Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak regulovat Airbnb?

Dopady krátkodobých pronájmů už tvrdě postihly i Českou republiku. Jak se s nimi daří bojovat v jiných zemích a co vlastně obnáší návrh Pirátů?

Z evropského zahraničí čím dál tím častěji slýcháme o rázných opatřeních proti zprostředkovávání krátkodobých pronájmů přes platformu Airbnb. Od července se pod pokutou až 400 tisíc eur rozhodla zakázat pronajímat ubytovací kapacitu soukromým osobám mallorská Palma – a cílí tím jednoznačně zejména na Airbnb a jemu podobné portály. Amsterdam zase nedávno ohlásil svůj záměr omezit dobu, po kterou je možné ubytovací kapacitu krátkodobě pronajmout z nyní platných 60 dní ročně od příštího roku na pouhou polovinu.

Berlín a specifické kategorie bytů

Berlín k začátku května sice do jisté míry uvolnil zákon zakazující odcizení původnímu účelu nemovitosti tak, že už není krátkodobé pronajímání celých bytů zakázáno zcela, navzdory titulkům českých médií, ze kterých by se mohlo zdát, že jde o kapitulaci německé metropole tváří v tvář Airbnb, jde však jen o to vyjít vstříc těm, kteří by portál chtěli využívat tak, jak bylo původně myšleno – tedy k nabídnutí vlastního bydlení po dobu, kdy ho přechodně sami nepotřebují. V případě hlavního bytu (Hauptwohnung) není krátkodobý pronájem v novele berlínského zákona nikterak časově omezený, což vedlo ke zmíněným zavádějícím titulkům. V německém právu se ale jedná o specifickou kategorii bytu, kde člověk skutečně většinu času sám bydlí, což na mnoha jiných místech německého právního systému – například v daňovém přiznání – musí vykazovat, což řetězení komerčních krátkodobých pronájmů v těchto bytech v podstatě vylučuje. Tzv. druhý byt (Zweitwohnung), tj. majitelem či prvotním pronájemcem méně využívaný, ale přesto obydlený byt, pak lze pronajímat pouze na 90 dní v roce. Obě kategorie pronajímatelů musí nadto žádat město o licenci, jejíž číslo by mělo být v nabídkách na internetovém portálu pro úřady jasným identifikátorem, který umožní regulaci vymáhat. Vyloženě komerčním pronajímatelům, tj. těm, kteří nemají v bytech, jež chtějí krátkodobě pronajímat, nahlášený ani jeden ze dvou zmíněných typů bydliště, město licence už nějakou dobu vůbec nevydává. V Berlíně tedy novelou zákona rozhodně nevzniklo nějaké divoké eldorádo, notabene když byla zvýšena pokuta za porušení předpisu ze sta tisíce eur na půl milionu.

Podobně jako jiná evropská města bychom potřebovali časové omezení krátkodobých pronájmů, které by podvázalo čistý byznys s byty. Jenže to se zatím nikdo neodvážil navrhnout, protože jakékoli omezení soukromého vlastnictví u nás pravidelně vyvolává bezmála hysterické reakce.

Německé ministerstvo financí se nadto rozhodlo vydat cestou žádosti o přeshraniční právní součinnost a žádá Irsko, kde ta část firemního impéria Airbnb, přes kterou ubytovací transakce po celé Evropě probíhají, sídlí, o vydání informací o německých pronajímatelích, aby bylo možné zkontrolovat, jak plní své daňové povinnosti, i zda dosud dodržovali zákony ohledně krátkodobých pronájmů. Na nemožnosti přístupu k těmto datům totiž většina regulací Airbnb ztroskotává – platforma je subjektem irského práva, a navíc se na rozdíl od Uberu, který již byl uznán Evropským soudním dvorem za provozovatele přepravních služeb, může zatím odvolávat na to, že je pouhým provozovatelem informačně technologických služeb. Ty nejsou považovány za aktivní aktéry transakcí na nich činěných, na které by se vztahovaly právní odpovědnosti v oblasti, které se transakce věcně dotýkají.

Krize s bydlením si žádá řešení

Poslední pokroky ve zkrocení Airbnb ohlásilo tento čtvrtek Dánsko. Zde se platforma nechala přinutit k celosvětově vůbec první dohodě, že bude finanční správě automaticky hlásit příjmy svých uživatelů z pronájmů. V kombinaci s tím, že byla zvýšena hranice nedaněných příjmů na 3700 eur, aby se ulevilo drobným přechodným pronajímatelům, a že jsou krátkodobé pronájmy celkově omezeny pouze na 70 dní v roce, se má za to, že by se mohlo konečně jednat o vynutitelné opatření, které Airbnb vrátí zpět do jeho původních mantinelů.

