Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Hamás v českých hlavách

Už několik týdnů jsme v mainstreamových médiích v souvislosti s událostmi v Gaze bombardováni neuvěřitelnou protipalestinskou propagandou.

Již téměř dva měsíce sledujeme v přímém přenosu zabíjení, kterého se dopouští izraelská armáda na palestinských protestujících v pásmu Gazy. A po stejnou dobu se nás snaží mnohá česká média přesvědčit o tom, že jsou to samotní Palestinci, kteří si za izraelskou střelbu můžou svým hazardním chováním sami. Tato obvinění obětí vedou ke slepotě při posuzování reality, takže jsou obhájci Izraele schopni tvrdit, že vojenští snajpři, nasazení proti civilistům a odstřelující neozbrojené demonstranty z bezpečné vzdálenosti a na cizím území, se jenom brání. Tam, kde by u jiných států, a to i při daleko menší míře násilí, vypukla u českých mediálních harcovníků vlna morálního pobouření, panuje v případě usmrcených Palestinců ticho, ba co hůře, trapná snaha poplivat jejich mrtvá těla tou nejhloupější propagandou.

Hranice okupace a blokády

Je s podivem, že se na tomto propagandistickém třeštění podílejí novináři ze země, která si ve své nedávné minulosti prošla hned dvojí útrpnou okupací, a jejíž zkušenost by tak mohla vést k většímu pochopení a citu pro osud okupovaných. Z cynického klidu nás nevyvedou ani slova izraelského ministra školství Naftali Bennetta, přirovnávajícího hranice Gazy k železné oponě a její „narušitele“ k teroristům. Hranice Gazy sice Palestinci pociťují každodenně přímo fyzicky, oficiálně však sotva existují. Izrael usilující o co největší zábor Palestiny totiž svoje hranice nevyhlásil, a tak je ani nemá. Nemá je na Západním břehu Jordánu, kde se segregační zeď zakusuje hluboko za pomyslnou hraniční zelenou linii, nemá je ani v Jeruzalémě, jehož východní část protiprávně anektoval, a pevnou hranici nemá ani s pásmem Gazy. Systém vojenských kontrolních stanovišť (checkpointů) rozesetých po Západním břehu Jordánu nelze za hranice považovat už jen proto, že jsou účelově zřizovány ke kontrole palestinských obcí a k ochraně zdejších nelegálních izraelských osad. Hranicemi Gazy jsou v přirozené podobě moře, kde izraelské námořnictvo pravidelně odstřeluje palestinské rybáře a ve velmi nepřirozené podobě tzv. nárazníkové pásmo, kterým Izrael zasahuje hluboko do Gazy a ve kterém si izraelské vojsko zkouší mušku na palestinských rolnících. Izraelské hranice, na které by mohli rozhořčení Palestinci vedeni teroristickým Hamásem útočit, jsou tak spíše než fyzickými hranicemi státu, hranicemi okupace a blokády.

Volá-li přezbrojená izraelská armáda do světa, že se musí ostrou střelbou bránit vůči dětem a osobám s postižením, které se s nůžkami na plot, kameny a s létacími draky chystají obsadit Izrael, je s podivem, že jen málokterého českého investigativce napadlo zeptat se, jaké legitimní možnosti obrany Palestinci mají.

Za těchto okolností a na pozadí toho, čeho jsme v současných dnech svědky, lze jen těžko tvrdit, že Gaza není okupovaná a že je strůjcem vlastního osudu. Nelze se proto ani divit, že se zdejší převážně mladí Palestinci rozhodli 30. března, symbolicky na Den palestinské půdy, vykročit ze svého vězení a k sedmdesátému výročí Nakby, palestinské katastrofy spojené s vyháněním Palestinců, ukázat světu na nesnesitelné podmínky, ve kterých jsou nuceni žít.

