Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Feministické evangelium podle Máří Magdalény

Filmový příběh o Maří Magdaleně je v lecčem podobný současnému feminismu – spíš než o skutečnou emancipaci jde o začlenění se do stávajících mocenských struktur.

Filmový příběh o Maří Magdaleně je v lecčem podobný současnému feminismu – spíš než o skutečnou emancipaci jde o začlenění se do stávajících mocenských struktur.

Film australského režiséra Martha Davise Máří Magdaléna se pokouší rehabilitovat a zároveň aktualizovat biblickou postavu Marie Magdalské tím, že ji vykresluje jako ženu, která se vzbouřila proti starověkému patriarchálnímu řádu a navíc jako jediná z Ježíšových učedníků opravdu rozumí tomu, oč Ježíšovi jde. Mystická, a přitom zdrženlivá interpretace evangelia, kterou snímek nabízí, je moderní a zajímavá, její spiritualismus ovšem vede k tomu, že samotná emancipace Marie Magdalské je pojata v posledku konzervativně a nechtěně tak poukazuje na úskalí jistého pojetí feminismu.

Žena, která chce rozhodovat sama o sobě

Filmová Marie (Rooney Mara) žije v galilejské vesnici Magdala v chudé rybářské rodině. Vytrvale odmítá domluvený sňatek a bojuje za svou duchovní autonomii, sama se modlí v synagoze (nevídaná a podezřelá věc) a chce o sobě rozhodovat. Její rodina si nedovede její nepochopitelnou jinakost vysvětlit a odvede ji na násilný exorcismus ve vodách jezera, jehož protikladem se později stane její křest v těchže vodách. A protože v blízkosti Magdaly právě pobývá potulný kazatel a léčitel Ježíš (Joaquin Phoenix) se svou družinou, pošlou k Marii, polomrtvé po vykonání exorcismu, i jeho. Setkání s chápavým, nesoudícím duchovním učitelem Marii ukáže nový směr jejího života. Svou autonomii nalézá právě ve vztahu k němu a ve víře, o níž káže; přes odpor rodiny a zpočátku i přes odpor Ježíšových učedníků se stane jedinou ženskou členkou jeho družiny, apoštolkou mezi apoštoly. Následuje Ježíše až do Jeruzaléma, je svědkyní jeho smrti na kříži a jako první se setkává s Ježíšem vzkříšeným.

Spiritualizovaná emancipace znamená emancipaci konzervativní, a právě taková je i estetická rovina snímku. Postava Marie Magdalské je pouze začleněna do syžetu mainstreamového filmu, který je založen na přehledné zápletce a jednoduchém ždímání emocí.

Divák, který by chtěl v Máří Magdaléně hledat drobnokresbu Mariiny životní a duchovní cesty, bude zklamán. Z hlediska realistické psychologie působí Marie poněkud matně. Totéž platí i pro nejdůležitější prvek filmového syžetu – totiž pro její víru a vposledku i víru Ježíšovu, na níž se její víra zakládá. Ježíš je ve snímku pojat jako podmračený kazatel, který chraplavým hlasem promlouvá jakoby z nitra konfliktu mezi hlasem víry a „světem“. Film interpretuje evangelium mysticky, víra je zde cestou za sjednocením s Bohem, který je niternou nekonečností člověka, vnitřním oceánem, polopaticky znázorňovaným podvodními záběry potápějící se Marie.

Marie je jediná, která je této vnitřní zkušenosti otevřená, a právě proto jedině ona Ježíše následuje autenticky. Ostatní učedníci jsou líčeni jako zajatci světa, necitliví k duchovní dimenzi Ježíšovy zvěsti; proto sklouzávají po jejím povrchu a chápou svého mistra pouze jako nositele sociálně-politické změny, tedy osvobození od římské nadvlády a odstranění chudoby, které budou dílem zázračného Božího zásahu. Ježíš je pro ně tím, kdo má tento eschatologický zvrat přivolat.

Království nitra

Mystická rovina filmu pracuje s reduktivním pojetím víry (především u Marie, ale svým způsobem i u Ježíše), které umisťuje všechno existenciálně autentické do lidského nitra, a tím i mimo materiální rozměr existence. Ježíšova družina neřeší žádné materiální problémy, i scéna poslední večeře je spiritualizována do symbolického obřadu připomínajícího spíš dnešní nedělní eucharistii než skutečnou večeři. Implicitně erotický vztah mezi Marií a Ježíšem zůstává po celou dobu v poloze cudného spoluuhranutí Boží blízkostí. S tímto spiritualismem ladí tlumené barvy snímku, jednoduchá obrazová kompozice i pomalé tempo vyprávění. Určitá prázdnota filmové krajiny koresponduje s mystickou prázdnotou Boha. Režie ovšem u této prázdnoty nezůstává a snaží se ji vyplnit vlezlou hudbou Jóhanna Jóhannssona a Hildur Guðnadóttir podle principu „čím hlasitější hudba, tím více duchovna“. (Možnost vypnout hudební stopu se pomalu stává nutnou výbavou pro nerušené zhlédnutí mainstreamového snímku; veřejná kina by o této možnosti měla začít seriózně uvažovat.)