Ke všem těmto opatřením jsou světové metropole nuceny přistoupit kvůli krizi na trzích s bydlením, stoupajícím nájmům a klesajícímu počtu bytů pro běžné obyvatele, přičemž o podílu Airbnb na této situaci už nemají sebemenší pochybnosti. I Česko začíná mít akutní problém s dostupností bydlení a zejména ve větších nebo turisticky atraktivních městech se na kalamitní situaci spolupodílí využívání bytů místo k dlouhodobému bydlení pro rezidenty ke krátkodobým pronájmům přes Airbnb. Zejména v Praze roste objem takto nabízeného turistického ubytování exponenciálně: ze 670 nabídek v roce 2012 na bezmála dvacet tisíc dnes, s kapacitou přes sedmdesát tisíc lůžek, čímž Airbnb konkuruje počtu lůžek nabízených pražskými hotely a penziony. Mezi nabídkami jednoznačně převažují se tříčtvrtinovým podílem celé byty (či ve výrazně menší míře rodinné domy), zbylou čtvrtinu nabídek tvoří pronájmy jednotlivých pokojů, v mizivém počtu případů je nabízeno lůžko ve sdíleném pokoji. Největší hustotu vykazují Praha 1 a 2, každá se zhruba třiceti tisíci lůžky, tedy mezi pěti a deseti tisíci lůžky na kilometr čtvereční. Hustota pak sice se vzdáleností od centra města slábne, v čase ale postupně stoupá i v méně oblíbených částech města. Praha přitom předčí řadu evropských metropolí podílem i počtem pronajímatelů s více nemovitostmi. Zatímco v například v Paříži nabízí více než pět pronájmů pouhých 0,7 procenta pronajímatelů, v Praze jich je desetinásobek. Máme ale i „rekordmany“ s desítkami, respektive více než stovkou pronájmů. Z toho vyplývá, že v Praze se Airbnb více než kde jinde využívá za čistě byznysovými účely. Není tedy pochyb o tom, že i u nás se už Airbnb dávno vymanilo z celospolečensky neškodných mantinelů.

Západ reguluje s naprostou samozřejmostí

Při porovnání u nás zvažovaných způsobů, jak se s Airbnb vypořádat, s přístupy ostatních evropských metropolí uhodí do očí jeden zásadní rozdíl: v popředí u nás stojí zejména otázka férové soutěže se zavedenými hotely, penziony a apartmány a s tím související korektní odvádění všech daní a poplatků, což je jinde sice také důležité, nicméně druhotné. Dokonce ani Piráti, kteří jsou v posledních týdnech politickým aktérem, který se v problematice Airbnb angažuje nejvíc, navrhují nad rámec efektivnějšího výběru odvodů pouze spolurozhodování o krátkodobých pronájmech nad 60 dní ročně ze strany společenství vlastníků v daném domě. Nejde o to, že by toto všechno bylo nepodstatné – dle odhadů hostitelé v Praze za rok utrží za krátkodobé pronájmy kolem dvou miliard korun, hovoříme tedy o částkách, které nejsou pro státní ani městskou pokladnu zanedbatelné. A je jistě v pořádku dát možnost se k pronájmům vyjádřit těm, kterých se bezprostředně týkají, tedy sousedům. Nicméně bohužel nelze předpokládat, že by obě tato patření sama o sobě výrazněji omezila počet nabízených bytů, a tím ulevila trhu s bydlením, o což by mělo jít tváří v tvář situaci s bydlením v Praze především. I při odpovídajícím zdanění se při masivním rozdílu kupní síly západních turistů a Pražanů odkázaných na nájemní bydlení v drtivé většině případů krátkodobé pronájmy prvním jmenovaným vrchovatě vyplatí. Samozřejmě, že omezení Airbnb není samospásné, potřeba je masivní výstavba bytů včetně těch sociálních, obsazení prázdných bytových domů i zamezení zahraničním spekulacím s pražskými byty. Ale uvolnění tisíců bytů pronajímaných přes Airbnb by bylo přece jen podstatnou úlevou – a především úlevou rychlejší než jakákoli výstavba.

Podobně jako zmíněná evropská města bychom tedy potřebovali časové omezení krátkodobých pronájmů, které by podvázalo čistý byznys s byty. Jenže to se zatím nikdo neodvážil navrhnout, protože jakékoli omezení soukromého vlastnictví u nás pravidelně vyvolává bezmála hysterické reakce, neboť je považováno za stěžejní občanské právo, se kterým stojí a padá naše vydobytá svoboda. Co na tom, že v drtivé většině západních společností, ke kterým se chceme, co se blahobytu a kvality života týče, přiblížit, podobná opatření přijali s naprostou samozřejmostí. Co na tom, že u těch, kteří na bydlení vynakládají většinu svých příjmů, nemůže být o jakékoli svobodě řeč, protože chybí její materiální předpoklady.

Kromě toho i u velmi omezeného pirátského, ale i jiných navrhovaných opatření zůstává nedořešeno, jak se bude kontrolovat a vynucovat. Dle zkušeností všude po světě se Airbnb ke spolupráci donutit obyčejně nenechává, a to i přesto, že mu spolupráci celá řada zákonů včetně vídeňského nebo berlínského nakazuje – proč také, když by regulace ohrozila jeho byznysový model a platné právo je na jeho straně. Dostatečný tlak se podaří vyvinout výjimečně – většinou politickým odhodláním dramaticky zasáhnout, třeba i úplným zákazem. Místo toho u nás obě strany budoucí možné vládní koalice v programovém prohlášení deklarují, že budou rozvoj sdílené (sic!) ekonomiky podporovat. V tomto ohledu musí mít Airbnb z českého odhodlání ho zkrotit tak leda legraci.

Autorka je politoložka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image