Protesty vycházející zevnitř palestinské občanské společnosti byly vyhlášeny pod heslem „návratu k půdě a do ukradených domovů“. Nejde přitom o něco, co by nemělo oporu v zákoně. Izrael je totiž vázán už rezolucí VS OSN č. 194 z roku 1948 umožnit návrat vyhnaných Palestinců a tento požadavek byl dokonce podmínkou pro jeho přijetí do OSN. Když si uvědomíme, že v Izraeli je osídlena sotva pětina země a mnohá místa po vyhlazených palestinských vesnicích nejsou dosud ani zastavěna, nejde o požadavek nereálný. Věčné srovnávání palestinského osudu s jinými zdánlivě stejnými dějinnými událostmi (v českém prostředí s oblibou se sudetskými Němci) nebere v potaz konkrétní souvislosti sionistické kolonizace, v jejímž důsledku k vyhánění Palestinců došlo. Obhájci Izraele navíc obvykle nereflektují skutečnost, že toto vyhánění pokračuje i nadále. Sedmdesát let od Nakby, která začala ještě před vyhlášením Izraele, jsou tak Palestinci v situaci, kdy je zpochybňován nejen jejich nárok na minulé domovy, ale kdy čelí každodennímu zpochybnění práva na domov současný.

Proti nelítostným izraelským snajprům se Palestinci vrhali ve snaze vykřičet do světa své utrpení

Právo na odpor

Protichůdná prohlášení, jakými se Izrael snažil vyvinit z neodůvodnitelné a úmyslné střelby do palestinských civilistů, by mohla vyvolat pobavení, kdyby s sebou nenesla tak tragické důsledky. Nejprve se izraelská armáda na svém profilu veřejně pochlubila tím, že věděla, „kam každá kulka dopadla“, aby po zděšení veřejnosti z toho, s jakou lehkostí postřílela jen za první den protestů nejméně šestnáct palestinských civilistů a několik stovek jich zranila, toto nejapné prohlášení stáhla. Následně přišel Izrael s tvrzením, u kterého zůstal a které rozesílal svým příznivcům coby hlavní argumenty k obhajobě, totiž že demonstrace jsou řízené Hamásem. Když vyšlo najevo, že Hamás má v Nejvyšší národní komisi pro pochod za návrat, jež protestní akce organizovala, ze 14 lidí jen jednoho svého zástupce a že pochody jsou organizovány občanskou společností mimo Hamás a jeho struktury, přišla izraelská propaganda s tím, že za demonstranty se ve skutečnosti Hamás schovává, aby jimi manipuloval. Je nepochopitelné, že ani česká liberální společnost hlásící se k odkazu předlistopadového disentu není imunní vůči podobným absurdním tvrzením, hledajícím za každým projevem občanského vzdoru něčí peníze nebo spiknutí. Když počet obětí izraelské střelby rostl a situace se stávala neúnosnou, přitvrdil Izrael obviněním, že palestinské pochody k izraelským plotům jsou vyhlášením válečného stavu, kdy už neplatí lidská práva. Aby svým tvrzením dodal váhu, vydala izraelská armáda seznam obzvláště záludných praktik terorismu. K „infiltraci“ do Izraele podle armády teroristům slouží třeba lano přivázané k plotu, nůžky na drát, kameny, létací drak či spálené pneumatiky. Jako obzvláště nebezpečné osoby sloužící coby nástroje teroristického Hamásu pak byly jmenovány děti a lidé se zdravotním postižením.

V izraelském odvolání se na válečný stav se však skrývá problém. Za těchto okolností by musel i sám Izrael uznat palestinský odpor za legitimní, neboť je nelogické ohánět se válkou, a označovat přitom nepřítele stojícího proti útočícím vojákům za teroristu. Nehledě na to, že Palestincům umožňuje právo na odpor proti okupaci samotné mezinárodní právo, konkrétně rezoluce VS OSN č. 3013 z roku 1973. Vyhlášení válečného stavu by však pro Izrael znamenalo i souzení podle válečného práva. A nejen podle něj by mohl být Izrael stíhán za střelbu do neozbrojených civilistů. Této hrozby jsou si nejspíš vědomi i někteří jeho představitelé, a tak hlavně pod dojmem pondělního masakru dalších jednašedesáti civilistů a pod tlakem veřejnosti, připustili možnost nezávislého vyšetřování. Vyšetřování v jakékoli podobě však předem striktně odmítl jak Netanjahu, tak hlavně ministr obrany Lieberman, který naopak ocenil střílení do civilistů coby odvážný čin hodný vyznamenání. Nezávislé vyšetřování izraelských masakrů nicméně žádají mezinárodní organizace v čele s OSN a lidskoprávní organizace v čele s Amnesty International. Ta dokonce vyzvala ke zbrojnímu embargu na Izrael a kritikou nešetří ani Human Rights Watch, jejíž ředitel pro Izrael a Palestinu byl mezitím izraelskými orgány vypovězen ze země.

