a v oficiálním stanovisku k venezuelským volbám prohlásil, že „strastiplné budování demokracie v Latinské Americe nás učí, že politické krize se neřeší omezováním demokracie, ale jejím posilováním“.

Zda těmto strategiím dokáže Gustavo Petro čelit, se teprve ukáže. Latinskoamerické levicové projekty poslední doby se často uchylují k autoritářství a násilí (vedle Venezuely například Nikaragua), případně ve volbách podléhají neoliberalismu (Argentina). Vítězství demokratické levice v Kolumbii, která je s padesáti miliony obyvatel druhou největší španělskojazyčnou zemí, by mohlo tyto poměry změnit.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image