Squatujeme mediální prostor od roku 2013

České školství v rozvratu

Český vzdělávací systém nedokáže rodinám zajistit ani to, aby sourozenci mohli chodit do stejné školy.

„K něčemu se ti přiznám. Když jsem si přečetla ten mail ze školy, rozplakala jsem se. A pak jsem si otevřela lahev,“ svěřila se mi uprostřed dětské oslavy známá. Naše děti spolu chodí do třídy. A mají mladší sourozence, kteří mají v září nastoupit do první třídy. Jakmile náš rozhovor zaslechli ostatní rodiče, atmosféra na dětské party dost zhoustla. Ukázalo se, že je tu několik rodin se stejným problémem. Ze školy dostaly zprávu, že není místo pro sourozence dětí, které už do ní chodí. Letos se něco takového stalo v centru Brna poprvé. Škola přitom ještě loni vzala i pár nespádových dětí, protože měla místo. Teď je ale úplně plná, takže letos nemohl ředitel udělat nic jiného než losovat, který z nespádových sourozenců bude chodit do stejné školy jako jeho starší sestra nebo bratr. Výsledkem je frustrace a nervozita rodin, které žijí týdny v nejistotě, jak si mají zařídit život.

Stát proti rodině

Stát, potažmo obce, nedokáže daňovým poplatníkům zajistit ani tak základní servis, aby děti z jedné rodiny mohly chodit na jednu školu. Ve středních Čechách a také ve větších městech je to běžná situace. Z rodičů, především z matek jsou taxikářky, které musí děti vozit do různých škol. Stát jim tak dává najevo, že pro ně jejich čas nic neznamená, že pokud se jednou rozhodly mít v tomto slzavém údolí děti, musí se prostě zařídit – opustit práci a zůstat doma, aby obstaraly základní chod rodiny. Což znamená zchudnout, protože menší úvazky zaměstnavatelé kvůli velké administrativě nemají důvod nabízet. Důsledkem je i větší tlak na otce, kteří se často stávají jedinými živiteli rodin, ekonomická ztráta státu a promrhané schopnosti žen, které nemůžou pracovat.

Systém je nastavený pro potřeby aktivních, motivovaných, relativně bohatých a zajištěných rodin.

Pokud nemáte zajištěné ani základní podmínky pro normální fungování rodiny, rozmyslíte si, jestli budete mít jedno dítě, dvě nebo tři. Nejhůř jsou na tom početnější rodiny. Už jen skloubit běžné potřeby vyžaduje strategické plánování. Rodin se třemi dětmi je přitom v populaci podle statistik kolem patnácti procent, se čtyřmi a víc tři procenta. Nejvíc samozřejmě trpí ti nejzranitelnější a nejchudší, kteří by nejvíc potřebovali podporu a bazální fungování školství. Tedy samoživitelé, z devadesáti pěti procent matky.

Na přeplněné mateřské školy si rodiče už zvykli. Základní docházka je ale povinná, děti prostě do školy chodit musí. Jak je možné, že pokud se dostane sourozenecká skupina do dětského domova, udělají úřady všechno proto, aby ji neroztrhly, ale u funkčních rodin to neplatí? Svědčí to o rozvratu nejen předškolního, ale už i základního vzdělávání, hlavně v městských částech a ve vesnicích, kam se přistěhovalo víc rodin. Zodpovědnost padá na zřizovatele škol, tedy na radnice. Stát i radnice ale jen pozorují, jak se zaplňují školy, a nedokázaly až na výjimky dosud zajistit místa ve školkách ani pro všechny tříleté děti. Velká část rodin přitom potřebuje aspoň na několik hodin týdně umístit do školky i mladší děti.

Zlepšení brání mimo jiné i sama konzervativní česká společnost, jak ukázala nedávná dramatická debata o školkách pro dvouleté děti. Desítky tisíc jich přitom už do mateřinek tam, kde je místo, dávno chodí, což naznačuje, že to až takový problém není. Respektive, že je to problém jen v hlavách konzervativních politiků, kteří mají přesnou představu o tom, jak mají rodiny a ženy žít a jakou roli mají plnit. Jenže dnešní generace žen je emancipovanější než jejich matky. Nechtějí se kvůli práci vzdát dětí a naopak. To je ale často nemožné, zvlášť pokud mají víc dětí věkově blízko u sebe. A stát jim situaci nijak neulehčuje.

Nůžky se rozevírají

Systém je nastavený pro potřeby aktivních, motivovaných, relativně bohatých a zajištěných rodin. Ty si mohou dovolit platit soukromé hlídání, pokud jsou nespokojené s úrovní nebo dostupností mateřských škol. Dobrých soukromých základních škol je také dost, rodiče si navíc můžou založit vlastní. Jenže ministerstvo školství pozorovalo nárůst počtu privátních škol se zděšením a přestalo je v posledních zhruba dvou letech povolovat – s argumentem, že v mnoha státních školách je volná kapacita. Proč asi? Nepoložil si nikdo otázku, zda to nesouvisí s jejich kvalitou?

V devadesátých letech bylo málo dětí a školy, které o ně bojovaly, se začaly profilovat. Některé nabízely rozšířenou výuku jazyků, jiné sportu, další třeba ekologickou výchovu. Roli hrál také vstřícný přístup k rodičům. Když se začaly školy zaplňovat, úřady reagovaly jednoduše – zmenšovaly spádové obvody. To ale přestalo stačit. Výsledkem je, že méně kvalitní školu či školku ve větším městě poznáte podle toho, že jako jediná v okolí má místo. A snaha rodičů o dobré vzdělání dětí se ukazuje i na tom, že jsou ochotní přepsat trvalé bydliště dětem do spádového obvodu vytoužené školy. Třeba úředníci liberecké radnice pak místo aby se snažili navýšit kapacity dobrých škol nebo zlepšit ty méně kvalitní, uvažovali o sankcích pro rodiče, pokud se ukáže, že na uvedené adrese trvalého bydliště dítě ve skutečnosti nežije.

Řešení je v nedohlednu. V ideálním světě stát zajistí místa pro všechny zájemce na konkrétní škole. Jenže už jen dobudování chybějících kapacit školek a škol by znamenalo několikanásobně zvýšit rozpočty ministerstva školství i obcí. A zároveň s tím i pedagogických fakult, aby z nich vycházeli jen dobří učitelé, takže by výuka byla všude podobně kvalitní a rodiče by neměli důvod složitě hledat vyhovující školu. Ta nejlepší by totiž byla ta nejbližší. V ideálním světě ale nežijeme. V českém školství se čím dál rychleji rozevírají nůžky mezi motivovanými a zabezpečenými rodinami, které nelitují času ani peněz na co nejkvalitnější vzdělání dětí, a skupinou méně motivovaných nebo prostě těch, kdo žijí v pohraničí či v sociálně vyloučených oblastech, kde je dobrých škol málo. Dokud si společnost neuvědomí, že se bude mít jen tak dobře, jak se mají ti nejslabší, nejchudší a handicapovaní, že jejich problémy jsou problémy všech a že s kvalitním vzděláním se musí začít především u těchto skupin, pak se bude už tak dost špatná situace jen zhoršovat.

Autorka je redaktorka MF Dnes a matka čtyř dětí.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image