Letos máme pěkný osmičkový Svátek práce. Můžeme si tak připomínat stávku newyorských švadlen v roce 1908 nebo stávku dagenhamských šiček v roce 1968. A samozřejmě osmihodinovou pracovní dobu, kterou jsme zavedli v roce 1918, což je skvělé, ale má to dva háčky: jednak už je to dost dávno, jednak se příliš nedodržuje.
Experimenty ukazují, že kratší pracovní doba má výrazně pozitivní vliv na fyzické i psychické zdraví zaměstnanců.
Jedním z témat víkendového sjezdu odborů bylo zkrácení pracovní doby na sedm a půl hodiny. To je jistě krok správným směrem. Jenže než se takové opatření zavede, je potřeba zvážit, jak postupovat, aby zkrácení nezůstalo jen na papíře. Řada lidí dnes pracuje v provozech, kde jsou dvanáctihodinové směny. To má sice výhodu, že pak lidé mají za sebou i několik dní volna, ale taková práce představuje ohromnou zátěž pro organismus, stejně jako střídání nočních a denních směn, které s tím souvisí. Noční práce, která není nezbytně nutná jako třeba v případě zdravotníků nebo řidičů veřejné dopravy, je kapitola sama o sobě. Armády lidí si ničí zdraví a vysilují se ve směnných provozech, aby vyráběli rychleji a více a aby stroje přes noc nestály, a přinášely zisky zaměstnavatelům. Odvrácenou stranu těchto zisků v podobně zničeného zdraví pak nese veřejné zdravotnictví a sociální systémy společnosti. Považujeme to za normální a více se nad tím nezamýšlíme, přestože to dává smysl jen pro ty, kteří z toho těží. Nejsmutnější je argument, že si ti lidé aspoň více vydělají, když mají příplatky za noční práci. Příplatek činí deset procent, a pokud ho někdo tak moc potřebuje, znamená to jediné: že si nevydělá dost normální prací přes den.
Je třeba ošetřit „natahování“ pracovní doby
Další lidé pracují i šestnáct hodin denně, často aspoň částečně načerno, nebo dokonce čtyřiadvacet. A pak jsou tu ti, kteří sice mají oficiálně pracovní dobu jen osm hodin, ale automaticky se předpokládá, že v práci budou o půl hodiny dřív. Někdy proto, že se začíná dřív pracovat, a tak se ustavilo, že směna začíná už v půl šesté, nikoli „až“ v šest, někdy proto, že je třeba se převlékat a dlouze procházet provozem, neboť se „píchá“ až při příchodu na samotné pracoviště. Jinde patří k činnostem, které děláme automaticky ve svém volném čase, převzetí a počítání kasy. Někde jsou časově omezené jen dopolední směny a ty odpolední nemají jasný konec. Ten přichází, až když je práce hotová. Z osmi hodin tak je pravidelně deset nebo jedenáct. Když k tomu připočteme pauzu na oběd a cestu do práce a z práce, z bdělého života pracujícím mnoho nezbývá. Zákoník práce tento problém „natahování“ dostatečně neošetřuje, a tudíž by zkrácení na sedm a půl hodiny nemuselo mít téměř žádný efekt. Přitom by vůbec nebyla od věci diskuse o tom, že by se pracovní doba mohla zkrátit ještě mnohem radikálněji. Třeba na šest hodin denně. Experimenty ukazují, že kratší pracovní doba má výrazně pozitivní vliv na fyzické i psychické zdraví zaměstnanců.
Samozřejmě je podstatné, kdo se diskuse, která by vedla ke změně a skutečnému krácení pracovní doby, účastní. O pracovních podmínkách, délce pracovní doby, prospěšnosti či škodlivosti minimální mzdy totiž často diskutují lidé, kteří nemusí dodržovat striktní docházkový systém. Zároveň se tito lidé často sebevykořisťují, případně nejsou schopni vnímat své pracovní podmínky jako něco, co by se dalo radikálně změnit k lepšímu: považují za normální pracovat po nocích, odpovídat na pracovní e-maily o víkendech nebo během dovolené. To se pak člověk špatně vciťuje do pozice lidí ve výrobních halách. Někde v hlavě mu totiž bliká, že on sám přece pracuje taky pořád. Že je to jiný typ práce a že to taky není zdravé, je věc druhá. Je to podobný problém jako solidarita nižších středních vrstev s těmi nejnižšími – mnohé vysokoškoláky ze středních vrstev dělí od těch nejhůře placených profesí jen nižší příspěvek na bydlení. A přitom studovali a tolik se snažili.
Nezapomínat na vlastní práva
Za poslední měsíce jsem mnohokrát slyšela otázku „Co může člověk udělat pro to, aby se lidem, kteří těžce pracují, žilo lépe?“. Určitě bychom měli začít tím, že se začneme brát za svoje vlastní práva. Změní se tím například postoj společnosti k protestům a stávkám. Taky budeme mít víc času přemýšlet o životě, práci a tak vůbec. A tím si vytvoříme lepší podmínky k vlastním solidárním postojům. Z přepracování může totiž vzniknout jistá zapšklost.
Při diskusích o výchově a vzdělávání narážím občas na postoj, který se obává přílišné liberalizace výchovy a vzdělávacího systému. Ty prý povedou k tomu, že až dnešní děti budou pracovat, klidně pak řeknou šéfovi třeba i to, že přesčas pracovat nebudou. I takové obavy někdy slýchávám. A v duchu na ně odpovídám: Kéž by!
Autorka je redaktorka Alarmu.