Vyšetřovat by jistě bylo co. Znovu se totiž ukázalo, že Izrael testuje na palestinské populaci v Gaze nové zbraňové systémy a nadále užívá ty zavedené. Jak připomněla ve své parlamentní interpelaci britská poslankyně za labouristickou stranu Emily Thornberryová, odzkoušena byla tentokrát na lidech, včetně žen a dětí, tříštivá munice, která způsobuje při průniku tělem „rozdrcení a roztříštění“ kostí, a to s „maximálním vnitřním poškozením“, a která se užívá při lovu zvěře. Podle organizace Lékaři bez hranic i podle doktorů z nemocnic v Gaze jsou tato „zranění neobvykle závažná a bude obtížné je léčit“. Lékaři zaznamenali „otevřené rány velikosti pěsti a extrémní míru ničivého poškození kostí a měkkých tkání, kdy kulka doslova zničila tkáň poté, co rozdrtila kosti“. V již tak přeplněných a nedostatečně vybavených nemocnicích v Gaze budou muset tito pacienti podstoupit řadu náročných operací, přičemž většina zraněných bude trpět doživotními následky. Na pomoc postiženým a místním nemocnicím byl založen účet u Medical Aid For Palestinians.

Ať již jsou tato těžká zranění způsobena „tříštivou municí“, která exploduje až v těle oběti, nebo tím, že izraelští snajpř podle svědectví stříleli do Palestinců náboji určenými na dlouhou vzdálenost, jednu skutečnou novinku si Izrael při potlačování demonstrací v Gaze otestovat stihl. Jde o shazování slzného plynu na demonstranty z řízených dronů. Tato novinka byla nyní v Gaze úspěšně vyzkoušena na živých cílech, a může se tak prodávat ve světě.

Právo zabrat Izrael?

Volá-li přezbrojená izraelská armáda do světa, že se musí ostrou střelbou bránit vůči dětem a osobám s postižením, které se s nůžkami na plot, kameny a s létacími draky chystají „obsadit Izrael“, je s podivem, že jen málokterého českého investigativce napadlo zeptat se, jaké legitimní možnosti obrany Palestinci mají. Brzy by totiž přišel na další tragikomická prohlášení izraelských představitelů, která si vzájemně odporují.

Tvrdí-li totiž Izrael, že Gaza je nezávislá a bez jeho přímé kontroly, musí zároveň Palestincům v Gaze přiznat právo na obranu svého území před nepřátelskou střelbou, a to včetně práva bránit svoji pomyslnou hranicí. A pokud už Izrael přizná, že přes vojenské stažení Gazu i nadále kontroluje (a podle Haagské konvence „účinná kontrola“ představuje formu okupace), musí dle mezinárodního práva přiznat okupovaným Palestincům právo na odpor. Obyvatelé Gazy tak mají v obou případech legitimní právo napadnout vojenské síly nepřítele, které je ohrožují, přičemž vojenští snajpři střílející do civilistů takovými cíli nepochybně jsou. Nazývat proto Palestince teroristy je jako nazývat teroristy kdejaké hnutí odporu či partyzánské hnutí vůbec. Což si ke zděšení Izraele uvědomoval třeba i sám Marek Edelman, přeživší velitel židovského povstání ve varšavském ghettu, který se během druhé intifády v roce 2002 obrátil otevřeným dopisem na bojující palestinské skupiny právě s oslovením partyzán.

A konečně, Gaza již jedenáct let trpí pod nelegitimní blokádou. Pásmo Gazy má jen velmi omezený přístup k základnímu zboží denní potřeby či ke stavebnímu materiálu nutnému na opravu izraelskou armádou demolovaných domů a infrastruktury. Izraelské vojenské letectvo vybombardovalo v Gaze letiště (v roce 2000), elektrárnu (2006, 2014) a čističku odpadních vod (2014). Neodklizený toxický vojenský materiál představuje potenciální ekologickou hrozbu. Palestinci v Gaze strádají nedostatkem potravy i léků, je jim pravidelně vypínán elektrický proud a jejich počet je Izraelem zvyšován tím, že do pásma vypovídá další nepohodlné Palestince ze Západního břehu Jordánu. Podle některých jde o největší vězení pod širým nebem a podle OSN je přelidněná Gaza vlivem nelegální blokády na pokraji totálního zhroucení.

