Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Hledání Ulic z cukru

Přetiskujeme rozhovor s redaktorkou německého radikálního časopisu Straßen aus Zucker o radikální levici a sebeorganizaci v době pozdního kapitalismu.

Ulice z cukru (Straßen aus Zucker) je radikální časopis pro mládež, jehož číslo právě vychází i v české mutaci a bude uvedeno na Anarchistickém bookfairu tento víkend. Následující rozhovor vedl Eirik Eiglad s jednou ze zakladatelek časopisu Leiou.

Kdy jste začali Ulice z cukru vydávat?

Straßen aus Zucker, což byla původní, německá edice časopisu, jsme začali vydávat asi před devíti lety. Později jsme začali s vydáváním čísel v angličtině pod názvem Routes Sucrées. Teď se snažíme vydávat časopis i v dalších jazycích – pod názvem Calles de Azucar už vyšlo španělské číslo. Ročně vydáváme dvě německá čísla, jež jsou distribuována zdarma ve velkém nákladu.

Co vás vedlo k založení časopisu?

Rok 2009 byl v Německu rokem vzpomínání, rokem oslav dvaceti let od pádu Berlínské zdi. V tomto období došlo k velkému oživení německého nacionalismu. Chtěli jsme vytvořit časopis, který by byl kritický k nacionalismu a národnímu státu, a chtěli jsme oslovit mladé publikum. Naším primárním publikem jsou starší žáci středních škol a mladší vysokoškolští studenti, kteří mají zájem o politická témata a jsou nakloněni levicovým myšlenkám, svůj názor si však stále ještě vytvářejí.

Poslední německé číslo jsme tiskli v nákladu 180 tisíc výtisků, přitom všechny časopisy jsou rozdávány zdarma. Posíláme je radikálním infoshopům, politickým festivalům, chodíme je rozdávat na demonstrace.

Snažíme se nabídnout těmto čtenářům teorii. Jsme silně kritičtí k „subkulturní levici“, jež se soustředí více na vnější atributy a symboly než na skutečné ideje. Domníváme se, že je důležité věnovat se i teorii. Doufáme, že se nám podaří inspirovat lidi k tomu, aby se připojili k levici, protože vědí, co chtějí, a protože vědí, že revoluční změna je potřebná. Pořád jsme ale časopis pro mládež, a tak si to také snažíme užít. Pořádáme třeba benefiční koncerty a parties, které se v Berlíně vyvinuly do opravdu velkých rozměrů.

To všechno jste měli v plánu už od prvního čísla?

Nezačínali jsme s velkými plány. Původně jsme mysleli, že vydáme jen jedno číslo, ale protože jsme se setkali s velkým úspěchem a dostávali jsme pozitivní zpětnou vazbu, rozhodli jsme se pokračovat. Snažíme se články psát přístupným stylem, nepoužívat akademický jazyk a vyhýbat se zbytečně složitým slovům. Uvědomujeme si, že levice je silně zaměřená na teorii, užívá hodně žargon a specializované výrazy, takže potřebujete určité znalosti, abyste rozuměli jejímu sdělení. Současně ale nechceme příliš zjednodušovat – publikací, které z mladých lidí dělají blbečky, existuje spousta. My chceme vydávat časopis psaný lidmi, kteří mají rádi Marxe, ale nemusí se to projevovat v každé větě. Zatím se nám tenhle přístup osvědčuje. Vydali jsme už třináct čísel německé edice, každé z nich zaměřené na jiné téma. První číslo přineslo kritiku nacionalismu a národního státu. Vydali jsme také číslo o feminismu a genderu, o kritice náboženství nebo vzdělávání a školském systému. Tématem posledních čísel byla reakční hnutí v nejširším smyslu (třeba pravicový populismus, maskulinismus, islamismus) a utopie.

Jak jste organizováni a v jakých sítích jste aktivní?

