Ahmad Abú Artima je jeden z hlavních občanských organizátorů nedávných protestů v Gaze. Třiatřicetiletý spisovatel, novinář a aktivista říká, že není spojen s žádnou politickou stranou a jeho největšími vzory jsou Martin Luther King, Mahátma Gándhí a Nelson Mandela. Dospívání prý strávil studiem zásad nenásilného odporu a velmi ho zajímaly především otázky odporu Indů proti britskému kolonialismu, původních obyvatel proti apartheidu v Jihoafrické republice či hnutí za občanská práva Afroameričanů v USA.
Přestože se o vás mluvilo v některých věhlasných médiích, jako je britský Guardian nebo americká CNN, troufám si tvrdit, že v České republice o vás nikdo nic neví. Mohl byste o sobě říci pár vět?
Jmenuji se Ahmad Abú Artima, jsem palestinský spisovatel, novinář a občanský aktivista. Pocházím z uprchlické rodiny z města Ramla na území dnešního Izraele. Moje rodina byla násilně vyhnána společně se 750 000 dalšími uprchlíky a usadila se v pásmu Gazy, kde jsem se narodil. Napsal jsem stovky článků a věnuji se mnoha společenským aktivitám. Věřím v nenásilný boj za svobodu Palestinců, za právo na sebeurčení a jejich lidská práva. Začal jsem lidi nabádat k myšlence takzvaného „Velkého pochodu za návrat“ s cílem ukázat nenásilný odpor vůči blokádě a mizérii, která sužuje obyvatele Gazy.
Slyšel jsem, že právě váš facebookový status podnítil lidi v Gaze k demonstracím. Mohl byste rozvést, jak k tomu došlo?
Ano, na začátku protestů Velkého pochodu za návrat jsem letos 7. ledna sdílel na Facebooku příspěvek, ve kterém jsem napsal: „Co kdyby Palestinci zorganizovali nenásilný protest, jehož by se účastnilo 200 000 palestinských uprchlíků? Mohli by se pokusit proniknout skrze plot a jejich poselství by znělo: Chceme jen žít – nic víc.“
Ano, podporuji jeden demokratický stát, v němž by se všichni obyvatelé těšili lidským právům a rovnosti před zákonem. Je to mnohem lepší než kultura, která má za cíl eliminaci jednoho druhým.
Lidé v Evropě jsou rozděleni na dva tábory. Jedni věří, že protesty v Gaze byly podporovány širokou veřejností, druzí si myslí, že za vším stál Hamás. Česká republika je v tomto ohledu velmi proizraelská země. Kdo všechno za protesty ve skutečnosti stál?
Velký pochod za návrat je občanská iniciativa, kterou organizují mladí a nezávislí aktivisté. Já jsem byl jedním z prvních. Mnozí lidé se přidávali k těmto iniciativám z důvodů blokády, útlaku a obecně nepřijatelných životních podmínek, ve kterých strádají. Izraelská blokáda vytvořila z Gazy skutečné vězení. Přechody jsou uzavřené a lidé nemůžou komunikovat s okolním světem. Je tu příšerná chudoba, není elektřina ani čistá voda. OSN tvrdí, že Gaza bude v roce 2020 neobyvatelná. Velký pochod za návrat je přirozenou reakcí Palestinců na tuto situaci. Je také způsobem, jak dát z vězení světu vědět o našem útisku a obležení.
Izrael tvrdí, že demonstrace nebyly nenásilné a že při nich byly použity střelné zbraně. Jaká je vaše odpověď na toto tvrzení?
Již během protestů jsem na tohle odpovídal a znovu říkám: Celkově bylo 110 nenásilných demonstrantů zabito a 13 000 zraněno. Oproti tomuto otřesnému masakru a šokujícímu počtu jeho obětí nebyl zraněn ani zabit jediný izraelský voják, což znamená, že žádné vážné ohrožení neexistovalo; tudíž je toto násilí vůči demonstrantům neospravedlnitelné.
Dalším izraelským argumentem je to, že Hamás používá civilisty jako lidské štíty a nabádá je, aby šli demonstrovat k hranicím pásma s Izraelem, nebo jim za to dokonce platí.
Nemluvím za Hamás, nicméně vím, že lidé tam šli z vlastního přesvědčení, a pokud by Hamás měl dost peněz na to, aby zaplatil 200 000 protestujících, potom by je spíše dal zaměstnancům, kteří čekají na své výplaty již několik měsíců.
Většina západních zemí, renomovaných organizací jako Amnesty International a Human Rights Watch nebo například šéf OSN izraelské užití síly odsoudili. Myslíte, že nynější protesty v něčem pomohly palestinské otázce, nebo se na tyto události zapomene jako v minulosti?
Velký pochod za návrat dokázal vrátit palestinskou otázku zpátky do centra pozornosti a upozornil na fakt, že v Gaze jsou zcela nenormální podmínky pro život. My doufáme, že svět toto poselství uchopí a vyvine snahy zlepšit životy Palestinců tak, aby jejich podmínky odpovídaly důstojnému životu jako jinde na světě.
S tím souvisí i další otázka. Budou lidé v Gaze pokračovat v nenásilném odporu?
Nemyslím si, že Palestinci od této metody upustí. Naopak mám dojem, že pochod za návrat zasadil v palestinském vědomí cosi, co bude nadále růst a rozkvétat.
Západní břeh a Gaza jsou od sebe odděleny a lidé se nemohou vzájemně navštěvovat. Zajímalo by mě, zda probíhá nějaká koordinace protestů mezi aktivisty ze Západního břehu a v Gaze.
Existuje kolektivní vědomí Palestinců napříč těmito dvěma místy, nicméně praktická koordinace je nemožná právě kvůli jejich izolaci.
Jste podporovatelem jednostátního řešení. Myslíte si, že Izrael se jen tak vzdá svého privilegia a bude souhlasit s naprostou změnou charakteru státu? A jak byste chtěl přesvědčit obyčejné Izraelce, že by mohli s Palestinci žít v míru?
Ano, podporuji jeden demokratický stát, v němž by se všichni obyvatelé těšili lidským právům a rovnosti před zákonem. Je to mnohem lepší než kultura, která má za cíl eliminaci jednoho druhým. Takové řešení není jednoduché, protože izraelská vláda je rasistická. Nicméně je to morálně a dokonce i ekonomicky správný model, o který stojí za to usilovat. Posilování naděje v srdcích lidí a šíření kultury dialogu nás přiblíží k alternativě, která se již uplatnila v Jihoafrické republice.
Pokud byste měl šanci opustit Gazu, odjel byste a pokoušel se ovlivňovat veřejné mínění na Západě ?
Pokud bych měl možnost vycestovat, udělám to, protože cestování a poznávání nových lidí rozvíjí i vlastní kulturu. Můžu se snažit dosáhnout svého cíle kdekoli.