Otázka zní, zda to nebyla blokáda Tiranské úžiny Egyptem, jakkoliv omezená a proti Gaze na nesrovnatelně nižší úrovni, která vedla v roce 1967 Izrael k prohlášení, že jde o válečný akt, jenž mu poskytuje plné právo na tzv. preemptivní úder. Pokud kdysi Izrael oslavoval v odvetě za blokádu zničení egyptského letectva, a Egyptu zabral Gazu a Sinajský poloostrov, není dnes obviňování Palestinců bojujících s kameny proti izraelské armádě, která udržuje blokádu Gazy, coby teroristů poněkud chucpe?

Vrtěti Hamásem

Palestinci nám svými oběťmi ukázali pravou tvář dnešního Izraele. Proti nelítostným izraelským snajprům s rozkazy střílet se vrhali ve snaze vykřičet do světa své utrpení. Nechtěli už umírat v tichosti. V prachu pomyslné hranice Gazy se tak rozevřely dva světy a nám se ukázaly dva jeho obrazy. Jeden nelítostně teskný, zalitý krví mladých Palestinců, a druhý nelítostně krutý, pozorující svoji oběť skrz zaměřovač ostřelovací zbraně. První byl vykreslen mnohými liberály spolu s pravicovými autoritáři jako svět teroru a druhý bez uzardění jako součást obrany naší kultury a našeho civilizačního okruhu.

Pak je zde ještě třetí obraz, který představují bankety a oslavné projevy spojené se slavnostním otevřením nové ambasády USA v Jeruzalémě. Česká republika byla jednou z mála zemí, které v EU zablokovaly prohlášení odsuzující utilitární přesun ambasády coby porušení mezinárodního práva. A Česká republika byla rovněž jednou z mála zemí v Evropě, které přijaly pozvání na slavnostní otevření americké ambasády. Učinila to však tradičně vychytrale. Zástupce ČR se údajně zúčastnil pouze úvodního přípitku, ale již ne následné ceremonie. To se dělo v době, kdy palestinské protesty za důstojný život bez okupace a za dodržování mezinárodního práva vrcholily a kdy izraelská armáda zabíjela jejich účastníky po desítkách. V Praze přitom zůstala uzavřena kdejaká lidskoprávní ústa odsuzující ještě nedávno naše zástupce za přítomnost na ambasádě ruské.

Je tristní sledovat, s jakou samozřejmostí přebírají naši političtí představitelé a místní média oficiální prohlášení izraelské strany, aniž by byli schopni jakéhokoli vlastního kritického úsudku. Veřejná diskuse je tak zamořena frázemi jako „provokace Hamásu“, „při střetech bylo zabito“, „Palestinci zaútočili“, „Izrael odpověděl“, „zřejmě neozbrojený Palestinec“, „potyčky s izraelskými vojáky si vyžádaly“, které sémantickým zabarvením jazyka posunují výklad žádaným směrem. Když už je po děsivém masakru protestujících v Gaze pozvána konečně do diskuse i zástupkyně palestinské kauzy, je dotazována výhradně na Hamás a nucena odpovídat na vyjádření izraelského generálního štábu. V otupělé lhostejnosti a s pocitem, že „ten konflikt je tam od nepaměti“ netrkne ani to, když ČTK vydá zprávu typu „ozbrojený Palestinec byl zneškodněn izraelským letectvem“ (typ zbraně se nepodařilo určit), či „izraelskou námořní loď chtěli u pásma Gazy unést palestinští teroristé na rybářské bárce“.

Česká republika se postupně stává trojským koněm Izraele do Evropské unie. Uzavřeni v cynické póze a v chytráckém přesvědčení, že se nás svět netýká, okopáváme kotníky těch, kterými chceme být chráněni, a přehlížíme ty, kteří podobně jako my sami v nedávné minulosti volají po solidaritě a pomoci z útisku. Neschopni reflexe současnosti ohrožujeme vlastní budoucnost. Svět se nezastaví a i my můžeme být znovu vystaveni situaci, kdy budeme volat po pochopení a žádat o pomocnou ruku. Pak si jen můžeme přát, abychom nenarazili na postoje, jaké máme dnes sami k okupovaným Palestincům.

Autor je člen Mezinárodního hnutí solidarity.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image