Náš redakční kolektiv má zhruba patnáct lidí. Hodně z nás je organizováno v berlínské skupině TOP, což je antikapitalistická antinacionální skupina, jež vzešla z postantifašistického hnutí. TOP funguje stabilně už dvanáct let. Lidé, kteří se k nám připojí, jsou aktivní v některé z našich pracovních skupin. TOP je součástí aliance …ums Ganze!, jež původně vznikla kvůli protestům proti summitu G8 v Heiligendammu v červnu 2007. V současnosti je v ní organizováno třináct skupin z Německa a Rakouska. Všechny skupiny vzešly z postantifašistické scény. …ums Ganze! je síť skupin, jež podporují antinacionální politiku. To znamená, že nejsme kritičtí jen vůči nacionalismu, ale také vůči národnímu státu jako takovému – jsme proti němu z principiálních důvodů: je to forma hierarchie a nadvlády. Naše aliance se pravidelně setkává a organizuje společné kampaně. V roce 2014 jsme pomáhali s organizací protestů hnutí Blockupy namířených proti otevření nového sídla Evropské centrální banky ve Frankfurtu nad Mohanem. Jsme také napojeni na další radikální skupiny v Evropě, třeba na transnacionální síť Beyond Europe. Internacionalizace – obzvlášť v časech krize – je pro nás velmi důležitá.

Zmínila jste se „postantifu“. Lidem mimo Německo nemusí být takový termín vůbec jasný. Jak se dá definovat?

Postantifa odkazuje k období kolem milénia, kdy antifašistické hnutí udělalo zřetelný obrat k teorii a sofistikovanější antikapitalistické analýze a někdy také k explicitně antiněmecké pozici. Tento obrat vycházel ze specificky německé situace. Po znovusjednocení země došlo k dramatickému rozmachu nacionalismu a neonacismu: docházelo k pogromům na uprchlíky a migranty v Hoyerswerdě, Rostocku-Lichtenhagenu i jinde. V té době jsme potřebovali silné antifašistické hnutí čelící neonacistickému násilí a pravičáckým mobilizacím. Potřebovali jsme se organizovat pro vlastní ochranu, ale také abychom ochránili jiné a abychom vyhnali nácky z ulic.

Jaké jsou vaše zkušenosti s antifašistickým aktivismem?

Pravicový extremismus je stále přítomný a viditelný, zvláště v některých částech Německa, a na mnoha místech stále potřebujeme antifašistické skupiny v tradičním smyslu. Situace je ale velmi odlišná od té, jaká tu byla na začátku devadesátých let. Okolo roku 2000 došlo ke změně. Německý stát si konečně uvědomil, že nacistické bojůvky kazí jeho image. Gerhard Schröder a jeho sociálnědemokratická vláda volali po „létě státního antifašismu“ – v podstatě po antinacismu a širokých protestech proti krajně pravicovým mobilizacím. Byla to pro nás nová situace. Na antinacistické iniciativy a lokální projekty bylo vynaloženo hodně peněz a hodně antifašistických aktivistů získalo práci. Mnozí byli ale k nové situaci kritičtí, protože prostě nechtěli být radikálnější odnoží liberální politiky. Myslím, že tahle změna byla spojena i s poznatkem, že teoretické nástroje, jež antifašistické hnutí používalo, nebyly dostatečně sofistikované. Mnohé antifašistické skupiny začaly analyzovat společnost z neortodoxní marxistické perspektivy, jíž v Německu říkáme „neue Marx-Lektüre“ (nové čtení Marxe). Prohloubily své analýzy státu i kapitálu a propojily je s formami nadvlády. V důsledku toho se mnohé tradičnější antifašistické struktury rozpadly a začala nová fáze. Té se někdy říká postantifašistická, protože stále zachováváme mnohé sítě a hodně z původního stylu a militantnosti. Antifa byla vždycky velmi dobrá ve strategii black bloku.

A které z praktik hnutí využíváte vy?

Ponechali jsme si znalosti a zkušenosti z pouličních bojů. Antifašistické hnutí ovšem bylo silně maskulinní a po dlouhou dobu mu dominovali muži. To se teď naštěstí změnilo. Dlouho probíhaly diskuse a obzvlášť ze strany feministek a feministů byla vznášena kritika sexismu a maskulinních tendencí v hnutí. Teprve nedávno se nám podařilo některé z těchto chyb napravit. …ums Ganze!, a tedy i TOP prodělaly v posledních několika letech zřetelný feministický obrat. Existovaly ale i další problémy. Antifašistické sítě měly vždy silné vazby na autonomní scénu, organizovanou v malých afinitních skupinách. Nebylo to moc transparentní, a ačkoli bylo autonomní hnutí dobře koordinované, bylo založeno na velmi volných sítích. Mám za to, že to byla velká chyba. Stejně tak anarchistická scéna a alterglobalizační hnutí, jejichž součástí jsem byla, byly strukturovány hlavně kolem akcí a mobilizací. To znamenalo, že se většina našich skupin a sítí rozpadla, když bylo po akci nebo když lidé dosáhli určitého věku a přestávali být součástí subkultury. Velmi mě zaujala kritika lifestylového anarchismu – bylo to mé první čtenářské setkání s Bookchinem. Antifašistické hnutí ale tvořily i sítě a struktury, které šly za rámec autonomní scény. A právě z této tradice vznikla aliance …ums Ganze!