Odmyslíme-li si hudbu, představuje Máří Magdaléna citlivé ztvárnění hlavních etap Ježíšova veřejného působení, jak je tradují biblická evangelia: s Ježíšem se setkáváme nejdříve v Galileji, kam spadá etapa charismatického kázání o blízkosti Božího království, doprovázeného konáním zázraků. V určitém momentu se do prožitku galilejského putovního happeningu začíná vkrádat cizorodá předtucha, která blízkost království komplikuje Ježíšovo tušení vlastního utrpení a smrti. V závěrečné, jeruzalémské etapě je zdůrazněn konflikt mezi nesplněným očekáváním apoštolů a davovým vzplanutím hněvu na jedné straně a Ježíšovým přijetím trpkého údělu, jehož smyslu sám úplně nerozumí, na straně druhé. I zde je Marie jedinou postavou, která je schopna porozumět tomu, že následovat Ježíše znamená také následovat jej do temnoty nevědění. Právě ona se stává příjemkyní Ježíšových slov o tom, že království (víry) už je navzdory všemu zde. Kamenem úrazu celého filmu je ovšem spiritualizovaná interpretace této zvěsti.

Galilejské ženy

Tato interpretace tvaruje také feministickou rovinu snímku. Když je Marie přijata do okruhu Ježíšových učedníků, vysvětlí Ježíšovi, že mnoho galilejských žen se zdráhá přijmout Ježíšovu víru a křest, protože by to znamenalo vydat se do rukou cizích mužů. Ježíš tedy Marii vybídne, aby se stala apoštolkou žen, a spolu s ní a s ostatními podnikne první „experimentální“ cestu za pradlenami v jednom z galilejských měst. Když se pokouší navázat rozhovor o životě shromážděných žen, jedna z nich se ohradí: „Náš život nám nepatří.“ To je zcela realistické tvrzení; život starověké ženy patřil otci rodiny, popřípadě jejímu nejstaršímu bratrovi. Ti rozhodovali o jejím přijetí či zavržení, a protože mimo okruh široké rodiny v podstatě nebylo možné přežít, rozhodovali o jejím životě a smrti. Samozřejmě jí vybírali také manžela a od momentu svatby o ní rozhodoval zase on. Jak tedy filmový Ježíš reaguje na tuto obžalobu patriarchální společnosti? Slovy: „Ale váš duch vám patří.“

V této nenápadné větě je ve skutečnosti skryt historický zdroj našeho pojetí rovnoprávnosti, a tedy i ženské emancipace. Samotné sociální uspořádání předmoderních společností vylučovalo, aby nemajetná žena prožívala svou existenci jako rovnoprávnou s muži, byť stejně nemajetnými (analogicky tomu bylo s otroky, dětmi nebo příslušníky cizích národů). Bylo zapotřebí objevit měřítko, které stálo mimo toto uspořádání; stal se jím vztah k jedinému Bohu, jenž všechny „přirozené“ vazby transcendoval. Emancipační aspekt víry potom radikalizovala demokratizace mystiky u apoštola Pavla, který křesťanovo sjednocení s životem, smrtí a vzkříšením Ježíše Krista otevřel potenciálně komukoliv a učinil z něj podmínku víry jako takové. „V Kristu,“ píše apoštol Pavel, „už není Žid ani Řek, otrok ani svobodný, muž ani žena“ (Ga 3,28).

Dějiny bojů za rovnoprávnost všech lidí jsou – přinejmenším v křesťanském kulturním okruhu – dějinami stahování této metafyzické vize na zem, tedy její sekularizací a materializací. V rozličných mystických, heretických či reformních proudech křesťanství se postupně prosazuje idea bratrství a sesterství všech lidí, která si hledá i svůj sociální výraz. Teprve modernita ovšem dokáže ideu rovnosti plně sekularizovat a vztáhnout ji na materiální existenci jednoho každého člověka.

