Pro vojsko zřejmě není lepší příležitost budovat svůj pozitivní obraz než výročí operace Anthropoid. Chápou to i resortní ministři. Ti se pravidelně účastní zahájení sezóny Vojenského technického muzea v Lešanech, které se koná příhodně kolem 27. května. Asi si toho byla vědoma i ministryně Karla Šlechtová, přestože i tentokrát k propagaci armády přistoupila po svém. Obecenstvu, které na zemi v letním vedru přihlíželo bitevní ukázce, jen zamávala z vrtulníku odlétajícího na základnu v Náměšti nad Oslavou.
Nadšení pro sociální sítě je totiž spolu s trumpovskou rétorikou zřejmě to jediné, čím se Šlechtová vymyká.
Tohle je však ve srovnání se staršími excesy pouze drobné faux pas. Například dva týdny předtím zvěčnila svého „Rambohafíka“, jak na Vítkově vykukuje zpoza věnce pro neznámého vojína. Také si letos v březnu během připomínky 100. výročí bitvy u Bachmače spletla první a druhou světovou válku. Mnoho bych za to nedal, že v té chvíli znejistěli i otrlí vojáci, zvyklí přihlížet střelbě bývalého herce Armádního uměleckého souboru Martina Stropnického.
Výstřednost jen naoko
Ponechme teď stranou humor, zaměřme se spíš na skutečný přínos ministryně obraně státu, na níž ji podle jejích slov tak záleží. Mimo jiné i proto, že jí Andrej Babiš přes Novinky jasně naznačil, že s ní ve své další vládě už nepočítá.
Nadšení pro sociální sítě je totiž spolu s trumpovskou rétorikou zřejmě to jediné, čím se Šlechtová vymyká. I to má na resort v zásadě stejně zanedbatelný dopad jako píseň Honzy Vyčítala a Vlasty Parkanové Dobrý den, radare. Jinak totiž její zmatečná a o to agresivnější administrativa zcela zapadá do koloritu ministerstva, jehož by se měli obávat spíš občané, které má bránit, než potenciální útočníci. Snahu znovu dobýt pozice ve školních osnovách, které resort ztratil se zrušením branné výchovy, ministerstvo vyvíjí přinejmenším pět let. Ani Šlechtové tolik zazlívaná záliba v esoterice není pro ministerstvo žádné novum. První českým ministrem obrany ČR v letech 1992–94 byl totiž astrolog Antonín Baudyš.
Diverzifikace rizik
Jaroslav Spurný z Respektu se u Šlechtové nejvíce obává její spřízněnosti s Milošem Zemanem a stornovaného nákupu nové techniky. Šlechtová však bezpečnost ČR podkopává spíš tím, že jako její předchůdci bezmyšlenkově opakuje obě staré chyby obranné politiky českého státu, jež přesně vystihl už Jan Tesař v Mnichovském komplexu. Upíná se k chiméře, že členství ve vojenském paktu je samo o sobě dostatečnou bezpečnostní zárukou. Nebere přitom v potaz, že mezi zájmem státu a jeho zahraničních spojenců jsou často rozpory, které je třeba řešit.
Proto se i za Šlechtové ministerstvo obrany mlčky drží ve vleku velmocenské politiky Spojených států, zabředávajíc do stále nových a složitějších konfliktů. Nebere v potaz ani to, že teď je to vrtkavá Trumpova „blbokracie“, kdo v NATO (zatím ještě) nejvíc přispívá na společnou obranu. Šlechtová nijak nevynikání ani v diverzifikaci rizik. Za největší bezpečnostní hrozbu považuje migrační krizi a terorismus, nikoli vůči státům NATO nepřátelsky naladěné Putinovo Rusko. Touto přezíravostí k Rusku jen přiživuje mezi pravicovými liberály už tak rozbujelou rusofobii a paranoii.
Naproti tomu proklamovaná vehementní podpora zahraničních misí je zase šancí pro profesionální vojáky urychlit v době míru hlemýždí kariérní postup a přijít i k větším penězům. I kdyby bylo horování Šlechtové pro více zahraničních misí podpořeno konkrétními kroky, nepřineslo by zmírnění migrační krize a už vůbec ne řešení. Stále je to pouze součást její bezzubé politické performance i způsobu, jak si nabytou moc náležitě užít.
Armáda ochotníků
Působení Šlechtové na pozici ministryně obrany lze snad ospravedlnit, a to pouze částečně – (opět dle Tesaře) v Čechách oblíbeným ochotnickým divadlem. Toto hobby je totiž blízké i ozbrojeným složkám. Ponechme stranou ministry-herce Alexeje Čepičku a Martina Stropnického. Ani v minulosti tolik vychvalovaný plán obrany meziválečného Československa před nacistickou agresí není plodem brilantní strategie.
Pohraniční opevnění mělo vojsku umožnit spořádaný ústup na Slovensko. Odtud mělo udeřit do českého vnitrozemí, jakmile by spojenecká Francie zaútočila přes demilitarizované Porýní. Plán byl odsouzen k nezdaru už tři měsíce po zahájení stavby v prosinci 1935. Rýn, široký přírodní vodní příkop, padl do rukou třetí říše bez boje v březnu 1936. Stejnou katastrofou jako případná invaze Francie do Německa by však byl i samotný ústup ČSA. Nejen že opevnit se naráz proti Německu, Polsku, Maďarsku a venkoncem i Rakousku byl čirý nonsens, ale navíc vojsko pro takovýto manévr ani nemělo dostatek paliva, vozidel, letectva ani odpovídající dopravní infrastrukturu.
Bylo by však nefér z klamání veřejnosti vinit jen buržoazní politiky první republiky. Mezi hlavní zdroje tradic lidově demokratické armády totiž vedle soudruhů Žižky, Husa a Jiráska zrovna tak patřilo vytváření falešného vnějšího dojmu. Hodnotu branných cvičení devalvovalo už to, že při soustředěném útoku Severoatlantické aliance by ČSLA jako bojové uskupení zanikla v několika minutách.
V úvodu zmíněná operace Anthropoid je naopak jedním z nemnoha vystoupení československé branné moci, jejichž smyslem nebylo jen udělat dojem. Její význam dalece přerostl rozsah. Teprve smrt prominentního nacisty a jednoho ze strůjců holocaustu přiměla Británii zrušit mnichovskou dohodu a přislíbit obnovu Československa v předválečných hranicích. Mimo to ukazuje, co je Karle Šlechtové přes všechno naparování naprosto cizí. Skutečné vlastenectví a nepředstírané odhodlání bránit svou vlast se zbraní v ruce.
Autor je publicista a historik.