Jak jste organizováni? A co vidíte jako svůj hlavní cíl?

Časopis má dvojí cíl. Na jedné straně chceme vydávat články, které budou lidé rádi číst. Na druhé straně máme radikálně demokratický přístup k psaní. To z tohoto projektu činí nejzajímavější věc, do jaké jsem kdy byla zapojena, a to se politice věnuju už víc než dvacet let. Máme ve skupině velký věkový rozptyl. Mnoha členům je něco po dvacítce, takže jsou blízko věkové skupině našich čtenářů. Jiní jsou, tak jako já, starší. Mám zkušenost s tím, že takový věkový rozdíl může vytvářet problém hierarchie, zejména hierarchie znalostí a zkušeností. Snažíme se s těmito aspekty vypořádat velmi otevřeně a zkoušíme znalosti v redakčním kolektivu sdílet. Abychom to usnadnili, máme systém spoluautorství: snažíme se zajistit, aby každý článek psali dva lidé – ideálně někdo, kdo má hodně zkušeností s psaním článků, a někdo, kdo je méně zkušený. Když připravujeme nové číslo, odjedeme společně někam na seminář: dva až tři dny společně čteme a připravujeme se. Tyto semináře jsou pro nás velmi důležité, protože nejsme všichni experti na veškerá chystaná témata. V dalším kroku pak přicházíme s nápady na články a sepisujeme k danému tématu své myšlenky. Nad každým článkem tak probíhá proces kolektivní diskuse. Pak se vytvoří autorské týmy, které nakonec nesepisují jen své vlastní názory, ale názory celého redakčního kolektivu. Tento proces je pro všechny členy skupiny velmi přínosný: nejprve probíhá brainstorming otázek a nápadů, pak píšeme a editujeme texty. Myslím, že to je dobrý model politického organizování a zvláště psaní textů. A je to taky zábavné.

Má vaše práce nějaký reálný dopad?

Neustále rosteme. Poslední německé číslo jsme tiskli v nákladu 180 tisíc výtisků, přitom všechny časopisy jsou rozdávány zdarma. Posíláme je radikálním infoshopům, politickým festivalům, chodíme je rozdávat na demonstrace. Máme také hodně lidí, kteří si objednávají balíky časopisů a rozdávají je ve škole nebo na univerzitě a mezi svými přáteli. Spolupracujeme i s jinými médii. Vkládáme svůj časopis do Jungle World, což je radikální týdeník, ale také do TAZ (Die Tageszeitung), což je liberálně levicový deník. To nám pomáhá dostat se ke čtenářům, kteří nechodí do radikálních knihkupectví. Nevybíráme si, ke komu se časopis dostane. Texty píšeme tak, aby poskytly základní informace a názor na politická témata. Jak už jsem řekla, snažíme se psát jednoduše, ale ne příliš zjednodušeně. I když je většina našich čtenářů ve věku po dvacítce, máme taky hodně starších čtenářů – dokonce i já sama si čtení našich článků užívám.

A co zpětné reakce?

Zpětná vazba, kterou dostáváme, je opravdu potěšující. Lidé naše články komentují a píšou redakci dopisy ke specifickým politickým otázkám. Snažíme se všem odpovídat a odpovědi dáváme také na náš web. Někdy, když si lidé objednávají časopis, píší své příběhy: jak je časopis přiměl k tomu, aby o něčem poprvé přemýšleli, nebo jak jim pomohl v diskusi s konzervativními učiteli nebo rodiči. Jasně, v devadesátých letech jsme neměli internet a dneska je mnohem jednodušší být vystaven radikálním idejím. Stejně jsem ale překvapená, jak často mi tyhle příběhy připomínají, jaké to bylo, když jsem sama vyrůstala na předměstí. Zpětná vazba – a pocit, že to, co píšeme a vydáváme, má nějaký dopad – mě vede k tomu, abych pokračovala. Kromě toho je pro mě osobně velmi naplňující možnost ovlivňovat redakční kolektiv a předávat poznatky nehierarchickým způsobem.

Z anglického originálu Searching for Streets of Sugar, publikovaného na webu New Compass, přeložila Iniciativa Ne Rasismu!

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image