Minulý týden se v Brně konal nultý ročník festivalu Serial Killer. Na jednu stranu byla image akce založená na sebeironii (spíše sebeobranné než shazovačné) – Brno je přece „jediný vtip, ve kterém se dá žít“, a tak je legrace ho oživit festivalem. Na stranu druhou označení „první festival TV a online seriálové tvorby ve střední a východní Evropě“ a některá prohlášení mediálně známých osob z týmu spolu s nemalou jednorázovou finanční podporou města i kraje prozrazovaly přebujelé ambice. Tento rozpor byl bohužel příznačný pro celou událost.
Někteří kolegové (Tomáš Stejskal na Aktuálně.cz, Petr Klár na svém blogu, Tomáš Kremr na Edně) ve své reflexi automaticky a nekriticky přejímali oficiální festivalovou rétoriku a nultý ročník označovali za pilotní. Podle nich jsou nedostatky pochopitelné a omluvitelné, protože piloty se taktéž předělávají. Ačkoliv s jejich závěrem souhlasím (ano, Serial Killer by měl pokračovat), nebudu zde opomíjet problematické aspekty festivalu.
Příliš mnoho očekávání
„Serial Killer is coming to town!“ hlásaly plakáty. Červené balónky značily projekční místa. Socha Jošta pak rovnou varovala: „Serial Killer is here!“ Nechme stranou, že mezi dobré PR nepatří vědomé lhaní, jakým bylo počáteční inzerování návštěvy Larse von Triera a Davida Lynche, které se následně překlopilo do trapné recese v podobě tvoření rekordu v zírání na Lynchův portrét. Navzdory této až agresivní kampani se festivalu nepodařilo dostat do širšího povědomí a mít vyšší diváckou návštěvnost. Na vině jsou dva faktory: způsob propagace a termín konání. Nevadí přitom překrývání se s Anifestem v Třeboni, protože obě akce oslovují odlišný typ publika. Vadí ale, že se začíná den po státním svátku, kdy je mnoho lidí na dovolené. A naopak využití pouze jednoho víkendového dne nebere ohled na pracující. Nejšťastnější není ani konání v době zkouškového a odevzdávání diplomových prací, když mezi cílovou skupinu patří studentská obec.
Pilotní ročník nebyl po organizační, dramaturgické ani realizační stránce úplně zvládnutý. Nelze se ale vymlouvat, že to letos bylo jen na zkoušku. Podpora města a kraje byla štědrá a tým byl tvořen profesionály se zkušenostmi z jiných velkých festivalů.
S outdoorovou prezentací se navíc začalo příliš pozdě a až na výše uvedené výjimky z pravidla byla nevýrazná, zapadala v reklamním vizuálním smogu centra. Kampaň na sociálních sítích, spolu s neúspěšným výběrem na crowdfundingové stránce HitHit, zase doplácela na to, že informovala a oslovovala již přesvědčené a odrazovala kohokoliv mimo sociální bublinu. Následkem toho pak chyběla i festivalová atmosféra. Také komunikace ohledně programu a akreditací byla zmatečná. Odbavení akreditací bylo rychlé, jejich využívání bezproblémové. Výsledný dojem neukotvenosti, nepřipravenosti a neujasněnosti o tom, koho a jak chci oslovit, ovšem zanechávalo pozdní zveřejnění programu, náhlé změny cen akreditací a jejich nabízení zdarma různým institucím. A to ještě v lepším případě, protože v tom horším tyto praktiky působily jako umělé navyšování návštěvnosti.
Už první den, zakončený slavnostním zahájením, bylo i pro fanoušky celé koncepce těžké si k akci vybudovat důvěru. Proč festival nemá adekvátní anglický překlad úvodů či moderací, když chce působit světově? Proč mají úvody tak nevyrovnanou kvalitu, od svědomitě připravených po vyloženě odfláknuté, založené na krátkém reprodukování anotací? Proč, pokud už jsou k projekcím sezváni zajímaví hosté, se to člověk dozvídá až při vstupu do sálu, zatímco „stand-up“ komici jako Staněk nebo Cerman mají nepoměrně výraznější mediální pokrytí?
Festival reprezentativních titulů
Pokud v něčem festival dostál označení „festival reprezentativních titulů“, bylo to v programu. Nechme teď stranou dramaturgicky sporná rozhodnutí, jako je uvedení pouhé poloviny děl, která mohla být odpromítána v úplnosti (například dvoudílný televizní film 54 hodin, čtyřdílná minisérie Strážce hradu), či zařazení televizních filmů na festival seriálové tvorby (zmiňovaných 54 hodin). Výběr titulů byl dostatečně reprezentativní, přestože kvalitativně nevyrovnaný.
Na základě Ultrafialových mohl člověk usoudit, že v Polsku si tzv. quality TV představují jako velmi konvenčně odvyprávěnou i vystavěnou podívanou, která sestává se samostatných případů v uzavřených epizodách. Celosezónní narativ pak propojuje osobní a pracovní rovinu vyšetřovatelky vypomáhající si novými médii. Jejich zapojení přitom představuje jediné ozvláštnění, protože jinak se uplatňují ty nejotřepanější žánrové postupy, prvky i vzorce, které neinvenčně čerpají z tradic parťáckých narativů či paranoidních technothrillerů z devadesátek. Hrdinka místo hrdiny ještě quality TV nedělá, zvlášť když se genderové a etnické stereotypy nevyvracejí, nýbrž potvrzují (nejlepší hacker musí být náctiletý Asiat).