Konzervativní emancipace

Spiritualismus Máří Magdalény proto možnost ženské emancipace otevírá i uzavírá zároveň. Marii sice přisuzuje roli jediného člověka, který je schopen prožít a přijmout novou perspektivu Ježíšova Božího království, zároveň ale tuto perspektivu ztotožňuje s objevem duchovního oceánu v nitru každého z nás a do tohoto nitra veškerou její novost uzavírá. Explicitně se to konstatuje v závěrečné scéně filmu, v níž Marie zpravuje mužské apoštoly o tom, že se setkala se vzkříšeným Ježíšem. Toto setkání a celé pašijové dění vzápětí sama interpretuje: Boží království je tady a teď, roste v našem nitru jako hořčičné semínko (narážka na Ježíšovo podobenství o hořčičném zrnu; Mt 13,31–32) a nelze je vytvářet konfliktem. V tomto niterném království nalézáme útěchu a z něj údajně vyroste i nasycení chudých. Petr (Chiwetel Ejiofor), mluvčí apoštolů, tuto vizi odmítá se slovy, že za dveřmi této místnosti (tedy v celém vnějším světě) se nic nezměnilo a že každý z apoštolů je základem budoucích společenství-církví, které budou šířit poselství spásy. Na to Marie opáčí, že to je „vaše poselství, ne jeho“, a odchází. Závěrečný spor mezi apoštolkou a apoštoly ponechává duchovní a sociální dimenzi nové víry jakoby navěky rozpojené, stejně jako celý film neusiluje o to nalézt spojnici mezi vnitřním a vnějším světem lidské existence.

Spiritualizovaná emancipace v posledku znamená emancipaci konzervativní, a ostatně právě tak konzervativní je i estetická rovina snímku. Postava Marie Magdalské je pouze začleněna do stávajícího syžetu mainstreamového filmu, který je založen na přehledně vystavěné zápletce a jednoduchém ždímání emocí: Mariinu duchovnost, tedy prostředek její emancipace, sugeruje náladová hudba a kýčovité záběry jejího potápění v Galilejském jezeře; v celku filmu je Marii přisouzena úloha „hlavní postavy“, která jediná musí provést heroické gesto záchrany světa/ideje/hnutí atd. (role tradičně přidělovaná nějakému tomu svalovci nebo nověji i svalovkyni). Její emancipace probíhá skrze (implicitně erotický) vztah k muži, který má vůči ní dominantní postavení. Místem, které Marie nalézá jako místo útěchy všech utlačovaných, tedy v jejím případě především žen, je lidské nitro, kam je v moderní kultuře často lokalizován nesilový, „ženský“ pól existence.

Podobně i moderní feminismus často znamená pouze začlenění žen do vzorce stávajících mocenských, kulturních, ekonomických vztahů, do nichž dosud neměly plný přístup. Emancipační potenciál hnutí tak ve skutečnosti není realizován, neboť začlenění dosud vyloučené skupiny do celku společnosti ještě neznamená její skutečnou proměnu. Emancipace je začleněním do systému, v němž ke skutečné, slovy klasika „lidské emancipaci“, nedochází.

Vyzdvižení Marie Magdalské do role duchovní autority, tedy do role dosud přístupné pouze mužům, nevedlo ke skutečné proměně žánru ježíšovského filmu. I to, co můžeme považovat za nejzajímavější a nejcitlivěji zpracovanou rovinu snímku, totiž ztvárnění jistého typu mystické duchovnosti, v posledku pouze posiluje jeho konzervativní zakotvení v mainstreamové výrobě emocí a nálad. Stejně tak i to, co se dnes většinou považuje za osobitý přínos žen, které se objevují v jim dříve zapovězených rolích – jejich nekonfliktnost, celostní vidění, ohleduplnost vůči slabším a podobně –, nevede k hluboké proměně lidské interakce, jejíž podoby nadále předepisuje stávající, odcizený a v hluboké krizi se ocitnuvší systém. V jistém smyslu to platí o celém projektu nové levice. Poté co se vyčerpala politická imaginace celkové proměny společnosti, nastoupila na její místo emancipace skupin diskriminovaných většinovou společností; na celkovou změnu poměrů už tato emancipace vůbec nepomýšlí. To samozřejmě nesnižuje význam zlepšení životních podmínek celých skupin lidí – otázkou pouze zůstává, zda je to skutečně levicový projekt.

Dovětek o Janičce

Shodou okolností právě minulý týden vstoupil do českých kin film, který subverzivní a emancipační moment náboženské víry předvádí v nejlepším možném světle a opravdu tvůrčím způsobem metalový muzikál Janička o duchovním probuzení Johanky z Arku. Hudební komedie ateistického mystika Bruna Dumonta představuje z hlediska našeho tématu určitý protipól konzervativní modernizace evangelijní zvěsti v Máří Magdaléně. Spiritualita Dumontova snímku je důsledně vtělená a potrhle hravá; ztřeštěná hravost dětských či dospívajících protagonistů vyrůstá z angažování neherců a manifestuje novou svobodu v zacházení s filmovými prostředky i žánry. Jakékoliv rozdíly mezi mužskými a ženskými postavami se smývají, celý filmový svět je ponořen do ducha vzájemnosti a nevyzpytatelné tvořivosti, aniž by opouštěl materiální konkrétnost Johančina rodného kraje – právě naopak, z této materiality se sytí. Ale o tom snad příště.

Autor je filosof a novinář.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image