Opačným příkladem je norské Domácí hřiště, které s genderovymi předsudky pracuje, když ženu vsazuje do maskulinního prostředí mužského fotbalu. Zatímco tematická rovina je explicitní, s očekávatelným vývojem a předvídatelnými typy postav, neokázalé formální strategie si zaslouží vyzdvižení. Důmyslně se pracuje s pozdržením ostrého střihu, aby scéna vyzněla, úsporně a efektivně se užívá hlediskového záběru či zvuků prostředí pro posílení identifikace s postavou.
Silné zastoupení měly německé satiry, ať už ta určená pro veřejnoprávní televizi (Vítejte v Hindafingu), nebo ty dostupné primárně online (Hnědá rodina). Vítejte v Hindafingu se prostřednictvím satiry komunální politiky dokáže vysmát celospolečenským problémům spojeným s dotačními podvody, zneužíváním migrační vlny a dalším dobově příznačným jevům. Hnědá rodina zase zvládne nejen odsoudit xenofobii a rasismus, ale také empaticky znázornit možné příčiny těchto společenských jevů. Oba seriály jsou dokladem toho, že výborná satira může mít sice nesympatickou, přitom ale komplexní, dobře profilovanou ústřední postavu, politicky nekorektní humor a epizodické vyprávění pointované v jedné scéně i příčinně rozvíjené napříč epizodami.
Při srovnání s těmito tituly by zhodnocení tuzemského zástupce, seriálu Most! dua Prušínovský a Kolečko (Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Trpaslík), dopadlo ještě drtivěji. Postavy jsou zde jednorozměrné karikatury. Pokusy o humor přitakávají xenofobii, homofobii a transfobii. Kritika veřejnoprávní televize je prováděna na pořadu, ze kterého si i daná instituce ve svých silvestrovských speciálech dělá legraci. K tomu se přidává neschopnost pracovat s running gagem či rozvíjet jednotlivé linie vyprávění aspoň trochu překvapivým způsobem. Selhání je zapříčiněno nefunkční kombinací dvou typů motivací – realistické a transtextuální. Prvky, které jsou motivovány s ohledem na známou skutečnost, jsou směšovány s prvky, jež jsou motivovány s ohledem na potřeby žánru komedie. Realistická motivace ovšem převažuje a má být vtipná sama o sobě – Romové nechodí do práce včas, trans osoby svou samotnou existencí provokují k ráně pěstí atd.
Přehnané ambice
Hlavní cenu naštěstí nezískal Most!, přestože se mu sál zdál být, soudě podle pobavených reakcí, nakloněn, ale Strážce hradu. U chorvatského seriálu funguje právě to, v čem Most! selhává: důraz na realistickou motivaci ozvláštňuje žánr špionážního dramatu/paranoidního thrilleru. Postavy jsou nuceny dělat věci postaru, ať už to je infiltrování rodin, scházení se v parku, nebo doručování důležitých zpráv osobně, a nikoliv za pomocí nových médií. Autentizující předkamerový prostor a tlumené herecké výkony i další pozoruhodné filmařské volby nejenom svěžím způsobem zcivilňují daný žánr, ale zachycují i dodělávající režim.
Oproti tomu rozmach divokého kapitalismu vyobrazuje estonská Banka, kterou porota ocenila Zvláštním uznáním. Vydají-li se následující části nikoliv cestou morality (jako Wall Street), nýbrž kapitalistické komedie (Vlk z Wall Street, Týpci a zbraně, Sázka na nejistotu), v níž vypravěčské a stylistické strategie jako rychle stříhané sekvence následované poklidnějšími, vkládání dokumentárních záběrů či jízlivé užití hudebního doprovodu odpovídá naladění postav, prostředí a době, rozhodnutí poroty bude zasloužené. Soudit seriál po dvou epizodách se může zdát předčasné, ale až na možnost čtyř binge-watchů (Hnědá rodina, Muži z Blekingegade, Soudruh detektiv, Království) Serial Killer nenabídl jinou možnost.
Pilotní ročník nebyl po organizační, dramaturgické ani realizační stránce úplně zvládnutý. Nelze se ale vymlouvat, že to letos bylo jen na zkoušku. Podpora města a kraje byla štědrá a tým byl tvořen profesionály se zkušenostmi z jiných velkých festivalů. I přes výtky je ale dobře, že se SKs0e0 (2018) dočká SKs1e01 (2019). Uzná to každý, kdo někdy srovnával pilot později oblíbeného seriálu s na konec odvysílanou, předělávanou a hlavně v mnoha ohledech vylepšenou první epizodou. Snad se Serial Killer s dalším dílem zprofesionalizuje. Těžení z „vyhajpované“ mediální image totiž, jak jsme mohli vidět, není samospásné – ať už člověk tvoří rekord v zírání na obraz Davida Lynche, nebo je svědkem toho, jak se nenaplňují možná trochu přehnané ambice Kamily Zlatuškové.
Autor je filmový publicista.